Psycholožka radí: Matky, nechte dcery žít, i když je to těžké

Proč jsou vztahy mezi matkami a dcerami často bolestné a složité?

(Nejen) o tom nám bude v následujícím rozhovoru vyprávět doktorka Markéta Šauerová, prorektorka Vysoké školy tělesné výchovy a sportu Palestra. Dozvíme se i vtipné podrobnosti o jejím vlastním dospívání a také to, proč nemá ráda termín „výchovná chyba“.

Mám zkušenost s rodiči, kteří reagují podobně jako vy, ptají se, jaké chyby jsme kde udělali. Když je navedete, že v daném okamžiku dělali s nejlepší vírou ten určitý krok, potom se daleko lépe věnují tomu, co můžou dělat v budoucnu jinak. I moje maminka se mě ptala, jestli udělala nějakou výchovnou chybu, a já si myslím, že neudělala žádnou. Coby dospělá musím říct, že mí rodiče se maximálně snažili. A u mých dětí se mi líbí, že jsou schopné za tři dny přijít a říct, nám se tvoje rozhodnutí nelíbilo, ale ověřili jsme si, že fungovalo. Nelíbí se mi, když se u rodičů pěstuje pocit viny, stejně jako se mi nelíbí pěstování viny u dětí. Když mi rodič řekne: Já se polepším, zaskočí mě to a kazí mi to konstruktivní práci.

Co říkají vaše děti tomu, že je maminka psycholožka vychovává vědecky?

Budu doufat, že nevychovávám děti vědecky, ale přirozeně. Ale to je spíše otázka pro mé děti… Určitě nedělám vše podle „pouček“, snažím se o intuitivní výchovu, ale občas, v rámci svého temperamentu, udělám i věci jinak, než bych poradila druhým. Jde o to, vnímat kontext situace. Nakonec, každý je ve výchově sám za sebe…. Jsem celkově hlučnější, mluvím nahlas, ráda se nahlas směju, povídám si, děti by třeba chtěly mít víc klidu. Ráda plánuji s dětmi aktivity, jsem akční, a ony někdy řeknou: A my dneska nechceme, budeme v pyžamu až do dvou. Je to o umění kompromisu, i akční rodič si může dovolit rozbourat program, někdy je porušení řádu tvůrčí, nový prvek. Ale jinak mám ráda řád.

Jako maminka dvanáctileté dívenky – co poradíte matkám pubertálních dcer, které si občas řeknou: Já už nemůžu, už to nevydržím?

Maminkám dívek v pubertě bych poradila, že je nutné zachovat klid za každou cenu a vědět, že to období je přechodné. To období skončí. Napočítat do pěti, do deseti, jestliže dřív byly zvyklé vyletět, v tomto období bych radila, aby si maminka našla aktivitu, kde to vyventiluje jinak. Sport, jít se projít, jít se na balkon podívat z okna, začít počítat auta, stromy, chodce….

První pomoc podle psycholožky.

Ano, to je první pomoc. Děti provokují, zkoušejí, kam je pustíme. Radím nenechat se vtáhnout do konfliktu. Představme si, že v tomhle období začne dítě na rodiče křičet, to se stává. Jestliže rodič při afektu dítěte reaguje: Takhle se mnou nemluv, to se nedělá – tato slova v afektu k puberťákovi nedolehnou. Není lepší nereagovat? Můj tatínek říká, na hádání musí být dva. Když nebude mít dítě od rodiče odezvu, za určitou dobu ho to přestane bavit. Když tu odezvu bude mít, bude mít s kým dál bojovat. Sama u sebe jsem si to vyzkoušela ani ne s dcerou, ale se synem, měl bouřlivé projevy puberty. Když dělal něco, co se mi nelíbilo, tak jsem to neposilovala žádnou reakcí. Ale v momentě, kdy dítě začne dělat to, co i vy chcete, je dobré okamžitě dát zpětnou vazbu, dotykem nebo klidným hovorem. To je první pomoc. A kdybych uvažovala dlouhodobě, musíme začít od začátku, od narození. Nejsem příznivcem liberální výchovy, je tak volná, že dítě nerozumí, co po něm chceme. Jsem pro nastavené hranice, jsou bezpečné a bezpečí je důležité.

Naznačila jste, že jste prošla bouřlivou pubertou…

Měla jsem opožděnou pubertu. Máme s maminkou i s tatínkem velice hezký vztah, ale v určitém okamžiku jsem potřebovala víc svobody, a možná na to moje maminka neuměla zareagovat. A možná že budu mít stejný problém, jsem hodně sociální, přála bych si s dětmi být co nejvíc. Ta moje potřeba svobody začala klasickou revoltou a došla tak daleko, že když jsem měla dělat zkoušky na vysokou školu a maminka šla v péči hodně daleko, pořád mě budila: Vstávej, máš ty zkoušky… ve mně se něco zlomilo a řekla jsem: Nevstanu, na žádný zkoušky nejdu! Pro maminku to byl šok, nechtěla odejít do práce, a já najednou měla pocit, že když vstanu, prohraju. Málem jsem zkoušky fakt nestihla, naštěstí maminka odešla a já jsem přilítla na filozofickou fakultu, dveře se za mnou zabouchly. Do konce prázdnin jsem držela rodiče v přesvědčení, že jsem na žádné zkoušky nešla. Když mně došlo, co jsem udělala, omluvila jsem se. To vnímám jako svoji „chybu“ dcery. Neuměla jsem to jiným než takto hloupým způsobem vyřešit. Každý rodič podobnou zkušenost ze své puberty má. A myslím, že by si měl při výchově své vlastní prožitky uvědomovat a chápat, že i naše děti třeba některé situace jinak vyřešit neumí. Kdyby uměly, nemělo by rodičovství to kouzlo, které má.

Jak se máme naučit dávat odrůstajícím dcerám svobodu? Neříkat, toho si neber, zase děláš chybu, vidíš, já jsem ti to říkala?

Dcera si musí na tu zkušenost přijít sama. Jestliže budou maminky mluvit děvčatům do výběru partnera, do výběru kamarádek, dosáhnou pravého opaku. Viděla bych jediné řešení v tom, že maminka dává dceři vzor tím, jak žije, že si s dcerou povídá, třeba i u seriálu, co se tam ve vztazích odehrává. Někdy dcery chtějí, jen abychom naslouchaly, a my do toho hned vnášíme tu radu. Někdy nevyžádaná rada způsobí víc škody než užitku. Mám v péči slečnu, která bojuje přesně s tímto problémem. Ráda by se mamince svěřila, ale ví, že pokaždé přijde komentář, výchovná rada, o kterou dcera nestojí.

Jak to udělat, aby ty dvě k sobě našly cestu?

Ten vztah není úplně narušený, je jen přetížený. Teď je důležité, aby si ty dvě daly oddech, přestávku, spíše nevyhledávaly společné aktivity. Radím, aby návrhy na společné aktivity šly raději od dcery než od maminky. A maminka reaguje: Mám skákat, jak dcera píská? Tak to není. Je to cesta, která funguje. Mám vždycky radost, když řeknou: My jsme byly spolu, hezky jsme si pokecaly. Komunikace je alfou a omegou. Podstatné je s děvčaty preventivně mluvit o řadě věcí, které nemusí být bezpečné. Povídáním o lásce a sexu tvoříme představu dívky, jak by vztah měl vypadat. Od dcery slyším o jejích dětských láskách, je to hezké vyprávění. A je to hezké hlavně proto, že mohu jen naslouchat. Jsou ale jiné situace, kdy si myslím, že by měl rodič zasáhnout nějakým rozhodnutím nebo „nevyžádanou radou“. Třeba když dívky na jaře mají tendenci vyrazit ven jen v šortkách a tričku, zatímco všichni chodí v dlouhých kabátech. Nejde ani tak o nachlazení, ale o bezpečnost dívek, které se tak s prvním jarním sluníčkem odhalí… Tím na sebe nevhodným způsobem upoutávají pozornost a zbytečně se vystavují riziku. Zasahovat do kamarádství a do vztahů bych se neodvažovala, nikam to nevede. Když si dcery najdou partnera, s kterým šťastné nebudou, je to možná cenná zkušenost při hledání dalšího.

Jenže mlčet, když dcera přivede – řekněme s trochou nadsázky – chuligána, je nadlidský úkol.

Ptala bych se sebe: Proč dcera měla potřebu zvolit takový typ chlapce? Provokuje mě, nebo je to opravdu její volba, nebo ji na tom chlapci přitahuje, že je odlišný? Nemá dostatečné sebevědomí? Čím dřív se rodič dokáže smířit s tím, že dítě dělá vlastní kroky, tím spíše dokáže přimět dítě k dialogu. Říci: Mně ten chlapec připadal jiný než ty, co ho baví – zkusit to pozitivní cestou. Funguje to lépe než otevřený nesouhlas zvlášť ve věku, kdy jsou děti na nesouhlas citlivé. Tak ať chlapec přijde na oběd. Možná může na první pohled vypadat příšerně, ale třeba má svoje kouzlo. Mně se líbí, že rodič se pořád učí. V momentě, kdy se stanete rodičem, neumíte vůbec nic. Těší mě sledovat, jestli to, co jsem udělala, zabere, nebo nezabere. Hlavní je nabídnutá ruka, komunikace, důvěra. Pak se děvče přijde třeba i zeptat. A tam je ideální, když rodič řekne, já nevím.

Matka může říct: Já nevím?

Ano. Ale může na přímý dotaz dcery i říct: Já kdybych si vybírala mezi Frantou a Kubou, mně se víc líbí Kuba. Ale Aničko, koho ty si vybereš, nemůžu rozhodnout. Rodič nabízí názor, poradí jako kouč, který jen vede a klade otázky, aby si dítě utříbilo myšlenky. Přesvědčit rodiče o tom, aby nedávali rady, když jsou na to bytostně zvyklí, je těžké. Dokud si dítě neosahá situaci samo, naši zkušenost nepřijme. Mně se třeba osvědčilo, že jsem si s dětmi sedla a řekla jsem: Tak jak to mám udělat, abych dosáhla toho, co chci? Proč bych nemohla říct jako rodič, že opravdu nevím, ať mi dítě poví, jaká je jeho představa.

Když dcera hubne, radikálně mění jídelníček, musíme jako rodiče hned počítat s nejhorším, s anorexií?

Radila bych spíš jenom monitorovat změny chování dívek. Když se dívka častěji pozoruje v zrcadle, stoupá častěji na váhu, nejí svačiny, je hubenější, bledší, začíná měnit stravovací návyky, zase si od ní vyžádáme radu: Jak bys chtěla, aby vypadal jídelníček? Někdy zjistíme, že je spouštěcím mechanismem začátek puberty, dívce se začnou rýsovat prsa a takoví ti bodří tatínkové řeknou: Jé, mámo, koukej, holka už má prsa, a neštěstí je na světě. Děvče se najednou zastydí, začne hubnout, a může opravdu vzniknout porucha příjmu potravy. Pokud ale dcera na naše nabídky uspořádání jídelníčku nereaguje podle našich představ a dále pozorujeme změny v jejím chování, určitě bych vyhledala radu odborníka.

Dojde-li k rozvodu, co dělat, aby si děti neodnesly do dalšího života těžké trauma?

Dostali jsme se dokonce do minusových čísel, máme více rozvodů než sňatků, v Jihočeském kraji jsem minulý měsíc zaznamenala takto negativní statistiku. Každý z partnerů má během rozvodu neuvěřitelný vztek na toho druhého. A já se vždycky ptám: Nutil vás někdo, abyste si partnera brala? Nenutil. Investovala bych v tomto případě do psychologa, začala se sportem, pomůže zbavit člověka napětí. Dítěti říct: Ano, my si teď nerozumíme, chápeme, že je to pro tebe zraňující, ale nedokážeme zajistit klidnou komunikaci. Tady bych měla radu, aby si matka řekla: Teď mám úžasnou možnost dceři prospět, tohle vyřeším správně, to je můj úkol. Budu-li jako matka mluvit o mužích ve špatném smyslu slova, vyvolám v dceři odpor k mužům či předsevzetí: Nebudu nikdy navazovat vztah s nikým, je to příliš zavazující.

Říkala jste, že teď už odcházejí od rodin i matky.

Setkala jsem se s tím, že neodcházejí s dětmi, nechávají je partnerovi. Důsledek emancipace, matka chce mít rovnoprávné postavení: Když to mohou dělat muži, proč bych nemohla já? Už mě partner nebaví, nevyhovuje mi, mám před sebou ještě mnoho let života, proč žít v nefungujícím svazku? Na druhou stranu si myslím, že klidné prostředí s jedním rodičem je pro dítě zdravější než konfliktní prostředí s oběma.

Dokáže dcera odpustit matce, že ji opustila?

Mám v péči rodinu se dvěma děvčaty, teď je jim devatenáct a patnáct, matka je před lety opustila, žily s tatínkem, kontakt s maminkou nevyhledávaly. Před rokem mladší začala cítila citové zmatky, najednou jí tatínek neuměl pomoci. Přes toto se podařilo navázat vztah s matkou. A tak se dcera, kterou vychoval tatínek, rozhodla, že se nastěhuje k mamince, což je pro tatínka bolestné. Ale moc se mi líbí, že to dokázali vyřešit. Tatínek nemá pocit, že je to zrada – protože není. Dívence ten krok prospěl. Muži ať se teď nezlobí, dost často nejsou schopni poskytnout dcerám emocionální zázemí, nejsou tak komunikativní, tak citliví, zatímco ve vztahu maminek a dcer je hodně často velká emocionalita.

Autor: Eva Michorová

Máš pravdu, miláčku...

Zábavná talkshow Veroniky Žilkové a Vlasty Korce o střetech mužsko-ženského světa, kterou můžete slyšet na Rádiu Impuls každé všední dopoledne od 9 do 10 hodin.

Jaká témata budeme společně tento týden řešit?

28. 4. pondělí – Móda - generační střet matky a dcery v otázce oblékání… host Agáta Prachařová

29.4. úterý - Začátečník za volantem – když muž trpí ve chvíli, kde je jen „spolujezdec“

30.4. středa – Čarodějnice – ženy, které vadily všem. Proč asi? Byla důvodem zášť, závist nebo žárlivost?

2.5. pátek - Společný víkend na kolech

Sdílejte článek
Štítky rozvod Veronika Žilková Kuba rada Agáta Hanychová Vlasta Korec Vysoká škola tělesné výchovy a sportu Palestra

Přečtěte si také

Horoskopy dle zvěrokruhu

Beran 30. 5. 2024

Možná cítíte větší touhu pátrat po svých rodinných kořenech než kdy jindy. Vaše pátrání může být tak hluboké a intenzivní, že možná dokonce přesáhnete rámec genealogie a začnete studovat archeologii, abyste se naučili, jak vnést trochu soudržnosti do podivných kousků rodinných pozůstatků, které objevíte.

Celý horoskop pro dnešní den

Ministerstvo financí varuje: Účastí na hazardní hře může vzniknout závislost ⑱

Partnerský horoskop
Partnerský horoskop

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.