Eretová tváří v tvář 24 vrahům: Nikdy jsem se nebála, ale mráz po zádech mi běhá pokaždé
Bez lítosti (1) – Náhodná oběť
Režisérka Martina Eretová má za sebou již tři série dokumentárního cyklu s bezlítostnými hrdlořezy, což pro ni znamenalo celkem 24 intenzivních rozhovorů s vrahy, včetně těch doživotně odsouzených. Jaké to je sedět tváří v tvář člověku, který vzal život, anebo co se odehrává za kamerou, když se zločin mění v intimní zpověď?
Dá se zobecnit pocit, se kterým na rozhovor s vrahem přicházíte?
Každému rozhovoru samozřejmě předchází příprava – rešerše, studium celého případu, například i přípravný rozhovor s odsouzeným přes internet. Každý odsouzený je jiný, takže jiné jsou zákonitě i pocity, se kterými na rozhovor přicházím. Dobré je, že po té době, kterou tuhle práci dělám, už v podstatě natáčím v těch samých věznicích, takže mě a můj štáb vítají a provázejí ti samí zaměstnanci věznice, které vždy ráda vidím, a ten den začíná příjemně. Další plus je, že vězeňské prostředí už mám ráda a nestresuje mě. Pak samozřejmě nastává samotný rozhovor, který trvá několik hodin a je psychicky náročný. Jsem si vědoma toho, že odsouzení se samozřejmě často chtějí prezentovat lépe, než jaká je skutečnost, a mou prací je dostat z nich co nejsyrovější pravdu bez příkras. To je moje hlavní pravidlo.
Pocítila jste někdy během těch rozhovorů strach nebo mráz v zádech? Případně kdy a proč?
Nikdy jsem neměla strach z toho, že by se mi mělo něco stát. Mráz po zádech mi ale běhá pokaždé, když mi odsouzený vypráví o momentu, kdy spáchal vraždu, a jak na to nahlíží. Každý o tom vypráví jinak, a tak mi ten mráz běhá po zádech pokaždé z jiného důvodu, ale často až po samotném rozhovoru, kdy to na mě dolehne.
Jaká bezpečnostní opatření provázejí vaše rozhovory? Někdy sedíte kousek od respondenta, jindy vás dělí mříž…
Bezpečnostní pravidla si nastavuje věznice a jsou pokaždé jiná. Někde s odsouzenými mluvím přes mříž, někde mi ho navedou do běžné místnosti. V tomto vždy maximálně důvěřuji úsudku vězeňské služby. Jednou jedinkrát mi věznice dala na výběr, jestli přes mříže, nebo ne, a v tom případě jsem dala přednost obyčejné místnosti. Vycházela jsem z toho, že kdyby tam bylo riziko, možnost výběru bych nedostala. A hlavně – ani jednou jsem se necítila jakkoliv ohrožená.
Znáte také krimi videopodcast HLASY ZLOČINU, který se zaměřuje na ty největší kriminalistické kauzy v českých dějinách?
Co je jejich motivací mluvit (na kameru)?
Myslím, že překvapivě mnoha odsouzeným to přinese jistou úlevu – soud probíhal krátce po jejich činu, ale během té doby, kterou strávili ve vězení, si někteří z nich uvědomili, co vlastně provedli, a tohle může být jejich způsob pokání, možnost vysvětlení nebo i omluvy. Ale samozřejmě to tak není u všech. Pro některé z nich je natáčení jen zábavným vytržením z vězeňské rutiny. Ale i jejich výpověď je pro mě důležitá.
Mohla byste, prosím, zmínit respondenty z minulých sérií, kteří vás z nějakého důvodu intenzivněji zasáhli?
Intenzivně mě zasáhl samozřejmě rozhovor s Michelle Sudků z první řady – jednak pro tu šílenou hrůzu a nesmyslnost jejího činu, ale i proto, že to byl můj úplně první rozhovor ve věznici. Člověk se na ten rozhovor samozřejmě připravuje, ale pak ta realita má očekávání naprosto překonala, protože ona opravdu není jednoduchý člověk.
Přečtěte si k tématu více: Michelle Sudků napadla ženu, aby se dostala na psychiatrii
Nicméně já se vždy snažím být maximálně profesionální a svoje osobní pocity odsunout do momentu, kdy je natočeno. Dalším respondentem, který mě zasáhl, ale úplně jinak, byl Ondřej Tulej z druhé řady, a to především kvůli tomu, že – a tady budu citovat policejního vyšetřovatele – on neměl v podstatě nikdy žádnou šanci. Tím je myšleno, že kvůli svému problematickému dětství neměl v podstatě šanci nějak v životě uspět. Tím ho nechci omlouvat, je spousta dalších lidí, kteří prožili otřesné dětství, a nikoho nezavraždili, ale zrovna na Ondřeje to zapůsobilo takto.
O kom bude třetí řada?
Myslím, že na diváky určitě zapůsobí vyprávění a absence sebereflexe Marka Protivánka, který nesmírně brutálním způsobem a v podstatě z banálních důvodů zavraždil své dva sourozence a otce. A pak bych určitě vyzdvihla, že se podařilo k rozhovoru přesvědčit Zdeňka Konopku, který podpálil byt v Bohumíně, kde zemřelo jedenáct lidí, včetně jeho manželky, syna a vnuka. On tenkrát přijal dohodu o trestu a vině, takže před soudem neřekl v podstatě ani slovo.
Změnil rozhovor s některým z odsouzených váš pohled na něj, který jste mohla mít před rozhovorem utvořený z rešerše?
Předsudky se snažím nemít, stejně jako žádná příjemná očekávání, samozřejmě. Ale právě například Zdeněk Konopka mě hodně překvapil a myslím, že diváky překvapí také. A pak ještě Rudolf Fian a Ondřej Tulej.
Proč je podle vás důležité, aby veřejnost znala jejich příběhy tak, jak je vypráví oni sami? Určitě jste se setkala s názorem, že dokument popularizuje vrahy…
Za prvé – každý díl vždy začíná vyprávěním kriminalisty, který na případu pracoval, a to z toho důvodu, aby divák nejdřív viděl a slyšel fakta o celém případu. Za druhé – mně nejde o to odsouzené vrahy omlouvat. Já chci jít ke kořenům a zjistit, kde se to v nich vzalo, jak se ocitli tam, kde jsou, a jestli se třeba jako společnost nemůžeme zaměřit na nějaký fenomén, který to mohl způsobit. Například drtivá většina těch lidí měla mizerné dětství. Což je, znovu opakuji, neomlouvá ani nezbavuje viny, ale myslím, že to o něčem vypovídá a možná bychom se nad tím jako společnost mohli do budoucna zamyslet. A pak je tu ještě třetí věc, kterou je prevence. Samozřejmě ne na všechny ty příběhy ji lze aplikovat, ale pokud si alespoň pár žen rozmyslí jít s neznámým mužem do tmy nebo zůstat s násilným partnerem poté, co uslyší, jak takoví lidé o ženách smýšlejí, budu za to ráda.
Poslechněte si také rozhovor s Martinou Eretovou, který režisérka poskytla pro CNN Prima NEWS při premiéře první řady Bez lítosti.