Ján Ďurovčík: Snažím se vidět za roh

Co říkáte tomu, že vyhrál Honza Kříž a Martina Bártová?

Popřeli bychom sami sebe, kdybychom s vítězi nesouhlasili. Vybírali jsme je spoustu týdnů. Z těch čtyř už mi bylo v podstatě jedno, kdo vyhraje, byl jsem připravený pracovat s kýmkoli z nich.

Finalisty jste ze všech tvůrců poznal asi nejvíc. Nebude vám to všechno chybět?

Tahle otázka je sondou do mého celkového života. Bude mi to chybět, ale už jsem si zvykl. To je základ mého životního stylu. Na tři měsíce se s někým pracovně spojím, první týdny se toulám sám, pak se začneme poznávat, vzniknou až rodinné a velmi blízké vazby a poslední dny pláčeme, že je konec. Vždycky to probíhá stejně. A s každou další prací to začíná znovu. To je úděl režisérsko-choreografického chlebíčku, pokud pracujete pro různá divadla v různých městech i zemích.

Co budete dělat teď, než začnete zkoušet samotný muzikál?

Dám dohromady své režijní poznámky ke scénáři a připravím se na čtenou zkoušku. V Bratislavě absolvuju už naživo finále soutěže Let´s dance, dosud jsem pouze předtáčel své vstupy. Čeká mě pár představení, na která musím dohlédnout, a pak s muzikálem Čajočky, což je velmi úspěšné představení o mladých dívkách na hudbu Petera Nagye, odjíždíme do Tunisu. Budeme tam vystupovat pro Čechy a Slováky v přírodním amfiteátru.

Režíroval jste řadu muzikálů, baletních představení, pracoval v zahraničí... V tuto chvíli máte diář zaplněný na dva roky dopředu. Jak to všechno stíháte?

Jednak už nejsem nejmladší, je mi třicet devět let a už nějaký čas se v tomhle oboru pohybuju. Nepracuju víc než jiní režiséři, znám takové, kteří dělají i šest inscenací do roka. Ale mám možná to štěstí, že dělám tituly, o kterých se hodně mluví, takže to pak dělá dojem, že pracuju víc. Když režírujete činohru v Ústí a pak další v Nitře, nepíše se o tom tolik a vy nemáte pocit, že trčíte z každé ledničky, jako když připravujete slovenskou verzi muzikálu West Side Story, balet pro Národní divadlo nebo něco jiného pro Tokio Metropolitan City. Střídám žánry, tím si zároveň odpočinu. Nikdy nejdu z baletu do baletu nebo z muzikálu do muzikálu. Před touhle show jsem režíroval moderní balet Carmen, teď mě čeká muzikál.

Když střídáte žánry, musíte mít pokaždé pocit, že vstupujete do neznáma. Říkáte si někdy, jestli to vůbec zvládnete, jestli jste si neukousl příliš velký krajíc?

Vždy. Ale o tom krajíci přemýšlím už ve chvíli, kdy se rozhoduju, jestli tu práci vůbec přijmu. Pak už ne. Ale strach, jestli se mi nový kus podaří, ten cítím vždycky. V tom je divadlo čarokrásné a strhující, že ho můžete dělat poctivě a na dvě stě procent pětadvacet hodin denně, ale přesto to může být k ničemu. Nebo tu práci trochu odfláknete a výsledek je strhující. Divadlo je čarokrásně nevypočitatelné a strach k němu patří. A taky pokora před dílem. Všechno dopředu stokrát zvažuju. Proto se pouštím jen do témat, kterým rozumím. Aspoň myslím.

Do čeho byste se nepustil?

Asi bych nikdy nemohl dělat nic o tématu drog. Nemám s nimi osobní zkušenost, nikdy jsem je neužíval ani nikdo v mém okolí neprošel tím peklem. Tak si myslím, že bych to neuměl zpracovat. Nebo možná uměl, ale neláká mě pustit se do něčeho takového.

Co byste naopak režíroval rád?

Mám víc témat, která mě lákají. Co se týče muzikálu, mým snem je Jesus Christ Superstar. Jenže ono to nefunguje tak, že režisér si řekne, co by chtěl udělat, co by ho lákalo, a pustí se do toho. Pokud tedy není ředitelem státního divadla. Já mám sice taky divadlo, ale jen malé. A děláme tam speciální věci. Takže jsem závislý na tom, že někoho moje práce zaujme a nabídne mi další práci. Vlastně dělám nekonečný konkurz pro všechny ředitele divadel.

Zažil jste období, kdy jste si sáhl na dno?

Zažil. Měl jsem premiéru muzikálu Neberte nám princeznu, do toho dělal jednu z největších televizních show – obdobu vašeho Týtý – a k tomu točil po nocích reklamní spoty. Byl to týden, kdy jsem vůbec nespal. Tenkrát jsem si sáhl na dno svých sil. Ale nebyly to nejhorší momenty v mém životě. Ty mám spojené s lidskou podlostí a zákeřností, která je bohužel v životě běžná.

Jak jste je překonal? Pomohl vám někdo?

Vždycky vám někdo pomůže, ale zvládnout to pak musíte sama. Já jsem nedůvěřivý člověk, nevěřím vůbec nikomu. Vždy se dívám za roh a někdy se snažím dohlédnout i za dva. Ve svých představách jsem velký konspirátor, přemýšlím o každém pohledu, každou narážku a poznámku několikrát rozebírám, cokoli se stane, řeším ze všech stran. To je taková moje charakteristická vlastnost.

Myslíte, že jste až přehnaně vztahovačný?

Všechno si moc beru, ale otázka je, co je vztahovačný. Už podle intonace, pohledu, sklopení očí, čárky ve větě vycítím pravý smysl slov. Bohužel se s tím nežije moc dobře. A už vůbec se s tím dobře nepracuje. Ale na druhou stranu... Když umíte analyzovat druhé, dokážete některé situace personalizovat.

Jste narozený ve znamení Berana. Myslíte si, že máte povahu typickou pro toto znamení?

Netuším. Vím jen, že Berani jsou vůdcovské typy. Což odpovídá, protože jinak bych si těžko poradil třeba se šedesátičlenným souborem.

Vždycky jste to uměl, nebo jste s tím měl ze začátku problémy?

Žádný problém si nevybavuju. Hodně jsem se, co se týká práce s lidmi, naučil od jiných režisérů, například od Milana Lasici nebo Beďo Bednárika. Zkušenosti mě naučily být psychologem. A to je polovina úspěchu.

Proč se s vámi táhne pověst kata nebo zlého režiséra?

To je logická otázka z pohledu člověka, který zná jen zlomek mé práce. V této castingové show jsem byl za mírumilovného hocha. Pozice kata vyplynula z mého působení v reality show na Slovensku a táhne se se mnou dál. Při práci bývám často velmi emotivní, ale žádný herec nebo tanečník se mnou neměl nikdy problém. Troufám si říct, že všichni by se mnou klidně pracovali znovu. Lidé umí vycítit, jestli na ně zvýšíte hlas proto, abyste je vyhecovala, abyste jim pomohla, nebo jestli křikem zakrýváte vlastní neschopnost. Na lidi, na nichž mi nezáleží, nekřičím.

Co byste rád dělal a nemáte na to čas?

Umím si práci zorganizovat tak, abych měl čas na to, co chci dělat. A taky umím rychle odpočívat. Klidně od deseti do čtyř odpoledne zkouším v Bratislavě, pak sednu do auta a jedu hodinu a půl na Semmering na noční lyžování, pak si dám saunu a bazén a v jednu v noci se vracím. Jediné, co bych potřeboval dohnat, jsou cizí jazyky. Vždycky se učím přímo na místě při práci, takže neumím gramatiku.

Jezdíte po celém světě. Kde se cítíte nejvíc doma?

Na Slovensku, samozřejmě. I když říkám, že doma se cítím tam, kde mám nejlepší práci. Vždycky si oblíbím místo, kde zrovna žiju.

Myslíte si, že vás tenhle kočovnický život někdy omrzí a budete se chtít usadit, mít rodinu?

To se přece nevylučuje. Vzdálenosti dneska nejsou problém. A pokud vztah nemá vydržet, nepřežije. Odloučení na tom nic nezmění. Žiju v zemi, kde je jeden a půl muzikálového divadla, jedno velké baletní divadlo a jedno moderní baletní divadlo, takže když jsem se pro tuto práci rozhodl, musel jsem se smířit s cestováním. Jinak bych ji nemohl dělat.

Měl byste jednou rád syna, kterého byste učil tancovat?

Jako každý chlap i já přemýšlím o rodině a měl bych rád syna. Ale nechtěl bych ho nikam tlačit nebo směrovat.

Čím myslíte, že rozčilujete své okolí?

Mám neskutečný smysl pro detail, s některými věcmi se až moc piplám. A smysl pro spravedlnost. Jakmile někdo někomu ublíží tím, že o něm řekne něco špatného, hned to řeším. Stejně jako když někdo řekne něco o mně. Jsem konfrontační typ. Vždycky se mi to osvědčilo. Možná proto se mnou mají někteří lidé problém, protože se nebojím, hned jim zavolám a chci si to vyříkat. Ale ne agresivně, nikdy bych se nepral, jsem pacifista. Nemůžu se dívat ani na hokej. Když se hráči perou, beru to jako urážku sportu. Jakýkoli úder je podle mě úplně mimo. Rány toleruju jenom v boxu.

Vždycky jste takhle řešil nedorozumění? Uměl jste to odjakživa?

Vždycky, ale nevím, jestli to znamená, že je umím řešit, jestli je to tak správně. Možná není, měl bych některé věci házet za hlavu, ale to já nedokážu, na to se mě příliš dotýkají, což asi není dobře. Ale prostě tak situace řeším a hotovo. Z nedorozumění se rozpadají vztahy a vznikají války, proto je podle mě lepší si všechno vyříkat. A já už na základě toho, co mi člověk říká, poznám, jestli mě klame. Myslím, že mám docela dobrou intuici na lidi. I když taky jsem se ve svém odhadu někdy zmýlil.

Co vás rozčiluje?

Lidská hloupost, nepokora a neúcta, tak běžné v našich československých poměrech. Obzvlášť pokoru a úctu bychom potřebovali.

Váš otec vám dal kdysi dvě rady...

Řekl mi: „Janíčko, všechno, co je ve tvém životě špatné, je jenom tvoje a tvoje chyba.“ A druhá zněla: „Pokud se ti něco nedaří, tak v tom nemáš systém.“

Pořád se jich držíte?

Pořád. Sice se s tím žije trochu těžko, ale zároveň lehce, protože nikdy neobviňuju ostatní z toho, co jsem sám zpackal. Otec mi vždycky říkal: „Měl jsi to předvídat, synček môj zlatý.“ I když mě bil, říkal mi: „Janíčko, synček môj zlatý.“ A nemyslel to ironicky, ale jako trest, důsledek mých činů. Každý musí nést důsledky svých činů, všechno je něčím vykoupené, tak jsem vychovaný.

Jste šťastný?

Já jsem principiálně nespokojený nebo nešťastný člověk. Jak říká Milan Lasica: „Být šťastný je dispozice.“ Jsou lidi, kterým se z deseti devět věcí nepodaří a jedna ano a oni jsou šťastní. A jsou lidi, kterým se devět věcí povede a jedna ne a nejsou spokojení. Já patřím spíš k pesimistům, ta jedna, co se nepodaří, mě štve. Na druhou stranu si dokážu užívat maličkého štěstíčka, ale někde uvnitř jsem spíš pesimista.

Na to nevypadáte.

Od umělců nikdy nečekejte, že je poznáte na základě vnějšího projevu. Já jsem sám sebou jen tehdy, když jsem sám. Tehdy jsem to já, všechno ostatní je někdo jiný. Ten druhý a třetí člověk ve mně se probouzejí v jiném čase a jiném prostoru. Takže když říkám, že nejsem šťastný, mluvím o jiném Ďurovčíkovi, ne o tom, který stojí před lidmi a teď před vámi.