Z deníku koučky: Bojuji s časem a pozdními příchody!

Říká se „Dochvilnost je výsadou králů“. Dochvilnost je problém spousty lidí. Někteří lidé se snaží, a přesto se to vždy nějak zkomplikuje, nebo se objeví nečekaná překážka a zase přijdou pozdě. Někdy se jim říká i časoví optimisté. Což jsou lidé, kteří chodí stále a všude pozdě. Většina lidí chce čas řídit, ale ten se řídit nedá. Jediné, co můžeme řídit, jsme my sami.

Mezi dochvilnými lidmi a „časovými optimisty“ je dost často hodně napjatá situace. Lidé, kteří žijí v neustálém spěchu, se snaží ty druhé dochvilné nenaštvat a přijít aspoň jednou opravdu včas. Přesto se jim to málokdy podaří. Dochvilnost je opravdu důležitá a pokud není dodržována, dáváme tak těm ostatním dochvilným lidem najevo, že nám na jejich čase nezáleží. Tito lidé tak trochu testují psychickou odolnost toho druhého člověka a míru jeho frustrační tolerance. Jenže vše může být i trochu jinak. Nedochvilní lidé to často nedělají schválně. Když nestíháme, máme pocit, že se nám život vymyká z rukou.

Jsme nedochvilná rodina

Mám s nedochvilností letité zkušenosti. Bohužel dost často se mi stává, že přicházím pozdě, nebo přijdu přesně na domluvený čas. Vždy si říkám, že tentokrát to zvládnu, ale nakonec nedokážu odhadnout čas a moje zpoždění je sice maximálně 5 minut, přesto z deseti příchodů jich pět je pozdních. Mám tuhle hroznou vlastnost už od nepaměti. Před lety, kdy jsem pracovala na magistrátě, mi ráno vždy ujel autobus, a tak jsem pravidelně běhala na jehlových podpatcích a v kostýmu do práce. Normální chůzí mi cesta trvala asi 45 minut a já jsem to musela díky své nedochvilnosti zvládnout za 30 minut. Docházka byla kontrolována elektronickým docházkovým systémem a já jsem vždy doběhla přesně na minutu. Můj kolega, který tyto mé cesty do práce absolvoval se mnou, vždy vypadal, že bude mít každou chvilku infarkt.

Díky své nedochvilnosti jsem měla výbornou fyzičku. Samozřejmě, že mé děti kopírují můj model chování, a tak můj syn i dcera si s časem starosti také nedělají. Když se snaží někam odejít celá rodina, tak se vzájemně napadáme, kdo koho zdržuje. Zajímavé je, že jsem z nich vždy nejrychlejší já. Jejich pomalost a nedochvilnost mne dovádí k šílenství.

Doma máme na všech hodinách jiný čas. Já se snažím všechny hodiny posunout aspoň o 5 minut a moje dcera, která tvrdí, že nemá problém s nedochvilností, je zase vrací na původní čas, protože ji rozčiluje, že neví, kolik je přesně hodin. Každé ráno se tak hádáme, kolik času jí zbývá, než jí ujede autobus do školy.

Nejhorší to je, když jedu do své kanceláře v Praze. Jezdím po Praze pouze autem a tak dopravu nikdy nedokážu odhadnout. Vždy se snažím vyjet podstatně dříve, ale skoro nikdy se mi to nepodaří a pak objíždím různé silniční zácpy a do kanceláře vždy přijíždím přesně na minutu dohodnuté schůzky. Znám tak už snad všechny zákoutí Prahy, protože zácpy jsou v Praze na denním pořádku, a tak projíždím uličkami, kde jsme nikdy nejela, abych nemusela stát v zácpě a zvládla schůzku s klientem včas. Naučila jsem se pracovat s časovým stresem. Vím, že čím více se budu stresovat, že přijedu pozdě, tím horší to bude. Opakuji si, že čas je můj přítel a když jsem nucena někde v nějaké zácpě stát delší dobu, tak si třeba nalakuji nehty. Moje nedochvilnost není zas tak fatální. Když přijdu pozdě, tak maximálně o 5 minut, ale spíše přicházím vždy úplně na čas.

Jak jsem se vyléčila z nedochvilnosti

Dříve to bylo podstatně horší. Vešla jsem se i do 10 minutového zpoždění. Pak přišla lekce. Potkala jsem muže, který se na čas stal mým přítelem. Na začátku vztahu mi vyprávěl, že jeho otec je sobec, který na něho nepočká ani minutu. Říkala jsem si, že to je opravdu divný otec, který synovi ujede bez upozornění, když mají něco domluveného. Posléze jsme to pochopila. Jeho nedochvilnost nebyla 5 minut, ani 10 minut, ale většinou hodinu i déle.

Z počátku, když byl zamilovaný, tak se snažil a při pozdním příchodu mi zavolal. Po nějakém čase už nevolal a přijel třeba o pět hodin později. Dnes nechápu, jak jsem to mohla vydržet a brzo jsem chápala i jeho otce, který po pěti minutách odjížděl, protože jsem na svého přítele často čekala v autě před jeho bytem třeba dvě hodiny. Poslední kapkou bylo, když se ženil můj bratr a já jsem svého přítele zapřísahala předem, že mu moje rodina neodpustí, když na něho budeme čekat. To, že se čeká na nevěstu nebo i na ženicha, je sice málo časté, ale čekat na přítele od ženichovy sestry je nepřípustné. Samozřejmě, že celá rodina čekala v autech před domem na mého přítele, který přišel jako poslední a málem jsme celá rodina přijeli na obřad pozdě.

Tenkrát jsem si slíbila, že tato lekce mi úplně stačila a že už nikdy nikam pozdě nepřijdu!! Vydrželo mi to pár let. Možná, že kdybych si vylepila doma plakát s fotkou mého nedochvilného expřítele, tak se nestane, že by někdo z mojí rodiny přišel pozdě, protože to máme já i moje děti stále v živé paměti!!

Nedochvilní lidé jsou nápadití v tom, proč opět přišli pozdě. Vyprávějí barvité příběhy a většinou jim i věří. Takový člověk zažívá za svůj život tolik katastrof, jako nikdo jiný. Tito lidé ve skutečnosti nechtějí chodit pozdě, ale prostě to jinak nedovedou. Problém je v tom, že vnímají čas odlišně od ostatních lidí. Ve většině případů nedokážou odhadnout čas tak, jako lidé, kteří jsou dochvilní. Často mají schůzku „po šesté" nebo si zavolají „kolem deváté". Jejich vyjadřování času není vždy přesně na minutu, protože už dopředu vědí, že to nezvládnou. V práci potřebují flexibilitu a volnou pracovní dobu nebo pracují sami na sebe. Takový člověk má diář a nejspíše v něm má i barevně odlišené schůzky. Není to líný člověk nebo chaotik. Většinou má i nastudovaný time managment a snaží se tím řídit. Jedná se totiž o celoživotní vzorec.

Jaké mají možné atributy nedochvilní lidé a jaké jsou jejich typy?

• Můžou to být lidé, kteří mají problémy se sociálními kontakty. Mají obavu z toho, že někde budou sami na toho druhého čekat. Setkání s někým v těchto lidech vyvolává úzkost.

• Další skupina nedochvilných lidí může být impulzívní a jsou to lidé, co často riskují, pouštějí se snadněji do změn a nových věcí. Jejich problémem je nedisciplinovanost.

• Většina nedochvilných lidí dost často vnímá čas jinak, než ostatní. Nedokážou odhadnout, jakou dobu bude trvat jejich činnost, například čistění zubů. A pak se diví, jak je možné, že opět přicházejí pozdě. Když mají odhadnout nějaký časový interval, ve většině případů selhávají. Jsou optimističtí k času a to i přes jejich opakovaný pozdní příchod.

• Jedním z typů nedochvilných lidí mohou být i lidé, kteří za své pozdní příchody nepřebírají žádnou zodpovědnost a jejich výmluvy jsou stále stejné. Navíc se snaží svalit vinu na druhé lidi, například špatným načasováním schůzky.

• Patří sem i lidé, kteří dobře pracují pod tlakem a potřebují pro svůj život adrenalin.

• Může jít také o spořivý typ, který využije každou volnou minutu a přijít dříve mu přijde jako plýtváním času.

• Někdy jsou to lidé, kteří mají nízké sebevědomí a svým pozdním příchodem na sebe strhávají pozornost.

• Rebelové, kteří tím dávají najevo svoji nezávislost.

• Zmatení géniové, kteří vůbec nemají pojem o čase. Jsou myšlenkami mimo realitu.

• Depresivní a úzkostní lidé.

Jak nedochvilnost řešit?

• Naučte se na schůzky chodit vždy o deset minut dříve a to i přesto, že se bojíte čekání. Naopak si užijte té možnosti, že se můžete při čekání na toho druhého připravit.

• Nastavte si v autě, doma a všude kde je to možné hodiny o pět minut dopředu.

• Veďte si nějaký čas deník, kde si uvedete přesné záznamy, jak dlouho jste jeli do práce, jak dlouho vám trvá čištění zubů, oblékání a jiné činnosti. Naučíte se tak realisticky posoudit čas.

• Připravte se na další den už večer předtím. Natankujte auto, klíče, telefon a jiné věci včetně oblečení dejte na jedno místo.

• Nastavte si systém odměn a trestů za pozdní příchody.

• Znovu si projděte svůj time managment a určete si priority, používejte různé aplikace.

• Přestaňte se stresovat a opakovat si, že nestíháte. Možná to občas říkáte automaticky, protože tím vytváříte dojem nepostradatelnosti. Vyvoláváte však v sobě pocit, že opravdu nestíháte. Naopak, opakujte si, že čas ja váš přítel a nesledujte hodiny každou vteřinu. Naučte se nějakou formulku, kterou si budete opakovat v duchu a která vás uklidní.

• Mějte jasno ve svých cílech a svých hodnotách.

• Naučte se vnímat své biorytmy a podle nich si plánujte svůj čas. Někdo je aktivní dopoledne a večer mu to lépe myslí a jiný člověk to má naopak. Uvědomte si, kdy máte energii a kdy jste v odpočinku. Pokud to je možné, podřiďte svým biorytmům svůj program.

Přátelé, život není o stresu a běhu. Má být zábavný a máme si ho užívat. Popřemýšlejte, proč jste nedochvilní a jaké jsou vaše hodnoty. Stojí vám vaše nedochvilnost za ty pocity stresu? V případě, že to tak není, něco s tím udělejte! Pokuste se jednou přijít třeba o deset minut dříve a svůj včasný příchod se snažte si užívat a také se za něj oceňte. Uvidíte, že návyk se dá vypěstovat a hlavně na tu odměnu se budete vždy těšit.

Přeji vám co možná nejvíce včasných příchodů a minimum stresů z pozdních příchodů.

Vaše Šárka

Šárka Vávrová, Foto Robert Tichý pro časopis Moje psychologie