Webové stránky skupiny Prima používají cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu souhlasíte s užitím cookies v rámci webů skupiny Prima. Více informací
Souhlasím
návrat zpět

Vyhledávání

Co hledáte?
Smazat
zpět

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.
zpět

Výpočet ascendentu

Pro výpočet svého ascendentu zadejte datum a čas narození.

Lenka (39): Manžel zemřel týden před narozením dcery. Pak se vrátil

Život po životě pravděpodobně opravdu existuje.
Vydáno: 24.12.2013
Dcera se narodila jako pohrobek
Dcera se narodila jako pohrobek Autor: thinkstock.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Teď se asi smějete a považujete mě za naivní dušičku, která ustrnula ve světě pohádek pro děti, ale kdyby se vám přihodilo to, čeho jsem byla svědkem, smích by vás přešel. A uvěřili byste v nadpřirozené jevy. Mimochodem, je mi třicet devět let, jsem už dospělá, možná bohužel až příliš.

Chtěl jen mě!

Utěšuji se především tím, že jsem prožila lásku jako z románů. Všimla jsem si, že se polovina manželství rozvádí, a neumím to pochopit. Asi jsem měla obrovské štěstí. Jenže – všeho do času. S Milanem jsme se seznámili, když nám oběma bylo jedenatřicet. Byli jsme kolegové a byli jsme si nesympatičtí. Zkrátka žádná láska na první pohled. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že se do něho neuvěřitelně zamiluji, ťukala bych si na čelo. Byl mi protivný, vytahoval se, frajeřil. Dělal to kvůli mně, abych si ho všimla, ale já si myslela, že je to jeho obvyklá metoda, jak „balit“ ženy. Normální nenapravitelný svůdník, myslela jsem si. Spletla jsem se. Chtěl svést jen mě – a žádnou jinou. A ve skutečnosti byl dost nesmělý.

Nevěra je lákavá

Nevěra: Proč nás tak láká a jak ji překonat?

My si tykáme?

Znali jsme se půl roku a stále jsme si vykali. Na jedné z nekonečných porad jsem si všimla, že po mně pokukuje, myslela jsem si, že si jen krátí dlouhou chvíli, vzápětí mi poslal sms s textem: Vezmeš si mě? Odepsala jsem, když jsem se vzpamatovala: My si tykáme? Pak už jsme si skutečně tykali a osm měsíců od této porady byla svatba. Žili jsme si pohádkově. Byli jsme spřízněné duše. Kamarádky lapaly po dechu, když jsem jim vyprávěla, jak si rozumíme. Bohužel to nemělo trvat dlouho.

Už ji neviděl

Dva roky po svatbě jsem otěhotněla a Milan měl radost, ale ne takovou, jakou bych očekávala. Čekala jsem smršť nadšení, tornádo jásotu. Byl nadšený, ale… Občas jsem ho přistihla zasmušilého, bledého a smutného. Dlouho tvrdil, že se nic neděje, později mu nezbývalo nic jiného, než přiznat, že se stalo něco zlého. I slepý by to totiž poznal. Vážná nemoc nám rozbila život napadrť. Bylo to ještě horší, než jsem myslela. Zemřel sedm dní před narozením dcery, i když si ze všeho nejvíce přál, aby ji aspoň na vteřinku viděl.

Jako ve zlém snu

Rodila jsem jako ve zlém snu. Dlouho mi trvalo, než jsem si vůbec dokázala uvědomit, že jsem se stala mámou. Naštěstí se o dceru výborně staraly babičky, bez nich nevím, co bych si počala. Téměř rok jsem byla úplně mimo, dohromady jsem se dávala za pomoci psychiatra a psychologa. Oba mi pomohli. Do roka a do dne jsem už dokázala neproplakat celé dny a plně se věnovat holčičce. Psychiatrovi jsem se svěřila, že by se mi žilo lépe, kdyby Milan býval malou ještě spatřil. Ale s tím nepomůže ani ten nejlepší psychiatr, nanejvýš předepíše další léky.

Kroky

S malou Ladou jsme pobývaly od jara do podzimu na chalupě, která patřívala Milanově rodině, zdědil ji po dědečkovi. Bývali tam s námi příbuzní, většinou babičky a dědové, ale jednou jsme tam výjimečně přijely jen samy dvě. Je to taková polosamota, ale nebála jsem se – až do půlnoci. Tehdy mě vzbudily kroky. Někdo šel nahoru po schodech směrem do podkrovního pokoje, kde jsme s Ladou spaly. I když já už nespala.

Vyběhla jsem ven z místnosti, klepala jsem se hrůzou. Zloděj, nebo vrah? Na stěně visel památeční lovecký nůž, popadla jsem ho a prošla s ním celou chalupu, nikde nikdo. Všechna okna pevně zavřená, dveře zamčené na dva západy. A hrobové ticho. Ale tamty kroky jsem si nevybájila, byly naprosto zřetelné, těžké, mužské. Utíkala jsem zpátky nahoru do pokojíčku, abych zkontrolovala Ladu. Nespala, měla doširoka otevřené oči a krásně se usmívala. Teprve teď jsem pochopila – přišel se na ni podívat!

Nedokážu popsat, jak se mi ulevilo. Od té doby už nějaké ty roky uplynuly. Jsem sama, jen s Ladou, a žije se mi mnohem lépe.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama