21. března 2017 13:53
Martina ČerňanskáPříběh Blanky (48): Zemřel nám náš vymodlený a jediný syn
Zemřel nám náš vymodlený a jediný syn Zdroj: istock.com
Nic jsme si s Tomášem nepřáli víc, než společně vychovávat děti. Osud nám nadělil přes všechny komplikace jediného syna. I toho nám ale krutě vzal. Neexistuje větší bolest, než když se rodič dívá do hrobu svého dítěte.
Nemohla bych si přát krásnější začátek našeho společného života. S Tomášem jsme se potkali na letní zábavě o jedné červencové noci a od té doby jsme si nesešli z očí. Všichni ostatní pili, až se hory zelenaly, my namísto toho leželi pod hvězdnou oblohou a hledali souhvězdí Malý a Velký vůz, Velkou medvědici, šmírovali Polárku a pak šli domů nad ránem, kdy vycházelo slunce, a v trávě se třpytila ranní rosa. S Tomášem jsem prožila první pořádnou lásku a kromě srdce mu darovala i své panenství. Jenomže tím jsme to pěkné v našem životě asi nadobro vyčerpali.
Jeden problém za druhým
Láska sice neuhasla, ale problémy se k nám přiřítily rychlostí blesku a s pořádnou vervou. Začalo to vyhazovem z práce, následovaly dluhy, které na nás narafičili jiní, a pokračovalo to zjištěním, že matkou se jenom tak snadno nestanu. Zařekli jsme se ale, že všechno zvládneme, ať to stojí cokoliv. S penězi byl trochu problém, i tak jsme to ale zvládli. Strašně moc jsme toužili po miminku. Jenomže i tady nám štěstí nepřálo. Několikrát jsem potratila, prožila zamlklé těhotenství, které zase dopadlo nutnou interupcí a já si připadala úplně neschopně. Nemohla jsem donosit dítě, jako to zvládla většina jiných žen.
Štěstí nám zase přálo…
V době, kdy jsme se smířili s myšlenkou, že rodičovství nebude pro nás, jsem po dovolené u moře zjistila tu nejkrásnější zprávu mého života. Byla jsem těhotná. Do dneška to skutečně moc dobře nechápu, ale je fakt, že psychika je mocná čarodějka. Můj lékař si mě hlídal jako ostříž a skutečně se to vyplatilo. Na svět jsem přivedla andílka, vlastně malou podobiznu svého manžela.
Lukáš se stal světlem našich dnů, vyrostl nám z něj nejenom férový, ale i ambiciózní a sečtělý kluk, který miloval život a na všechno se díval optimistickým pohledem. Přesně pro tyhle vlastnosti jsem se zamilovala do Tomáše. Lukáš byl prostě celý táta. Ve škole prospíval, brigádničil, prostě jsme na něj byli pyšní až až, a právem.
Bolest největšího kalibru
V den státnic zůstali s jeho spolužákem v koloně, proto jeli o poznání rychleji než kdy jindy. Do cesty se jim ale připletl kamion s návěsem, který ukončil jejich život. Okamžitě a bez kompromisů. Když mi ve chvíli, kdy jsem očekávala zprávu o úspěšném zakončení bakalářského studia, oznámili, že Lukáš podlehl následkům těžké dopravní nehody, jako by ruka osudu ukončila i můj život. Já se psychicky zhroutila a Tomáš, kdyby mi nemusel být oporou, k tomu neměl daleko. Tři týdny jsem nemohla uvěřit, že Lukáš už není mezi námi. Pořád jsem na něj čekala, že se někde objeví s tím pověstným úsměvem na rtech. Neobjevil. Jeho postel zůstala od toho rána prázdná stejně jako náš život.
„Sice uběhly celé tři roky, ale rána se pořád nezacelila a pekelně bolí. Pořád si ji rozrýváme vzpomínkami na toho báječného kluka, kterého nám seslalo samo nebe. A pak ho povolalo nazpátek tak strašně rychle,“ svěřuje se paní Blanka. Slzy jí stékají po tváři, duše pláče a srdce stoná nemocí, na kterou neexistuje lék a je na ni krátký i všemocný čas. Totiž nad ztrátou jediného dítěte.
Blanka (48) z Brna
Přečtěte si i další příběhy našich čtenářek:
Autor článku
Martina Čerňanská
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
