Pavla (34): Manžel se stěhuje ke své těhotné milence

I když se říkává, že láska v manželství dlouho nevydrží a zbývá jen zvyk a šeď, v mém případě to není pravda. Jenže právě proto jsem možná byla slepá…

Můj muž se právě stěhuje k milence. Vůbec spolu nemluvíme, panuje tady mrazivé ticho, věděla jsem, kdy si půjde pro věci, a tak jsem se zamkla v dětském pokoji, který nikdy funkci dětského pokoje neplnil. Sedím, brečím ani nedýchám, poslouchám výmluvné zvuky otevírání a zavírání skříní a lituji, že jsem raději nešla někam ven, třeba do baru nebo kamkoli jinam, do hospody na pivo, nebo proč jsem neodjela na chatu.

Život bez manžela si neumím představit

Vyrůstali jsme spolu v téže vesnici, spíš taková polosamota to byla, a odjakživa bylo jasné, že se vezmeme. Už v devíti letech jsem věděla, že zbytek života strávíme spolu. Taková to byla láska. Vplétala jsem si kvůli němu květiny do vlasů, cokoli nám na zahrádce vykvetlo, jsem ihned měla na hlavě, jen aby si mě všiml. Vyrůstal jen s otcem, matka od nich odešla k jinému muži, dítě nechala bývalému manželovi. Měli tam nepořádek, ten jeho tatínek byl sice hodný, ale ženské práce nezvládal, kromě toho se občas rád napil. A já jim tam chodila uklízet ještě jako žačka základní školy. Myla jsem jim nádobí, zametala, plela zahrádku, nosila koláče, když máma pekla. Všechno to bylo kvůli němu. Tak ráda jsem ho měla – od nejútlejšího dětství.

Vybojovala jsem si ho navzdory všemu a všem

Moji rodiče byli proti naší svatbě, argumentovali Pavlovým rodinným zázemím. Otec se upil, matka odešla neznámo kam – bude mít syn takových rodičů vůbec smysl pro rodinný život? Neměl. Ale já byla zamilovaná a škarohlídským řečem jsem nevěřila. Začali jsme spolu chodit v tanečních, když nám bylo šestnáct. Byl můj první i poslední kluk, jiného nechci. Je to tak, jsem opravdu ze staré školy. Napadají mě ty nejhorší myšlenky. Zároveň si v hlavě přerovnávám vzpomínky na ty nejhezčí časy. V tanečních ho asi prvně napadlo, že bychom nemuseli být jen kamarádi, a já byla na vrcholu blaha, když se dotkl mojí ruky, předtím mě leda tak uštědřil kamarádskou herdu do zad.

Brali jsme se po vysoké, když nám bylo oběma pětadvacet. Zatímco já jsem měla velice vyvinutý smysl pro rodinný život, což se ukázalo, už když jsem byla malá holčička a chodila uklízet do domácnosti Pavlova tatínka, Pavel byl jiný. Nedokázal ocenit, když bylo naklizeno, navařeno, napečeno. Ale co mě děsilo nejvíc, nechtěl dítě, aspoň ne v dohledné době. Tím mě uklidňoval, ale s léty jsem se začínala bát, že ho nechce vůbec. Dokonce jsem postupem času chtěla začít „kout pikle“ a za antikoncepci vydávat nějaké ty vitamíny, ale na druhou stranu: neumím lhát. Připadalo mi to jako příliš velká rána pod pás. Dnes vím, že jsem to udělat měla.

Nežili jsme si špatně a občas jsem si připadala jako v ráji. Oba jsme inženýři a pracujeme v prosperujících firmách, mohli jsme si létat na dovolené do dalekých destinací, kde oči přecházely… ale dnes mám pocit, že by mě mnohem více zajímal dětský pokojíček, který by nebyl studený a prázdný, ve kterém by spalo miminko. Nicméně byla jsem hloupá. Dětský pokojíček na mě teď působí jako z hororu, nevím, co s ním budu dělat… Snad ho předělám na pokoj pro hosty, kteří nikdy nepřijdou, kdo by se chtěl také bavit s ženskou v depresi, která se živí uklidňujícími léky…

Pak přišel anonym

O milence mě informoval anonymní dopis. Dnes jsem přesvědčena, že ho psala ona, aby krach mého manželství uspíšila, na sto procent to ale říct nemůžu. Sice bych mouše neublížila, ale i tak se vždy najde nějaký ten „přítelíček“, který vám s radostí bodne nůž do zad. Mohl to napsat i někdo jiný z našeho okolí. Ale jak říkám, vsadím sto ku jedné, že to byla ta „tenisová“ slečna.

Neměla jsem o její existenci donedávna ani tušení. Podle všeho se seznámili při sportování, ona je o dobrých patnáct let mladší, je to ještě dítě, studentka. Když jsem před Pavla hodila ten nešťastný anonym, zbledl a přiznal se. Řekl, že se zapletl s nějakou holkou z tenisu, že to bylo jen přechodné poblouznění a že s ní končí. Bylo mi hrozně. Nechápala jsem, jak se mohl tak snadno přiznat, zapírání by mi připadalo statečnější, brala bych ho jako důkaz, že mu na mně záleží… Prožívala jsem svízelné období, s Pavlem jsem nedokázala mluvit – poprvé za tu neobyčejně dlouhou dobu, po kterou se známe – nedokázala jsem se na něho ani podívat. Ale ta doopravdová rána přišla až pak.

Paní matinka zasáhla

Zní to neuvěřitelně, ale v práci mě navštívila matka té tenisové slečny. Oznámila mi, že její dcera je těhotná právě s mým mužem, a protože je její dcera ještě dítě, nezbývá matce nic jiného, než aby se o dceřino štěstí postarala. V podstatě mě požádala, abych já, která žádné dítě nemám, vyklidila pole tenisové slečně se vzdouvajícím se břichem. Doma jsem pak udělala největší scénu svého života, sousedi se sbíhali.

„Tak se mnou jsi dítě nechtěl, a s ní ho čekáš?“ ječela jsem. Můj muž scény nenávidí a hlas nezvyšuje. Jen mi tiše oznámil, že se stěhuje… k té své těhotné tenisové známosti. Já zůstávám… sama, plačící a zamčená v prázdném dětském pokoji…