Pavel Soukup: Důležité je mít vůbec nějaký hlas
Cesty domů: Pavel Soukup
Pavel Soukup se přiznal, že si vždycky přál zahrát si nějakého policajta. A v postavě životem otřískaného Roberta Vejnara se mu toto přání krásně vyplnilo.
Říkal jste, že pro vás bylo důležité, že nenosí uniformu. Proč?
Nemám žádný vztah k uniformám ani ke zbraním, proto jsem chtěl hrát policajta, který nenosí uniformu a hlavně není zastřižený podle kastrolu. Zkrátka člověka, který na první pohled vypadá trochu jako houmlesák. Když jsem Vejnara začal hrát, nijak zvlášť se mu v práci nedařilo, řešil daňové delikty, což ho moc nebavilo, protože viděl, jak marná snaha to je. Pramálo se mu dařilo i v soukromí – žena ho opustila a rozvedla se s ním, takže přišel o děti. To bere jako svou životní prohru, protože rodina je jedna z mála věcí, která má pro něj smysl a o kterou stojí za to bojovat. A on tenhle boj prohrál. Proto radil Honzovi Maškovi, který měl našlápnuto stejným směrem, jak se má z rozvodové situace vymotat. Bohužel se pak stalo něco, co nikdo nepředvídal. Ale i Vejnar zažil něco, v co už nedoufal – dal se dohromady s hospodskou Bety. Jeho situace nebyla záviděníhodná, ale teď najednou našel nový důvod, pro co nebo spíš pro koho žít.
To, že jeho situace nebyla záviděníhodná, se vám na postavě Vejnara zřejmě líbilo...
Přesně tak. Všechno, co zažil, ho přivedlo k určitému cynismu a jisté životní okoralosti, a to mě moc baví. Vejnar na začátku nebyl rozsahem velká postava, ale trošku košatí. Jsem moc zvědavý, co ho čeká dál. Líbí se mi, že řeší to, co nás tíží, čeho je kolem nás spousta. V takovém oboru asi člověk nikdy nemůže říct, že má hotovo. Na druhou stranu – když policajti pár let někoho stíhají, pak ho nakonec usvědčí, ale úplatný soudce ho zase pustí a zneváží tak jejich práci, umím si představit, že je přepadne deprese a bezmoc.
Když jste se dozvěděl, že budete hrát životem otřískaného Vejnara, napadlo vás, komu by se mohl podobat?
Okamžitě mi naskočil Columbo. To je přesně typ houmlesáka, který je mi sympatický. Tuhle seriálovou postavu jsem měl moc rád, ale rád jsem se díval i na detektivky, kde vystupoval inspektor Kojak. Líbí se mi, když je policajt obyčejný chlapík, který má své slabůstky a nedokonalosti, když se při své práci obrazně řečeno zadýchává.
Vejnar je trochu cynik, je vám takový přístup k životu blízký?
Docela ano. Vejnar má zvláštně minimalistický přístup k životu, který si umím představit i já. Na rozdíl od něj jsem ale už dlouho obklopený rodinou, manželkou a dětmi, takže si takový styl života nemůžu dovolit. Ale když jsem žil sám, uměl jsem být podobně minimalistický jako on.
Vaše postava trousí různá moudra. Dal vám někdy někdo radu, které se držíte?
Životní radu snad ne, ale rad, na které si často a rád vzpomenu, jsem dostal několik. Týkají se například řízení auta. Jeden řidič autobusu mi kdysi řekl: Rozjet to umí každý, ale zabrzdit... Nebo jiná zněla: Jezdi do zatáčky tak, jako by z ní měl proti tobě vyjet napůl v protisměru tirák. Naprosto jednoduché, ale pravdivé. Kéž by se toho řidiči drželi, obzvlášť ve dnech, kdy je na silnicích sníh nebo náledí.
Taková rada se dá vztáhnout i na jiné situace než jen na řízení auta.
Samozřejmě. A když vám ji někdo nabídne v pravou chvíli, pak je nad zlato. Ale nejlepší je, když si umíme poradit sami, držíme se zdravého rozumu a neblbneme. Kolikrát s námi cloumají vášně a hormony, děláme vylomeniny a pak toho litujeme.
Litoval jste někdy, že jste na něčí slova nedal?
Ano, když jsem lezl na štafle. Moje žena mi říkala: Nelez tam. Já ji neposlechl, příčky se zlomily a já skončil se zlomenou patou na traumatologii. To je prý nejhorší zlomenina a já ji měl navíc tříštivou. Vezli mě v sobotu odpoledne tou nejhorší sanitkou, byl to šílený zážitek. Jsem v tomto ohledu poměrně nešikovný, už mám od sekyrky rozseknuté obě holenní kosti. Ale nikdy si nedám poradit, abych se do podobných věcí nepouštěl.
Považujete se za smolaře?
V nemocnici jsem byl poprvé v životě až s tou zraněnou patou, takže asi ne. Ale smůla byla v tom, že to byl proklatě špatný pád. Musel jsem absolvovat dvě operace, lumbální punkci, zkrátka hojení se komplikovalo. Skoro rok jsem nemohl chodit.
V té době jste taky přestal hrát divadlo – nechybí vám kontakt s publikem?
Ani ne. Dvacet let na jevišti stačí. Sice je pravda, že publikum vám dává zpětnou vazbu a dodá vám energii, ale vy té energie mnohem víc vydáte, než se vám potleskem vrátí. Herectví je těžké řemeslo. Těžké a nesvobodné.
Diváci vás řadu let vnímají hlavně z dabingu. Stává se vám, že na někoho promluvíte a on se nad vaším hlasem zarazí?
Ani moc ne. Postava Vejnara není tak výrazná, aby mě kvůli ní lidi na ulici poznávali a zastavovali.
Dabujete třeba Arnolda Schwarzeneggera, Michaela Douglase, Bruce Willise a řadu dalších hvězd. Máte výrazný a snadno rozpoznatelný hlas. Myslíte si, že je to výhoda, nebo že je lepší mít hlas univerzální?
Těžko říct, nad tím jsem nikdy moc nepřemýšlel. Jen mě napadá, že některých hlasů a lidí, kteří jimi promlouvali, je škoda. Třeba Mirka Moravce. Jeho hlas je nenahraditelný. Takže myslím, že důležité je mít vůbec nějaký hlas. A hlavně být zdravý.
Autor článku
Štěpán Podmol
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
