7. března 2021 04:50
Martina ČerňanskáJarmila (41):Jsem posedlá úklidem. Rodinu jsem vyměnila za sterilní prostředí
Před lety jsem platila za tu, co má doma vždy pečlivě naklizeno, a to i za předpokladu, že jsem měla na krku početnou rodinu. Dnes mi zbylo jenom to první....
Milovala jsem odpoledne, když jsem přišla domů z práce a měla jsem hodinu a půl volného času jenom sama pro sebe. Ostatní ženy by si hodily nohy na stůl a pustily si další díl seriálu, kdežto já se nemohla dočkat, až naplním kbelík horkou vodou, přidám čisticí prostředek a začnu umývat. Každé odpoledne jsem vytírala, stírala prach a nasávala tu vůni čistoty. Natolik jsem se nechala uklízením polapit, že mi bylo postupem času jedno, co se děje, já jsem si prostě uklízela. S Františkem jsme se hádali čím dál víc, děti chtěly být všude jinde, jen ne doma a mně to vyhovovalo jako nikdy. Mohla jsem vysávat, leštit zrcadla, kachličky v koupelně a přerovnávat to, co jsem před hodinou držela v ruce zas a znovu. Byla jsem šťastná jenom tehdy, když jsem byla sama a mohla se ukájet pohledem na dokonale uklizenou domácnost. To mi ale bylo později málo.
Řev, nadávky a následný zvuk vysavače
Rodina mě ve skrytu duše nesnášela a já zase nesnášela je, když se měli vrátit domů. Věděla jsem totiž, že po sobě zanechají spoušť. Oni ze strachu, abych je neseřvala, po sobě pokaždé všechno uklidili, ale to mi bylo málo a já začala hystericky křičet. Musela jsem po nich prostě všechno uklidit znovu.
Má uklízecí mánie však pokračovala dál. V půl šesté ráno jsem pravidelně vysávala, abych neopouštěla byt s nánosy prachu a roztoči, co se během noci snesli na podlahu a koberce. Sousedi si na mě stěžovali a já byla schopna za půl roku kompletně odvařit alespoň jeden vysavač.
Dala jsem sbohem rodině, abych mohla dál nerušeně uklízet!
František pochopil, že s takovou to jako rodina moc dlouho nevydržíme a zkusil mě usměrňovat slovy, že přece nevyměním pořádek za rodinu a skvělé děti. Dobře mířená slova však přešla v ultimáta a ta jednoho dne v jasný čin – on se sbalil a s ním odešly i děti. Nedokázal se smířit s tím, že si po sobě musí umývat celou koupelnu, když se osprchuje. Chlupy i chuchvalce z ponožek prostě byly všude a já to nesnášela. Chápala jsem, že je ztrácím, ale na druhou stranu jsem viděla tu příležitost, že budu mít možnost uklízet bez všech rušivých elementů kolem. A tomu jsem nakonec dala přednost.
Každé ráno, než odcházím do práce, nejenom uklízím koupelnu a vysávám, ale také převlékám postele. Přeci v tom nebudeme spát dvakrát za sebou! Jednoho dne jsem se díky přehnanému uklízení dostala do nemocnice a z chirurgie putovala rovnou na psychiatrii.
Díky pádu jsem prozřela!
Nedokázala jsem se dívat na nemocniční uklízečku, jak práci nemožně fláká, a proto jsem po večerech, kdy ostatní na pokoji spali, uklízela za ni ještě jednou. A to i za předpokladu, že jsem si kvůli tomu zkomplikovala léčbu a rána se mi několikrát otevřela. Doktoři na mě udeřili, jak je to vůbec možné, a mé spolubydlící na pokoji mě práskly. Zapírala jsem, ale jakmile se lékaři spojili s manželem a dětmi, kteří se o můj zdravotní stav zajímali, bylo jasno.
Právě ležím na nemocničním lůžku, oči plné slz upírám do zdi a jsem úplně na dně. Když se dívám na své ruce, jsou zhrublé a poprskané vlivem chemických prostředků a neustálého drhnutí, stejně jako moje srdce a duše. Místo abych své duševní problémy léčila, jsem si je kompenzovala tím, že když nemám pořádek v sobě, budu ho mít aspoň doma v bytě. Díky léčbě a dohledu terapeuta vidím, že jsem udělala neskutečnou chybu. Vyměnit rodinu se vším všudy za perfektně uklizenou domácnost totiž neudělá nikdo normální. A nejhorší na tom je, že jsem v ten okamžik, kdy jsem zůstala v bytě úplně sama, byla tou nejšťastnější na světě. Věděla jsem totiž, že budu moct uklízet, jak se mi zlíbí.
„Je úplně jedno, jestli holdujete alkoholu nebo jako já úklidu. Závislost, ať už je jakákoliv, prostě jednoho dne zničí vše,“ říká otevřeně Jarmila (41), která si ze všeho nejvíc přeje dostat druhou šanci.
Jarmila z Hradce Králové