Svatba mého nejlepšího přítele: Láska byla blízko a já ji neviděla!
Máte-li obdivovatele, nikdy to nepovažujte za samozřejmost, protože vždycky je to svým způsobem dojemné. Vzpomeňte si na okouzlující Julii Roberts. Ani ona nemohla mít úplně všechno, i když pro to udělala možné i nemožné.
I když váš nápadník není Belmondo, maličko připomíná lachtana, ráčkuje (ale pozor, to je dnes moderní a v intelektuálských kruzích velebená vada), nemá vůbec žádné peníze a rád vyšívá, buďte k němu milá. V žádném případě se mu neposmívejte a přemýšlejte o tom, zda to přece jen náhodou není ten pravý. Protože člověk nikdy neví…
Hoch číslo dvě
Pokud se nebudeme pozorně dívat kolem sebe a snažit se vnímat pro nás důležité signály, snadno se může stát, že nám unikne cosi nesmírně podstatného a zpátky už to nedostaneme. Možná si vzpomínáte na Gábi Smolíkovou z legendárního maďarského kresleného seriálu, která na konci každé epizody smutně poznamenala: „Proč jsem si já nešťastná nevzala Pištu Hufnágla?“
A takhle skončí každá dívka, která si řádně nerozmyslí, s kým kráčet životem a komu se raději navždycky schovat. Ruku na srdce: mnohé z nás nehrají s obdivovateli čistou hru. Moje maminka mi vyprávěla, že její kamarádka v době kolem maturity chodila s atraktivním chlapcem, zapáleným sportovcem, který tudíž sem tam neměl na děvče čas. V tu chvíli nastoupil hoch číslo dvě, kterému dotyčná dala neuctivou přezdívku Rezerva. A protože všichni pocházeli z nevelké dědiny, každý (kromě něho) tu dobře věděl, kdo je Rezerva a k jakému účelu se vypočítavé slečince hodí.
Musela se vdávat
A protože kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, přišel spravedlivý trest. Dívka se provdala za zapáleného sportovce (musela), a zatímco se doma starala o kojence, atraktivní svalovec se věnoval sportu a ženě – bohužel nikoli té své, pořídil si milenku. Víska, ve které všichni zúčastnění bydleli, nebyla z největších, provdaná paní tudíž sledovala, jak na sobě Rezerva pracuje. Studoval vysokou školu a zároveň se dal do boje s přebytečnými kilogramy, změnil se k lepšímu, sebevědomí stoupalo, váha klesala. Když ho pak dáma, o které je řeč, spatřila v obleku, spadla jí brada. Rezerva vypadal jako filmový herec – po jeho boku stála půvabná nevěsta – až z Prahy. Sportovcova manželka byla na veselku ke své smůle pozvána, vždyť to byla svatba jejího nejlepšího přítele. Pamětníci se shodují na tom, že plakala ještě i při hostině, slzy padaly do hovězího vývaru s játrovými knedlíčky. Později přísahala, že takhle pláče na každé svatbě – což jí nikdo nevěřil.
Je menší než já!
Zamyslete se nad tím, zdali nemáte na dosah někoho, s kým by bylo báječné strávit pár týdnů, pár let nebo možná desetiletí… Není to někdo z vámi razantně odmítnutých obdivovatelů či takzvaných kamarádů? Není onen nesmělý stín v pozadí nakonec vlastně tisíckrát lepší než hlučný suverén, kterého máte po boku? Nerozkmotřila jste se s někým, kdo k vám okouzleně vzhlížel, jen kvůli pouhému detailu?
Když mi bylo šestnáct, rozešla jsem se s klukem kvůli tomu, že si, když měl rýmu, zalepoval nos leukoplastí. Připadalo mi to velice přihlouplé. Dnes je to ředitel čehosi významného a auto má velké jako tank. Možná jsem si to měla lépe rozmyslet, pak bych třeba došla k závěru, že nos přelepený leukoplastí není zas tak podstatný. Jedné mé kamarádce se zase nelíbilo, že její obdivovatel je o něco málo menší než ona. Vzala si vyššího, vyklubal se z něho pěkný gauner. Ten menší je hodný a šikovný chlapík, majitel prosperující stavební firmy – z toho se však už roky raduje jiná…
Eva Michorová