Na duchy jsem nikdy nevěřila. Pak mi ale moje maminka ze záhrobí poslala zprávu

Pocházím ze smíšené rodiny a moji rodiče vždy se smíchem říkali, že z obou kultur si životem potáhnu to horší. Maminka byla olašská Romka a byla na to vždy hrdá. Tatínek byl synem českého muzikanta, který hrál v kostele na varhany. Tatínek ale v Boha nikdy nevěřil, nevím proč, ale vždy se mě snažil držet dál od kostela a církvi se posmíval.

Otec mě vedl ke vzdělání a vždy říkal, že v životě mi nikdo nepomůže, že lidská duše je na vše sama. Naopak maminka se hodně modlila, s tetou Věrkou vyvolávaly duchy a obě měly v šupleti schované tarotové karty. Když byl tatínek pryč, maminka a teta si zapálily svíčku a povídaly si strašidelné příběhy. Jako malá holka jsem se těm příběhům vždy smála, měla jsem určitě jiné zájmy, než sedět u okultního stolečku a vyvolávat duchy.

I když maminka a tatínek byli oba z úplně jiného těsta, tak měli hezký vztah. Neřekla bych, že se nějak vášnivě milovali, ale jejich manželství bylo plné úcty a dobra.

Přečtěte si také: O sex nestál ani na třetím rande. Pak se svlékl a mně bylo trapně, že jsem naléhala

Mrtvý u sebe musí mít vodu

Když teta Věrka zemřela, tak všichni, kdo ji měli rádi, vartovali u její postele. Tři dny zůstala ve svém pokoji, ženy se hodně modlily, na tetu vzpomínaly a vyprávěly historky z jejího života, muži zařizovali pohřeb. Na noc se z pokoje odcházelo a moje maminka nechávala na stole lavor s vodou, ručník a mýdlo. Tehdy mi bylo šestnáct let a začínaly mě zajímat věci, o kterých jsem si myslela, že se ve mně nikdy neprobudí. Tehdy mě začínalo zajímat, proč musí mít Věrka v pokoji vodu, když je přeci mrtvá.

„Věrušku čeká dlouhá cesta. Bude doma tři noci a pak se vydá daleko. Kdyby se chtěla před cestou ještě umýt, ať má vše po ruce,“ vysvětlovala mi maminka, zatímco můj tatínek se shovívavě usmíval a myslel si něco v tom smyslu, že nejlepší by bylo, kdyby už bylo po pohřbu.

Ráno, kdy měla tetu odvézt pohřební služba, vyšla moje maminka z její světnice s tím, že musí vytřít, že všude je voda. „Něco ji vyrušilo. Lavor s vodou je překlopený, ručník ležel na zemi, něco ji muselo v noci vyplašit,“ sdělila mi maminka s takovou samozřejmostí, až jsem to nevydržela a začala se smát. Praly se ve mně dvě osobnosti, ta nevěřící se vysmála té, které se magický svět otevíral. Mámě jsem tehdy řekla, že kdo asi vodu rozlil, když jediný, kdo do pokoje v noci chodí, je ona, že jsem ji zahlédla!

„Mariko, dnes můžeš plakat a můžeš se smát. Dnes je to jen na tobě. Jednou ale do takového pokoje vejdeš i ty, pamatuj na vodu a kus mýdla, pak pochopíš,“ usmála se na mě a obě jsme na sebe mrkly, že jsou tradice, které se dodržují, snad proto, aby děti měly o čem přemýšlet a staří na co vzpomínat.

Myslela jsem si, že magické věci odešly s tetou

S tetou Věrkou odešel velký kus mého romského světa. Dospěla jsem, našla si práci, manžela, narodil se mi syn a vzpomínky na tetu a její svět zůstaly jen jako mlhavé záblesky. Rodiče zestárli, přestávala jim sloužit hlava, z táty se stal morous. Celé dny hledal, kam si položil brýle, že mu někdo z dílny určitě odnesl šroubovák s dřevěnou rukojetí, celé dny řešil, kdo schoval plácačku na mouchy, kterou přeci míval vždy na stole...

Ze stáří byla vysvobozená nejdříve moje maminka. Měla přání, aby neumírala odkázána na pomoc nejbližších, což se jí splnilo. Zemřela hodně nečekaně a zejména mého tátu její odchod hodně srazil na kolena, byl přesvědčen, že to bude on, kdo odejde první.

Mohlo by vás zajímat: Každá žena je čarodějka. Toto je magie podle zvěrokruhu

To ráno, kdy moje maminka zemřela, vzpomněla jsem si na vodu. Hledala jsem po celém domě lavor a nakonec našla na půdě alespoň velkou mísu. Dnes vím, že lpění na tom, aby všechno bylo tak, jak to být má, mi pomáhalo přečkat ty nejhorší tři noci. U postele mojí maminky jsem seděla sama, modlitby jsem neuměla, hodně vzpomínala na doby, kdy byla maminka mladá a krásná a smály se s tetou Věrkou.

Před půlnocí jsem dala do jejího pokoje mísu s vlažnou vodou, kus mýdla a ručník. Protože si to tak máma přála. První noc jsem nespala. Cítila jsem, jak jsem unavená, ale hlava mi hořela myšlenkami, hlavně jsem přemýšlela, co bude s tátou.

Vzkaz z druhého břehu

Lavor s vodou byl samozřejmě netknutý a čekaly mě všechny věci spojené se zařizováním posledního rozloučení. Druhou noc jsem vyčerpaná na chvíli usnula. Zdálo se mi, že máma sedí u okna a vyhlíží, až přijdu z práce. Když mě viděla, jak jdu od nádraží, volala, ať jdu k oknu. „Mariko, řekni mu, že ta plácačka na mouchy je pod kobercem. Mariko, nezapomeň na to, ta blbá plácačka je pod kobercem,“ probudila jsem se a byla mi zima. Do rána jsem zapomněla na sen i na plácačku. Byly to hektické dny a musela jsem zařídit plno věcí. Vlastně jsem byla ráda, že tělo mojí maminky bude u nás už jen poslední noc.

Podívejte se také, jaké nadpřirozené jevy se udály ve světě slavných:

Večer jsem poseděla chvíli u postele, zkontrolovala lavor s vodou a šla si lehnout. Konečně jsem se dokázala vyspat. Pohřební služba měla přijet už v osm hodin ráno. Zřejmě se báli, abych si mámu nechtěla doma nechat týden, tak zvolili takhle brzký čas. Zaspala jsem a probudila se až po sedmé hodině. Vběhla jsem do pokoje jen v ponožkách...

Voda! Na zemi bylo mokro a lavor byl převrhnutý. Něco se vsáklo do zmuchlaného ručníku, zbytek se vpil do koberce. Koberec jsem okamžitě začala shrnovat od mokré zdi. Pod rohem koberce ležela plácačka na mouchy...

Ty tři dny mě posunuly ve smutku i v mém životě. Přestala jsem se bát, že se nedokážu postarat o starého tátu, po pohřbu jsem dala výpověď v práci, kde mě trápil šéf, ale já se bála hledat nové zaměstnání. A tátovi vrátila na stůl plácačku na mouchy. Ani nepoděkoval, tvářil se tak, že vlastně nikdy nezmizela.

Zdroj: Text byl sestaven redakcí Prima Ženy na základě vyprávění čtenářky. Jméno hlavní hrdinky bylo redakcí změněno.