Příběh Jitky: Nedokázala jsem se vyrovnat s plastickou operací své matky. Teď už je pozdě.

Bylo mi 34 let, když se moje matka rozhodla, že půjde na plastickou operaci obličeje. Já vím, říkáte si, že v dnešní době je úplně normální, když si někdo nechá lehce poupravit vizáž, a že je fajn, když se maminka snaží vypadat i v pokročilejším věku atraktivně. Navíc už jsem nebyla malá holka, tak o co jde. Jenže po operaci už to nebyla ona. Zmizela ta krásná měkkost kolem očí a tváří, drobné vějířky vrásek pokaždé, když se zasmála. Místo toho měla na obličeji napnutou kůži, uměle vytvarované lícní kosti, špičatější noc a trochu nafouklejší rty. Když jsem její fotku ukázala svým přátelům, říkali, že je moc krásná, jenže já prostě nemohla překonat fakt, že vypadá jinak.

Chyběla ta tvář, kterou jsem od narození milovala, která mě uklidnila vždy, když jsem se cítila nejistá nebo jsem měla strach. Tvář, do které se vepsaly všechny ty roky, které jsme spolu my dvě strávily. A teď to bylo všechno pryč. Cítila jsem, jako kdyby mi tím vzala i něco, co patřilo mě.

Překvapení ve dveřích

Neřekla mi předem, k čemu se chystá. Jistě, bylo to její rozhodnutí a nepotřebovala ode mě povolení. Naši se před lety rozvedli, starší sourozenci měli už své rodiny, já se taky od mámy odstěhovala a každá jsme žily v jiném městě. Jen to pro mě byl šok, když jsem k ní jednou přijela na návštěvu a přivítal mě někdo úplně jiný. Chvíli jsem uvažovala, jestli jsem si nespletla dveře. Jenže ta paní měla na sobě máminy šaty, které jsme spolu kdysi vybíraly, i květovaný šátek kolem krku, který tak ráda nosila. Ale obličej byl jiný. Zůstala jsem na ni zírat a hledala, čím se mé původní matce podobá. A ona čekala, až něco řeknu. Nejspíš chtěla ode mě slyšet pochvalu, jak jí nová vizáž sluší. Jistě za ni dala spoustu peněz. Jenže já nemohla. Slova se mi zadrhla v krku, nemohla jsem dýchat, do očí se mi draly slzy.

10 VĚCÍ, KTERÉ BY NÁM CHTĚLI ŘÍCT PLASTIČTÍ CHIRURGOVÉ

Život s morousem

Tenkrát jsem se u ní moc dlouho nezdržela. Dala jsem si rychlé kafe, prohodily jsme spolu pár vět o tom, jak se mi daří, a jela jsem domů. Nemohla jsem tomu uvěřit a stále dokola jsem přemýšlela, proč to udělala. Od té doby, co se naši rozvedli, žila matka sama. Snažila se párkrát s někým seznámit, jenže v jejím věku už takový zájem ze strany mužů, kteří by připadali v úvahu, nebyl. S mým otcem neměla moc šťastné manželství. Sice vychovali tři děti, ale někdy si říkám, že to snad byl omyl. Táta byl velký pedant a morous, neustále doma kontroloval, jestli je uklizeno, nikdy si s námi nehrál a když nebyl v práci, zalezl si doma do pokoje a něco si tam četl. Když tak vzpomínám, nikdy jsem je s mámou neviděla se políbit ani si jen tak klábosit u kafe nebo skleničky vína. Proto jsem matce moc přála, aby konečně potkala někoho, kdo ji bude opravdu milovat a říkat jí, jak je krásná. Chápu, že chtěla být přitažlivá, ale musela si kvůli tomu nechat předělat obličej? Mně se líbila taková, jaká byla.

Nový život bez dětí

Pořád dokola jsem uvažovala o našem vztahu. Máma byla vždycky hodně aktivní, potřebovala se v životě posouvat dál. Když jsme my děti vyrostly a odstěhovaly se, dodělala si vysokou školu, protože to v mládí nestihla, a pustila se konečně do vlastního podnikání, po kterém tak dlouho toužila. Možná, že kdybych měla vlastní děti, dokázala bych pochopit, jak moc toužila dohnat to, co kvůli nám dětem zameškala. Nikdy nám to samozřejmě nevyčítala a byla šťastná, že nás má.

Chtěla bych jí říct, jak je krásná

Nejsem fanouškem plastické chirurgie, ale jestli plastika způsobila, že se má matka cítila atraktivnější, usnadnila jí randění nebo jí otevřela nové možnosti v jejím podnikání, jsem za to ráda. Teď, s odstupem času, už ano. Přála bych si, abych jí mohla říct, jak vypadá nádherně. Protože ona na to čekala. Bohužel jsem to nestihla, protože před rokem zemřela.

O její plastické operaci jsme spolu nikdy nemluvily. Věděla, že se mi to nelíbí, ale ani jedna o tom nechtěla mluvit nahlas, bylo by to pro ni příliš zraňující. Postupem času jsem ale změnu její vizáže přijala. Asi jsem si tak nějak zvykla. Navíc jsem si uvědomila, že na vzhledu přece vůbec nezáleží. Byla to stále ta stejná milující žena, jakou vždycky byla a jejíž laskavost se neomezovala jen na rodinu. Kromě své práce věnovala spoustu času a také peněz charitě, organizovala různé sbírky pro ty, kteří to potřebovali. Když na ni vzpomínám, právě tohle jsou věci, které se mi vybaví jako první. Stejně jako to, jak mě pozdravila u dveří svého bytu, když jsem ji navštívila naposledy – přitiskla své ruce na mé tváře, v očích se jí zračila nesmírná radost a pak mi vlepila obrovskou pusu.

Moje matka nikdy nechtěla zestárnout a nikdy to neudělala. Bylo jí 66, když tragicky zemřela při autonehodě, a do té doby byla stejně aktivní jako ve dvaceti nebo čtyřiceti. Než zemřela, mluvila o tom, že půjde na druhou plastiku. A já bych už nebyla proti, protože jsem si uvědomila, že to, co na ní miluji, není jen její tvář, ale hlavně její obrovské a laskavé srdce.