Gabriela (34): Všechny moje kamarádky jsou těhotné. Já dítě mít nemůžu
Gabriela se snaží působit navenek v klidu, ale doma na ni doléhá všechno, co se jí nedaří. Zdroj: Stock Budget / Profimedia.cz, Kateryna Onyshchuk
Zprávy o těhotenství chodí od kamarádek jedna za druhou. Usmívám se a gratuluju, ale doma pak řeším, proč se to u nás pořád nedaří.
Vždycky jsem věděla, že chci být mámou. Jsem ze dvou sourozenců, a tak jsem si už od malička představovala, že budu mít syna a dceru, tak nějak intuitivně. Proto když jsme se krátce po svatbě začali s manželem snažit o miminko, ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohl být problém.
Ze začátku jsme to vůbec neřešili. Spíš jsme si říkali, že tomu necháme volný průběh a ono to přijde samo. Jenže nepřišlo. Začala jsem být nervózní, i když mě manžel uklidňoval, že je to normální a chce to jen čas.
Po roce už to ale nešlo brát na lehkou váhu, a tak jsem se objednala na gynekologii. Říkala jsem si, že tím nic nezkazím. Jenže tam jsem se dozvěděla, že otěhotnět nebude vůbec jednoduché. Lékař mi neřekl, že je to nemožné, ale šance na početí byla jen v řádu několika procent. A rovnou padlo i doporučení na umělé oplodnění.
Upřímně, v tu chvíli jsem to úplně nevstřebala. Seděla jsem tam, kývala hlavou a snažila se tvářit, že tomu rozumím. Až doma mi to začalo docházet. Najednou to nebylo o tom „ono to jednou přijde“, ale o rozhodování, co všechno jsme ochotní podstoupit.
Krista (29) se svěřila: Začalo to úpravou rtů. Kamarádi dnes říkají, že vypadám jako karikatura.
S manželem jsme o tom mluvili hodně. On to bral víc prakticky, že když je nějaká cesta, tak ji zkusíme. Já jsem měla spíš pocit, že mě to celé zahltilo. Představa hormonů, zákroků a toho nekonečného čekání na výsledek mě spíš děsila, než uklidňovala.
Když jsem si začala představovat, co všechno by to obnášelo, přišel spíš stres než úleva. Ne ani tak kvůli těm samotným zákrokům, ale kvůli tomu, jak dlouho to může trvat, kolik naděje do toho člověk vloží a jak snadno se to zase rozpadne. Nedokázala jsem překousnout, že mi do mého dokonalého plánu o mateřství někdo hodil překážku.
Kdy přijde řada na mě?
Nejtěžší na tom bylo, že jsem od okolí pořád poslouchala narážky na to, kdy budeme mít miminko a na co vlastně čekáme. Nikomu z blízkých jsem o svém problému neřekla, protože jsem na to téma prostě neměla sílu a nechtěla jsem poslouchat rady, o které jsem nestála.
Do toho se začalo dít něco dalšího. Moje kamarádky postupně otěhotněly a já byla najednou skoro jediná bez dítěte. Z každé takové zprávy jsem měla radost, to jo. Ale večer, když jsem byla sama, to na mě vždycky dolehlo a často jsem to obrečela.
Sdílejte svůj příběh
Máte silný, zajímavý nebo neuvěřitelný zážitek? Napište nám.
Jména v textu můžeme na přání změnit.
📩 mujpribeh@iprima.cz
Hrozně mě bolelo, že nemůžu mít miminko, které jsem si tak moc přála. A že tu radost z toho všeho vlastně nedokážu prožívat s nimi úplně naplno. Někdy jsem si připadala jako hrozný člověk. Jenže je těžké dívat se na něco, co si člověk přeje taky, a pořád to nemít.
Když jsme se sešly, bavily se o těhotenství, o vyšetřeních, o tom, co je čeká, že spolu půjdou na těhotenskou jógu a já jsem jen poslouchala a snažila se reagovat normálně. Někdy jsem měla pocit, že tam vlastně jen sedím a nemám k tomu co říct.
Občas jsem měla chuť některá setkání úplně vynechat. Ne proto, že bych s nimi nechtěla být, ale protože jsem věděla, jak se pak budu cítit. Nakonec jsem většinou šla, protože jsem nechtěla, aby to mezi námi začalo být divné.
Po čase jsem přece jenom začala s hormonální léčbou. Říkala jsem si, že je to pořád ještě ta „lehčí“ cesta, kterou zvládnu, že to není takový zásah jako umělé oplodnění. Vzala jsem to jako krok, který dává smysl, něco mezi tím, kde pořád ještě můžu mít pocit, že to máme alespoň trochu pod kontrolou.
Zase nic
Každý měsíc to začínalo skoro stejně. Nová naděje, nový začátek, pocit, že tentokrát by to mohlo vyjít. Snažila jsem se k tomu neupínat moc velká očekávání, říkala jsem si, že to budu brát v klidu, že se z toho nezblázním. Jenže jakmile v tom člověk je, nejde to udržet na uzdě.
Martina (30) poslala svůj příběh: Šéf chce po mně intimní styk. Naznačil, že jinak o práci přijdu
Postupně se z toho stal kolotoč, který se pořád opakoval. Léky, plánování, čekání. Hlavně to čekání. Na to, jestli se to konečně povede, jestli se stane to, na co tak dlouho čekáme.
Jenže to stále nepřicházelo a s každým dalším pokusem bylo těžší zůstat nad věcí. Na začátku jsem si dokázala říct, že to nevadí, že to zkusíme znovu. Postupně se to ale začalo nabalovat a já jsem cítila, jak mi dochází energie.
Začalo to být hrozně vyčerpávající. Nejen fyzicky, i když i to se podepsalo, ale hlavně psychicky. Člověk tomu věnuje tolik pozornosti, tolik naděje, a pak z toho zase nic není. A najednou má pocit, že se pořád jen vrací na začátek, i když dělá všechno, co se po něm chce.
Nejhorší na tom je asi ta bezmoc. Že by člověk udělal cokoli, ale stejně to není v jeho rukou. A právě v tu chvíli mi začalo docházet, jak strašně frustrující to celé je. Snažím se, přizpůsobuji tomu život, řeším to každý měsíc a výsledek je pořád stejný. A o to víc bolí, když vidím, jak to kolem ostatním funguje úplně samozřejmě.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Lenka (14) tajila těhotenství. Porod v nemocnici odhalil tajemství s přítelem matky:
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
