Dora (42): V práci jsem vyhořela. Snažím se to zvládnout sama, ale už to nejde
Dora se snaží vrátit do pracovního tempa, ale místo jistoty přichází únava, ztráta soustředění a pocit, že už to není jako dřív. Zdroj: Stock Budget / Profimedia.cz
Všichni čekají, že se vrátím do práce a pojedu dál jako dřív. Jenže já sama cítím, že to nejde. Nemám energii, nemám chuť a vůbec nevím, kde ji znovu vzít.
Ležím ráno v posteli a koukám do stropu. Budík mi zvonil už před dvaceti minutami, ale stejně se nedokážu přimět vstát. Nejde o to, že bych byla líná. Spíš mám pocit, že jsem unavená už ve chvíli, kdy otevřu oči. Jako bych se vůbec nevyspala, jako by mi někdo přes noc vysál energii a já ji teď nedokázala nijak doplnit.
V práci sedím u počítače a snažím se soustředit. Čtu jednu stránku přípravy na prezentaci už popáté a po pár minutách stejně nevím, co v ní vlastně bylo. Vrátím se na začátek, zkusím to znovu, ale je to pořád stejné. V hlavě mám prázdno, nebo naopak chaos. Rozhodnutí, která jsem dřív dělala automaticky, teď odkládám, protože si nedokážu vybrat. Přepínám mezi úkoly a žádný nedotáhnu.
Dřív jsem měla pocit, že zvládnu všechno. Brala jsem si práci navíc, nevadilo mi zůstat přesčas, hlavně aby bylo všechno hotové a perfektní. Teď ale cítím, že na některé věci nemám vůbec chuť. Někdy je mi z práce fyzicky špatně a většinu věcí odsouvám na později.
Už to nejsem já
Kolegové si všimli, že jsem jiná a otrávená. Začali se mě ptát, jestli jsem v pořádku, jestli toho nemám moc, jestli se něco neděje doma. Jedna kolegyně mi dokonce sama vzala část práce, aniž by mi to řekla. Předtím bych se vytočila do běla, ale teď je mi to jedno. Usmívám se a říkám, že je to jen únava. Opakuju to dokola, i sama sobě, ale vím, že to není únava, která přejde po víkendu. Je to spíš pocit, že jedu pořád na doraz a nemám kde dobít.
Katka se svěřila: Na seznamce jsem našla svého tátu. Nevím, jestli to říct mámě.
Sdílejte svůj příběh
Máte silný, zajímavý nebo neuvěřitelný zážitek? Napište nám.
Jména v textu můžeme na přání změnit.
📩 mujpribeh@iprima.cz
Odpoledne mě začne bolet hlava, někdy i záda, jako by se to všechno ukládalo do těla. Dřív jsem to přecházela, ale teď mě to zpomalí úplně. Večer přijdu domů, nemám sílu na nic a přijdu si mnohem starší, než jsem. Ještě před několika měsíci jsem si uvařila jídlo na několik dní dopředu, šla si zaběhat, měla jsem chuť si číst nebo aspoň něco dělat. Teď sedím na gauči, projíždím telefon a vlastně ani nevnímám, co na něm je. Jen tím zaplňuju čas. V noci nedokážu usnout, často se budím a ráno vstávám se stejným pocitem, s jakým jsem šla spát.
Nejhorší je, že jsem protivná nejen sama sobě, ale i lidem, které mám nejraději. Stačí drobnost a úplně vyletím. Nedávno mi kolega jen připomněl termín, do kterého jsem měla odevzdat práci, a já na něj vystartovala úplně zbytečně. V tu chvíli mi to přišlo oprávněné, ale hned potom jsem si uvědomila, že to nebylo o něm. Seděla jsem pak u stolu a bylo mi trapně. Některé věci, které mi dřív dávaly smysl, mi najednou přijdou zbytečné. Práce, kterou jsem měla ráda, mě nechává chladnou. Nedokážu se do ní opřít ani mít radost z toho, že se něco podařilo.
Možná už to sama nezvládnu
Nějak nevím, jak z toho ven. Zkoušela jsem si vzít pár dní volna, zpomalit a nic neřešit. Čekala jsem, že se to srovná a já se vrátím zase do normálu, jenže ten pocit zůstal.
Partner se mi snaží pomoct, ale cítím, že i on mě má už plné zuby. Sice nic nedává znát, ale několikrát se mě už zeptal, jestli bych nechtěla zajít k psychologovi.
Patricie napsala: Děti nechci a nikdy jsem nechtěla. Rodina to bere jako chybu
Sedím večer v obýváku a přemýšlím, jak to bude zítra. Vím, že vstanu a půjdu do práce, protože jiná možnost vlastně není, a nějak ten den projdu stejně jako všechny předtím, i když už v tom necítím nic z toho, co mě na té práci dřív drželo. Partner se mě na tu psycholožku neptal jen jednou, vrací se k tomu opatrně často, ale já to pokaždé shodím s tím, že to zvládnu sama a že to přejde. Jenže čím častěji to říkám, tím míň tomu sama věřím. Nedávno mi řekl, že mě takhle ještě neviděl.
Dneska jsem si večer poprvé otevřela stránky jedné psycholožky a chvíli na ně jen koukala, projížděla termíny, četla si, co nabízí, a snažila se sama sobě vysvětlit, že to vlastně není nic, co bych nutně potřebovala, že jsou na tom lidé hůř a že bych to měla zvládnout bez pomoci. Jenže čím dál víc mám pocit, že to sama prostě nezvládnu.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Vyhoření nevznikne ze dne na den. Často se plíží nenápadně, až člověk zjistí, že už nemá energii ani chuť dělat věci, které mu dřív dávaly smysl. Pomoci může zpomalení, nastavení hranic nebo sdílení s někým blízkým. V některých případech ale dává smysl obrátit se i na odborníka. Není to selhání, ale způsob, jak se z toho postupně dostat.
Počty neschopenek kvůli psychickým obtížím prudce stoupají. Až 64 procent Čechů vyhoří:
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
