Laura (16): Jsem těhotná a rodiče mě nutí jít na potrat. Já si ale chci dítě nechat

Několik dní po tom, co jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem měla pocit, jako bych žila dva různé životy najednou. Ráno jsem seděla ve škole, snažila se napsat test a poslouchala, jak se holky baví o plánech na prázdniny. Já přitom v hlavě počítala, za jak dlouho na mě bude vidět těhotenské břicho a přemýšlela nad tím, jak to všem řeknu.

Celebrity

Olga Lounová tajila těhotenství do osmého měsíce: Ani kapela to nepoznala, přiznala

Nejdřív jsem to neřekla vůbec nikomu. Pozitivní test jsem schovala do šuplíku v nočním stolku a několikrát denně ho chodila kontrolovat, jestli se výsledek náhodou nezměnil. Každé ráno jsem se probudila a na pár vteřin zapomněla, co se děje. Pak jsem si vzpomněla a sevřel se mi žaludek. Máma se mě pořád ptala, proč jsem poslední dny tak zamlklá, a já ji pokaždé odbyla nějakou trapnou výmluvou na školu. Čím déle jsem ale mlčela, tím víc jsem věděla, že tomu stejně neuteču.

Nakonec jsem se mámě svěřila a bylo to horší, než jsem si představovala. Nekřičela na mě ani nedělala scény. Jen na mě chvíli koukala, jako by vůbec nevěděla, co říct. Pak se jí zalily oči slzami a pořád dokola se mě ptala, jak se to mohlo stát. Snažila jsem se jí odpovídat, ale měla jsem pocit, že mě vlastně neposlouchá.

Rodina

Přibývá dívek s předčasnou pubertou. Příčinou je například obezita, říkají odborníci

Nejvíc mě ale zaskočilo, že ani na okamžik nepřipustila jinou možnost než potrat. Ještě ten večer začala mluvit o tom, že zavolá gynekologovi a objedná mě na konzultaci. Opakovala, že jsem ještě dítě, že mám celý život před sebou a že jí jednou poděkuju. Jenže já už tehdy věděla, že tohle není cesta, kterou bych chtěla jít.

Rodiče měli jasno a mě se neptali

Tátovi to řekla ještě ten večer dřív, než jsem sebrala odvahu si s ním promluvit sama. Nejdřív hrozně dlouho mlčel. Čekala jsem, že začne křičet, ale nepřišlo to. Jen se mě zeptal, jestli si uvědomuju, co to znamená, a pak následovala jedna otázka za druhou. Jak chci dokončit školu. Kde vezmu peníze. Kdo se o dítě postará. Na žádnou z nich jsem neměla dokonalou odpověď.

Další dny se u nás doma točily pořád kolem stejného tématu. Máma mi posílala články o mladých maminkách, které musely přerušit studium nebo na dítě zůstaly úplně samy. Táta mi připomínal, že většina mých vrstevníků řeší školu a kamarády, ne kočárky a plenky. Nikdo se mě ale neptal na to, co chci já. Měla jsem pocit, že všichni mluví o mém životě, ale beze mě. Čím víc mě přesvědčovali, tím víc jsem se utvrzovala v tom, že své rozhodnutí nezměním; miminko si chci nechat.

Další reakcí, které jsem se bála snad nejvíc, byl Jirka, můj přítel. Sešli jsme se po škole v parku a já celou cestu přemýšlela, jak mu to oznámím. Nakonec jsem to ze sebe vysypala během pár vteřin. Chvíli jen seděl a koukal před sebe. Měla jsem pocit, že snad ani nedýchá. Pak se několikrát zeptal, jestli jsem si jistá, a bylo vidět, že ho to vyděsilo úplně stejně jako mě.

Mohlo by se vám líbit: Výzkum potvrdil babskou pověru. Pohlaví dítěte poznáte před narozením podle jednoho příznaku

Neutekl a nezačal se ani vymlouvat, čehož jsem se bála asi nejvíc. Zároveň ale nebyl připravený stát se tátou. Oběma nám bylo teprve šestnáct a najednou jsme řešili věci, které většina našich vrstevníků vůbec nemusí řešit. Zeptal se mě, co chci dělat, a když jsem mu prozradila, že si miminko chci nechat, neodpověděl. Pak řekl, že má strach, ale chytil mě za ruku. Brala jsem to jako potvrzení toho, že to spolu zkusíme zvládnout.

Ve škole jsem se stala terčem drbů

Ve škole se mezitím začalo něco dít. Dodnes nevím, kdo to prozradil jako první, ale během pár dní o tom věděla polovina školy. Byla jsem ta holka z prváku, která je těhotná. Všichni na mě koukali, šuškali si i na mě ukazovali, když jsem procházela po chodbě. Nejvíc mě štvalo, jak se o mě každý bavil, kamkoliv jsem přišla.

Životní styl

Těhotenství může změnit velikost chodidel. Experti radí, jak nohám ulevit

Jedno odpoledne po škole jsem seděla sama na zastávce a přemýšlela, jestli nemají rodiče pravdu. Možná si opravdu komplikuju život a nezvládnu to. V hlavě jsem si přehrávala všechny argumenty, které jsem doma poslouchala už několik týdnů. Pak jsem si ale představila, že bych na gynekologii skutečně přišla kvůli potratu, a rozbrečela jsem se přímo na lavičce.

Jediný člověk, se kterým jsem o tom všem dokázala mluvit, byla moje babička. Máma jí všechno řekla a já čekala, že se přidá na její stranu. Místo toho mě pozvala na kakao a buchtu, jako to dělala odjakživa. Seděly jsme spolu v její kuchyni a já jí vyprávěla úplně všechno. O hádkách doma, o škole, o tom, jak moc se bojím. Babička mě vyslechla a neskákala mi do řeči. Teprve potom mi řekla, že i ona měla moji mámu hodně mladá a moc dobře si pamatuje, jak těžké to bylo.

Přečtěte si také: Správná péče o jizvy po porodu: Důležité je včasné řešení i správná hygiena

Nechlácholila mě tím, že to bude jednoduché, naopak mi otevřeně řekla, že mě čeká spousta těžkých rozhodnutí a že některé sny budu muset odložit. Zároveň ale dodala něco, co jsem potřebovala slyšet ze všeho nejvíc. Že pokud je to opravdu moje rozhodnutí, měla bych za ním stát. Konečně jsem měla pocit, že mě někdo poslouchá a podporuje mě. Po návštěvě u babičky jsem jela domů autobusem a poprvé po dlouhé době jsem nebrečela.

Týdny utíkaly a těhotenství už nešlo moc dobře schovávat. Jednou ráno jsem se snažila obléct svoje oblíbené džíny a nedopnula je. Seděla jsem na posteli a bylo mi do smíchu i do breku zároveň. Ještě před pár týdny jsem řešila, co si vezmu na školní výlet, a teď jsem tu seděla na posteli a moje outfity se smrskly na legíny a volnou mikinu.

Životní styl

Nižší porodnost nemusí být problém: Podle studie tak vzniká prostor pro kvalitnější život

Ve škole drby ještě pořád nepřestaly, ale bylo to lepší. Některé spolužačky se mě začaly vyptávat úplně na všechno a jiné se mi radši vyhýbaly. Pozitivní na tom ale bylo, že učitelé ke mně byli milejší a tolik mě ve škole nedrtili.

Máma s tátou se s tím nesmířili ze dne na den. Ještě několikrát jsme se pohádali. Jednou mi máma řekla, že se bojí, že přijdu o všechny své sny. Tehdy jsem poprvé pochopila, že za jejím naléháním není zlost, ale strach. Jenže já měla strach taky. Jednou si ke mně ale sedla na postel a řekla mi, že jestli jsem skutečně přesvědčená o tom, že dělám správnou věc, tak při mně bude stát. Sice jsem věděla, že má pořád jiný názor, ale už mě nepřesvědčovala, ať změním ten svůj.

Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky

Gabriela Soukalová ukázala rostoucí bříško: Těším se, že nás bude o jednoho víc, říká: