Debata s někým, kdo uvěřil hoaxům, je těžká. Zkuste se vyhnout hádkám

Může to začít docela nevinně. Vaši rodiče nebo prarodiče mailem nebo v chatech posílají různé zajímavosti. Fotky mláďat, deset nejkrásnějších vodopádů světa, vtipná videa. Mezitím možná pošlou něco, co je zjevně dílem AI, ale oni tomu věří, jako by se to stalo doopravdy. Následují další zvířátka a legrační scénky. A pak přijde první odkaz na článek o spiknutí elit, které tajně hýbou světem. Nebo video z Facebooku slibující skutečnou pravdu o covidu. Když podobný obsah převáží, je jasné, že druhý člověk se dostává do osidel hoaxů a dezinformací.

Ty někdo vytváří s cílem oklamat ostatní, znejistit je a nabourat jejich vidění světa, což může nakonec třeba ovlivnit výsledky voleb. Další lidé dezinformace posílají dál, protože jim přijdou zajímavé, i když jim třeba zpočátku zase tak moc nevěří. Případně nedokážou posoudit, že jsou nepravdivé, a mohou mít pocit, že sdílejí něco důležitého, čeho si ostatní nevšimli. Algoritmy sociálních sítí jim navíc začínají nabízet další podobný obsah, což je utvrzuje v tom, že informace jsou pravdivé.

Čtěte také: Proč si Rusové vybrali zrovna mě? Operátor záchranky varuje před terorismem, video je podvrh

Může vás to štvát a nejspíš budete mít tendenci dotyčného člověka rychle vyvést z omylu, zvláště pokud jde třeba o vaše rodiče. Jenže to vůbec není snadné a je dobré postupovat nanejvýše citlivě. Výbušné navíc nemusí být jen hovory o hoaxech, ale třeba o politice, kdy pro vás může být neskousnutelné, jaké postoje někteří blízcí lidé třeba i pod vlivem dezinformací zastávají.

„V těchto hovorech se střetávají hodnoty, zkušenosti, loajalita i potřeba cítit se přijímaný. Proto bývají tak křehké. Dotýkají se toho, čemu věříme, a tím i toho, kým jsme,“ vysvětluje psychoterapeutka Zuzana Steigerwaldová. Podle ní mohou jakékoliv protichůdné názory člověku přinášet pocit ohrožení, zvláště když přicházejí od blízkého člověka. „V rodinách se k tomu navíc přidává dlouhá historie vztahů zahrnující nevyslovená očekávání, staré spory nebo potřebu mít pravdu. To vše může způsobit, že se debata vyostří," upozornila. Rodinné politické debaty bývají tak vypjaté mimo jiné proto, že se v nich narušuje pocit sounáležitosti. „Ve skutečnosti tak nejde jen o střet názorů, ale o střet dvou životních světů, které si přestávají rozumět, ačkoli jsou si stále blízké,“ vysvětluje Steigerwaldová. Debata mezi generacemi snadno sklouzne k boji o moc a uznání, namísto aby se stala skutečným rozhovorem. Někdy je proto podle odborníků lepší se do těchto raději nepouštět.

Nepřehlédněte: Touha někam patřit a fascinace násilím. Mladí podléhají radikalizaci, někteří plánovali i útok

Pokud začne stoupat hlas, pocity hněvu nebo frustrace, pravděpodobnost příjemné a obohacující diskuse je malá. Pokračovat má smysl, když si obě strany ještě zvládají naslouchat, reagovat bez ironie, ponižování nebo osobních útoků. „Klidný a respektující rozhovor je možný, pokud si obě strany udrží vnitřní záměr nevyhrát, ale porozumět si. To vyžaduje vědomý respekt, protože v okamžiku, kdy vnímáme ohrožení vlastních hodnot, mozek přechází do obranného módu,“ vysvětluje Zuzana Steigerwaldová a doporučuje se vždy krátce nadechnout, pojmenovat si své pocity a až poté reagovat.

Jaké techniky mohou pomoci?

• Aktivní naslouchání – má smysl se snažit pochopit, jaký význam má pro druhého to, co říká. To může znamenat i pokládání doplňujících otázek: „Řekneš mi víc, proč to vidíš takhle? Zajímá mě to.“

• Neříkejte věci jako absolutní pravdu - lepší formulace bude „Můj názor je…“, „Já to vnímám takto… Neříkám, že je to obecná pravda.“ Díky tomu se nebude druhý člověk cítit jako hlupák, který se plete - i když šířil nepravdy, budete mít spíše prostor mu to vysvětlit.

• Pojmenování odlišnosti bez odmítnutí – „Rozumím, že to vidíš takto. Já to mám odlišně, protože…“

Ukažte mu osobně, jak si informace ověřit

„Můj devadesátiletý otec mně a dalším lidem posílá věci, které jsou očividně falešné. Většinou nepozná, co je pravda a co ne. Snažím se mu to vysvětlit, přikládám odkazy, které vše uvádějí na pravou míru, snažím se ho naučit, jak si může různé informace ověřovat sám. Ale on ani nedokáže poznat, že je nějaká informace sporná a měl by si ji ověřit. Netrpí demencí, ale ani není zrovna mediálně gramotný a už v minulosti naletěl nějakým podvodným obchodníkům na internetu. Do jaké míry mu mám říkat, že posílá zjevné nesmysly a lži, aby si zároveň nepřipadal zahanbený a neměl pocit, že ho považuju za hloupého?" přinesl americký deník The New York Times dotaz jednoho ze čtenářů ve své rubrice věnované citlivým otázkám mezilidského soužití.

Mohlo by vás zajímat: Koho sleduje Fico na síti X? Krajně pravicové osobnosti a dezinformační weby, odhalila analýza

Na otázku odpověděl Kwame Anthony Appiah, univerzitní učitel filosofie. Zmínil mimo jiné, že se stárnutím rodičů se vztahy s jejich dětmi mění. Pro obě strany přitom může být těžké přijmout fakt, že s přibývajícím věkem rodiče někdy potřebují stejný druh dohledu jako malé děti. Podle něj je na jedné straně obdivuhodné, když se starší lidé snaží pracovat i s moderními zdroji informací, na stranu druhou je jasné, že to pro ně může být těžké, dokladem budiž, že dezinformacím mnohdy věří i mnohem mladší lidé. „Neustálá kritika ale ničemu nepomůže, přitom některé informace mohou být nejen lživé, ale i nebezpečné. Místo toho, abyste na každý otcův mail napsali, že je to nesmysl, ukažte mu při příští návštěvě osobně, jak vy sami pracujete se sítěmi a jak vyhodnocujete informace, které se k vám ve virtuálním světě dostávají," radí odborník.

Pokud máte ve svém okolí nějaký podobný případ a rádi byste s ním probrali, že ne všechno, co sdílí, za to stojí, můžete se držet následujícího pětibodového návodu.

1. Sami si ověřte, zda je obsah zavádějící nebo nepravdivý

Než se pokusíte opravit někoho, kdo sdílel něco, co považujete za dezinformaci, zkuste si vše sami ověřit. Můžete si vygooglovat slova z titulku a ověřit, zda se věc skutečně nestala. Pokud najdete několik důvěryhodných zdrojů, je možná sdělení pravdivé. Můžete si také tvrzení ověřit na webech zaměřených na kontrolu faktů. Neznámější je anglický web Factcheck.org, v Česku podobně funguje web Manipulátoři.

Přečtěte si také: Alarmující úniky z Ruska: Kreml investuje miliardy do propagandy, světem šíří „seznam strachu“

2. Komentovat, či nekomentovat?

Jakmile si ověříte, že obsah, který váš přítel nebo člen rodiny poslal nebo sdílel na sociálních sítích, je skutečně zavádějící nebo nepravdivý, vaší první reakcí může být ostrá reakce. Případně veřejné okomentování příspěvku. To může být užitečné, zejména pokud můžete zároveň přiložit odkaz na důvěryhodný zdroj - tento výzkum naznačuje, že to někdy může ostatní přesvědčit. Jenže to zároveň může zvýšit dosah takového nepravdivého příspěvku, který se zobrazí většímu množství lidí. Proto je někdy lepší poslat dotyčnému soukromou zprávu, v níž ho na omyl upozorníte. Je to zároveň ohleduplnější než veřejná kritika. Nejspíš to však nebude mít žádný efekt u člověka, který sdílí dezinformace ve velkém.

3. Vžijte se do člověka, který nepravdivou zprávu zveřejnil

Když někomu říkáte nebo píšete, že sdílel nesmysl, dbejte na to, abyste používali podpůrný a pozitivní tón. Jinak riskujete, že se druhého člověka dotknete a on se urazí. Napište třeba, že vás informace zaujala, a proto jste se chtěli dozvědět více a narazili jste na to, že to možná není tak docela pravda. Pomoci může také to, když sami přiznáte, že jste někdy sdíleli zavádějící sdělení, protože jste hned nepoznali, že to není pravda.

Čtěte také: Boj za vlast? Nezájem, ukázal průzkum u Slováků. Češi by šli do zbraně výrazně ochotněji

4. Vyhněte se eskalaci

Někdy se může stát, že rozhovor začne být nepříjemný. Přítel nebo člen rodiny se začne ostře ohrazovat - pro lidi je těžké přijmout fakt, že se spletli, i když máte pádné argumenty. Nesnažte se ho překřičet. Nabídněte pomoc s ověřováním faktů, ukažte, které zdroje jsou spolehlivé - mohou to být třeba stránky státních institucí, vědeckých ústavů, odborných lékařských společností.

Nechci, aby nás tohle téma rozdělilo

Pokud druhý člověk v podobné debatě zareaguje útokem nebo odmítnutím vašeho názoru, můžete klidně a s respektem navrhnout, že se třeba o politice bavit nechcete, například větou: „Mám tě ráda a nechci, aby nás tohle téma rozdělilo. Raději se teď bavme o něčem jiném.“ Někdy je podle psychoterapeutky nejzralejším krokem rozhovor vědomě neotevírat. A když druhý zareaguje ukončením kontaktu, je důležité si uvědomit, že veškerá odpovědnost neleží jen na vás. „Pomáhá zůstat otevřený a dát najevo, že vztah pro vás neskončil a dveře ke kontaktu jsou stále otevřené. Můžete třeba říct: Mrzí mě, že se teď nevídáme. Až budeš chtít mluvit, jsem tady,“ uzavírá Zuzana Steigerwaldová.

Zdroje: Pen America, New York Times, European Commission

Česnek vás před rakovinou neochrání. Dezinformace v medicíně ohrožují životy, říká Prymula: