Zdena (49): Pustila jsem sednout stařečka. Pak jsem v jeho očích poznala lásku z mládí
Život má občas zvláštní smysl pro ironii. Třeba když vám po třiceti letech připomene, že některé krásné zážitky z mládí mohou mít, řekněme velmi nečekané pokračování. Čtenářka Zdena (49) poslala redakci svůj osobní příběh o náhodném setkání, které ji zastihlo zcela nepřipravenou.
Moje jedno docela obyčejné ráno v tramvaji cestou do práce se proměnilo v setkání, na které se člověk nemůže připravit. A které ve mně na chvíli otevřelo jeden dávno zapomenutý příběh. Bylo ráno jako každé jiné. Tramvaj se kodrcala městem a já si v hlavě skládala program dne. Porada, dvě školení, pár telefonátů. Rutina, která by mě před třiceti lety ani nenapadla. Tenkrát jsem totiž ještě netušila nic o své budoucí kariéře.
Když mi bylo dvacet, svět vypadal úplně jinak. Tedy v mé hlavě. Na zádech batoh, v hlavě spoustu plánů a nulovou potřebu ptát se cestovních kanceláří, kam smím a kam ne. Stačilo ušetřit peníze na letenku, vzít mapu, spacák a jít. A právě tehdy jsem potkala Jirku.
Seznámili jsme se na jednom celorepublikovém setkání lidí z našeho oboru. Dnes se takové akce nazývají teambuildingy. Já byla úplné kuře, jež ještě pokukovalo po vysoké škole. On? Zkušený chlap. O dvaadvacet let starší, ale bez závazků, s klidem člověka, který už viděl kus světa.
Možná právě proto jsme si měli tolik co říct. Já vyprávěla o svých plánech a snech, o horách, kam se jednou vydám, o cestách s batohem, o tom zvláštním pocitu svobody, když se člověk vyšplhá někam vysoko, daleko od lidí. A on se usmíval a přidával vlastní příběhy.
Kavkaz. Dálný východ. Hory, jejichž jména jsem tehdy znala jen z atlasu. Vedle něj jsem si připadala trochu jako dítě, které bezpečně objevuje svět. A on vedle mě možná trochu omládl.
Byl to vztah zvláštní a přitom vlastně úplně obyčejný. Měli jsme k sobě blíž, než by člověk od takového věkového rozdílu čekal. On měl nadhled, já energii. Občas jsme se potkávali někde na cestách, občas jen u piva a mapy.
Jednou jsme spolu stáli na svazích Vysokého Atlasu. Slunce pálilo, já funěla s batohem a Jirka, plný elánu, mě skoro vynášel nahoru. „Vidíš,“ smál se tehdy, „superhřebec.“ A pak dodal něco, co mi před těmi třiceti lety připadalo jako vzdálený vtip.
Sdílejte svůj příběh
Máte silný, zajímavý nebo neuvěřitelný zážitek? Napište nám.
Jména v textu můžeme na přání změnit.
📩 mujpribeh@iprima.cz
„Představ si, že bys mě jednou přebalovala. To je strašidelný, ne?“ Zasmáli jsme se tomu. Bylo nám jasné, že některé příběhy mají své přirozené trvání. Ten náš byl krásný, plný zážitků, ale zároveň jsme oba věděli, že ho jednou necháme jen tak vyšumět.
A tak se také stalo. Žádné velké drama, žádné těžké loučení. Jen jedno poslední „ahoj, měj se krásně“.
Michaela (39) se svěřila: Můj kolega neuvěřitelně smrdí. Každý den v práci je noční můrou.
Pak se naše životy rozběhly každý svým jiným směrem. Přišly další lásky, jiné než ta s Jirkou. Možná dospělejší. A přišla i moje práce školitelky, která se z původního nápadu proměnila v kariéru, která mě pořád baví. Ve třiceti jsem se vdala. A to manželství mi drží dodnes. Přesně takové, jaké člověk ocení až s věkem. Pevné a klidné.
Letos oslavím padesátku. A přitom se pořád cítím tak nějak mladě. Vlastně asi trochu podobně, jako kdysi Jirka. Jen s tím rozdílem, že je mi teď o deset let víc, než bylo tehdy jemu…
Tramvaj zabrzdila v další stanici a já si všimla starého muže stojícího u tyče. Byl celý ohnutý, držel se tak pevně, až mu bělaly klouby na rukou. Každý pohyb tramvaje ho rozhoupal. „Chudák,“ problesklo mi hlavou. „Pustím ho sednout.“ Ale hned jsem tu myšlenku zase přibrzdila. Za jízdy by se musel tyče pustit a kdo ví, jestli by nezakopl. Počkám s dobrým skutkem na další zastávku.
Stařík se na mě díval. Trochu tázavě. „Ještě chvilku vydržte, dědo,“ říkala jsem si v duchu. „Hned to bude.“ Jakmile tramvaj zastavila, vstala jsem. „Pojďte si sednout.“
Poděkoval pokýváním hlavou a pomalu se posadil. Já se přesunula nad něj a instinktivně jsem se také pevně chytila tyče. Cítila jsem, že se na mě dívá. Nenápadně, trochu roztržitě. Když se naše pohledy střetly na delší okamžik, najednou jsem to uviděla. Ty modré oči utopené ve vráskách. V nich byl Jirka. Už ne ten sexy horal, ale pořád ten samý člověk.
A v tu chvíli jsme to věděli oba. Byla jsem jinak vždycky výřečná. Ale nyní slova nikde. On na tom byl zjevně podobně. Možná si vzpomněl na tu starou větu o přebalování. Možná na Atlas a dvacetiletou holku s batohem, která tehdy funěla do kopce.
Jen jsme si lehce kývli na pozdrav. Nic víc. Tramvaj zastavila u mé zastávky. Vystoupila jsem, tedy spíš vyběhla, a zbaběle zamířila na poradu. Už se s Jirkou nejspíš nikdy neuvidíme.