Webové stránky skupiny Prima používají cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu souhlasíte s užitím cookies v rámci webů skupiny Prima. Více informací
Souhlasím
návrat zpět

Vyhledávání

Co hledáte?
Smazat
zpět

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.
zpět

Výpočet ascendentu

Pro výpočet svého ascendentu zadejte datum a čas narození.
Rodina

Příběh Ivety (29): Duch mi zachránil život!

Před sedmi roky se podle svých slov Iveta (27) doslova podruhé narodila. Jen dodnes lituje, že svému zachránci nemohla stisknout ruku a poděkovat...
Vydáno: 05.11.2013
Byl tam? Nebo to byl jen sen?

Bylo mi dvacet a do svého tehdejšího přítele jsem byla bláznivě zamilovaná. Když mi koncem října navrhl, abych s ním jela na týden do Vysokých Tater, navzdory tomu, že jsem neměla ráda zimu, výšky, ani jsem nebyla zdatný turista, z lásky k němu jsem souhlasila. Michal mě uklidňoval, že Tatry zná jako svoje boty a že pro mě zvolí nenáročné trasy.

Když jsme přijeli na místo, byla jsem ráda, že jsem se nechala přemluvit. Na azurové obloze svítilo chladné podzimní slunce a všude kolem se vypínaly hory – nádhera! Druhý den jsme se vypravili na túru. Když jsme vycházeli z chalupy, zastavil nás správce a varoval nás, že nahoře se zkazilo počasí, hodně to tam fouká a prý se blíží sněhová bouře. Že by bylo rozumnější na Horní pláň nechodit. Přítel sice s úsměvem přikývl, ale venku mi pošeptal, ať si nedělám starosti, protože vítr nahoře fouká vždycky a jen blázna by napadlo, že sluncem zalitou, azurovou oblohu by mohla vystřídat vánice.

Věděla jsem, že jestli se zastavím, umřu

Brzy jsem přestala být výletem nadšená. Čím výš jsme stoupali, tím byla obloha tmavší, ochlazovalo se, foukal silnější vítr a chvílemi jsem měla co dělat, abych neupadla. Volala jsem na Michala, že se chci vrátit, ale přítel, který byl asi sedm metrů přede mnou, cosi zavolal a ukázal před sebe. Nevím jak dlouho jsem se za ním plahočila, když se strhla sněhová bouře. Neviděla jsem na krok a díky bílé tmě jsem nedokázala určit směr, kterým mám jít. Volala jsem o pomoc, ale zuřící vichřici jsem neměla šanci překřičet.

Vyděšeně jsem se otočila a doufala, že se vracím stejnou cestou, kterou jsme přišli. Pamatovala jsem si, že na začátku Horní pláně jsme míjeli chalupu a k ní jsem se rozhodla jít. Věřila jsem, že Michala, který na mě nedával pozor a šel kus přede mnou, napadlo to samé. Zoufale jsem bojovala se sněhovou bouří, chladem i skučícím větrem, přestávala jsem cítit nohy i ruce. Sesula jsem se do sněhu, zavřela oči, chtělo se mi spát... Najednou mě cosi přinutilo oči otevřít.

Pár metrů ode mě jsem uviděla siluetu muže v křiklavě červené bundě, který vehementně mával a ukazoval kamsi dopředu. Nevím, kde jsem v sobě vzala sílu, ale vstala jsem a snažila se muže dojít. Bylo mi jasné, že pokud ho ztratím z dohledu a zastavím se, zemřu!

Tak ráda bych mu stiskla ruku a poděkovala

Poslední, co si pamatuji, je, že jsem se ocitla před chalupou, muž v červené bundě mi zamával a pak už mě zahalila příjemná, teplá tma... Členové horské služby mluvili o zázraku, že jsem v té bouři, navíc neznalá terénu, našla cestu k horské boudě a omdlela zrovna na jejím prahu.

Přítel sice moje zmizení nahlásil, ale kdybych prý omdlela o pár metrů dál, v té vánici by mě záchranáři snadno přehlédli a já bych umrzla. Michal mě k sobě vyděšeně tiskl a já mu vyprávěla o svém zachránci, vysokém, prošedivělém muži v červené bundě. Starší člen horské služby zavrtěl hlavou - pokud by ten muž skutečně existoval, jistě by vešel do chalupy, zajistil pro mě pomoc a nešel by dál, ale vánici přečkal v teple.

I když si všichni mysleli, že jsem měla halucinaci, a já sama nechápala, kam se muž poděl, trvala jsem na svém. V den odjezdu za mnou přišel správce chalupy - vzpomněl si, že na stejném místě, kde jste málem umrzla, před patnácti lety našli mrtvého muže. Taky zabloudil ve vánici. Nevěděl, kdo to byl, ale byl vysoký, prošedivělý a měl na sobě... „Křiklavě červenou bundu!“ vyhrkla jsem. Děda udiveně přikývl a když se mě zeptal, jak to vím, mávla jsem rukou. Stejně by, jako ostatní, mojí historce nevěřil.

Na Michala, s kterým jsme se pár měsíců po horách rozešli, si už nevzpomenu, ale na záhadného muže, kterému vděčím za záchranu svého života, myslím velmi, velmi často!

Iveta 27

ZAJÍMÁTE NÁS! Stalo se vám také něco "mezi nebem a zemí"? Napište nám krátce svůj příběh na mail: prima-zeny@iprima.cz s heslem Příběh. Děkujeme

Přečtěte si i další příběh našich čtenářek:

Manželství bez sexu

Příběh Radky: Žijeme s manželem šťastně. A bez sexu!

Příběh Katky (39): Rozvádíme se, syn chce bydlet s manželem. Jsem na dně!

Příběh Katky (39): Rozvádíme se, syn chce bydlet s manželem. Jsem na dně!

Příběh Zuzany (38): Manžel pije. Bojím se ho opustit, protože máme děti

Příběh Zuzany: Manžel pije. Bojím se ho opustit, protože máme děti

Reklama
Článek je zařazen v: příběh, duch, životní příběh, příběh čtenářky
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama