Dárky, které dostáváme od mužů. Jsou v pořádku?
Jsou Vánoce, a tak určitě většina z nás najde pod stromečkem dárek od nějakého muže. Co asi tentokrát vymyslel? Jestli se po jeho rozbalení budete muset nutit do vděčného úsměvu, vzpomeňte si na autorku tohoto článku. Ta je na tom s největší pravděpodobností hůř.
Muži zpravidla nosí jako dárky květiny a šperky. Pokud je nosí i ten váš, pak je všechno v naprostém pořádku – buďte ráda, máte velké štěstí. Mě však nepotkalo. Odmala si v duchu říkám, když dostanu od nějakého muže dárek: Cože? Co se stalo? Co to je, proboha? Nahlas ovšem slušně poděkuji, mám to v krvi, učitelská výchova, znáte to.
Začalo to v raném dětství. Můj tatínek, i když by to nikdy nepřiznal, si velice přál syna, nikoli rozmazlenou přecitlivělou holku. Když se mu přesně takový přecitlivělý exemplář narodil, po nějakou dobu se pravděpodobně rozhodl tvářit, jako kdyby celá záležitost dopadla podle jeho nejtajnějších snů. Namísto obvyklých pohádek o princeznách, rytířích a dracích mě zásoboval historkami o tom, jak byl na vojně u spojařů a kdo vynalezl atomovou bombu. K narozeninám jsem od něho dostala tank, ze kterého, když se rozjel po kuchyni, sršely jiskry. Brečela jsem (přála jsem si chodící panenku). Tank druhý den zmizel, maminka ho kamsi odnesla. V opačném případě bych se uplakala, děsil mě.
Dárky od dědečků
Také dědečkové odjakživa prohlubovali moje pochybnosti o tom, že jsou muži schopni vybírat ženám vhodné dárky. Děda hajný to jakž takž zvládal v době, kdy ještě žila babička, později v tomto směru maličko selhal: pod stromečkem jsem pravidelně nalézala sadu vojenských ponožek. Jedny Vánoce to už ale doopravdy přehnal, věnoval každému z členů rodiny vysoké rybářské holínky. Stály pod stromečkem, vyrovnané pěkně podle velikosti, pro sestru byly určené ty nejmenší, pro tatínka obrovské. Musím říci, že pod romanticky zářícím vánočním stromkem působily opravdu poněkud nepatřičně. Nebrečela jsem, bylo mi už šestnáct, musela jsem předstírat, že mám radost. Jen jsem si jako nerybařící pubertální dívka nedokázala představit, co si s obrovskou černou gumovou obuví počnu. Děda tvrdil, že za jarních intenzivních dešťů jako když ji najdu – nicméně vzít si to do školy bylo vyloučeno, mluvilo by se o tom ještě roky. Druhý děda mi dával k Vánocům paprikový salám převázaný červenou stuhou.
Noc dlouhých nožů
Ani tatínkovy dárky se s léty nijak zvlášť neměnily. Tanky sice už nenosil, ale dostávala jsem knihy typu Druhý muž Třetí říše, Kříže rostou v Pacifiku, Noc dlouhých nožů. Ve skutečnosti jsem si přála dostávat dívčí románky, něco jako Kopretiny pro zámeckou paní, ale tatínek tvrdil, že taková četba je ubíjející, zatímco knihy o válce čtenáře povznášejí, zušlechťují a vzdělávají. Nevím, zdali to platí o pubertálních děvčatech. Když jsem například v této zušlechťující literatuře narazila na odstavec popisující slova pilota, který právě svrhl atomovou bombu na Hirošimu („Ach můj bože, co jsme to učinili?“), začala jsem mít vážné problémy s usínáním, ačkoli všichni moji vrstevníci spali jako dřevo.
Jedné zimy jsem se vzmužila a rozhodla se, že si drze řeknu o konkrétní vánoční dárek (fotoaparát). Tatínek pravil: „Ano, Evičko, koupím ti fotoaparát, ale až pochopíš jeho princip.“ Což bylo totéž, jako kdyby odpověděl: „Nikdy fotoaparát nedostaneš.“ I moje kamarádky mívaly srovnatelné problémy s tatínky. Například Pavla svěřila otci takzvaný památník (tehdy mělo každé děvče svůj památníček) a těšila se na pěkný citát či obrázek. Tatínek jí tam napsal: Ať je z tebe lotr, to ti přeje fotr. A Pavla brečela.
Čapky a dečky
Také chlapci, se kterými jsem tehdy navazovala nesmělá přátelství, měli o dárcích pro děvče svérázné představy, ale to už mě vlastně nepřekvapovalo. První mě vzal na procházku rozkvetlou třešňovou alejí a asi patnáct minut hovořil o tom, že má pro mne dárek. Mluvil natolik obřadně, že by si jeden pomyslel, že se snad jedná o diamantový náhrdelník, ale já věděla své. Z brašny pak vytáhl ošklivou srolovanou věc, byl to vojenský metr, kde bylo vyznačeno, kolik dnů mu zbývá do skončení základní vojenské služby. Na krku se to tedy doopravdy nosit nedalo. Další mi věnoval voňavku Moskva, přivezl ji ze zájezdu po Sovětském svazu. Ještě další, který rovněž vykonával základní vojenskou službu, sliboval báječný dárek, který přiveze, až dostane dovolenku. Netěšila jsem se. Byla to vojenská čapka. Asi se domníval, že ji budu nosit. Naštěstí mi byla velká. Abych nezapomněla, k loňským Vánocům jsem dostala od tatínka elektrickou dečku. Když je vám v noci zima, lehnete si na to a zapojíte to do elektrické zásuvky. To nemůžu, hrůzou bych neusnula!
Eva Michorová