Vzpomínám si, že když jsem byla malá, ve vesnici, kde máme chatu, bydlely matka s dcerou. Matce bylo přes sedmdesát let a dceři kolem padesáti. Bylo jasné, že tahle situace se už nezmění, že zůstanou spolu navždy. Ta mladší se už definitivně smířila s tím, že zůstala na ocet, ta starší si kdekomu stěžovala, že má dceru na krku. Neustále ji peskovala, napomínala a vychovávala, což bylo, vzhledem k věku obou, tragikomické. Navíc jako by se k sobě i věkově nějak přiblížily, a tak nezasvěcenec by jen těžko uhodl, která je matka a která je dcera. Bylo to svým způsobem smutné. Tehdy jsem si v duchu říkala, že takhle bych dopadnout nechtěla. Dnes si to říkám o to důrazněji a bojím se toho o to víc. Tím spíš, že brzy oslavím třicáté šesté narozeniny a stále s mámou bydlím.
Posměšné jiskřičky
Táta umřel před deseti lety, žijeme s mámou ve vile po jeho předcích, v malém městečku. Všichni se tu znají, jeden druhému málem nahlíží do talíře. My dvě jsme bohužel předmětem zlomyslných klepů. Vím, že bych nad tím měla mávnout rukou a zasmát se tomu, ale nedokážu to, mrzí mě to. Nelíbí se mi, že z nás má okolí legraci. Pracuji v místě jako úřednice, máma už je v důchodu. Často spolu chodíme nakupovat a já mám pocit, že vídám v očích ostatních posměšné jiskřičky. Říká se mi to těžko, ale nejsem prostě žádná krasavice. Měla jsem vážnou známost, ví to celé město, ale rozešel se se mnou kvůli jiné, to ví samozřejmě také celé město. Stalo se to před pěti lety, od té doby, dá se říct, tak nějak celkově chátrám. A ještě ke všemu si to uvědomuji.
Bez růžových brýlí
Když mě Petr opustil, přestala jsem o sebe dbát. Nejdřív jsem si to ani tak neuvědomovala. Potřebovala jsem na ten žal nějaký lék, nejlépe fungovaly čokolády, zákusky a sladké likéry. Přibrala jsem dalších asi pět kilogramů, a když jsem se jednou podívala do zrcadla bez růžových brýlí a uviděla to nadělení, přibrala jsem nejméně ještě pět. Teď už se mi snad podařilo váhový nárůst zastavit, ale nic víc. Nemám silnou vůli a hlavně, nemám motivaci. Trápí mě pocit, že je to už stejně jedno. Moji vrstevníci jsou buďto ženatí, anebo se ženit co nevidět budou. Nikoho nezadaného vlastně ani neznám, a pokud ano, je divný anebo třikrát rozvedený. A jak říkám, nejsem žádná Claudia Cardinalle.
Hezký vztah
Moje matka je naštěstí tolerantnější než tamta paní, kterou jsem vídala kdysi na chatě a která tu svou neprovdanou dceru permanentně deptala. Máme celkem hezký vztah, takový normální. Pomáháme si, trávíme spolu večery u televize, občas se spolu i zasmějeme. Ale jsem si vědoma toho, že ji trápí, že jsem stále sama. Už několikrát se nechala slyšet, jak moc by si přála vnouče. Mockrát jsem ji přistihla, jak smutně nahlíží do cizích kočárků. Vlastně do nich smutně nahlížíme obě. Navíc když se doma něco rozbije, hned musíme shánět řemeslníka, samy dokážeme leda tak vyměnit žárovku. Někdy si říkám: co když už se nikdy nic nezmění?
Romana (35), okolí Ostravy
Přečtěte si i další příběhy našich čtenářek:
