Z deníku koučky: Děti a jejich emoce

Jak se k různým životním situacím staví koučka s dlouholetou praxí v oblasti psychologie a psychoterapie Šárka Vávrová? Nahlédněte do jejího zápisníčku!

Dětský svět vypadá na pohled jako bezstarostné místo plné odpočinku a her. Skutečnost je však úplně jiná. Svět dětí je komplikovaný víc, než si dospělí myslí. Je zranitelný a lehce ovlivnitelný. Dospělí řeší stále nějaké problémy a mají plno starostí, přesto mají více možností, jak je vyřešit, než jejich děti.

Všudypřítomný strach

Mezi všemi emocemi, které jsou součástí obecného procesu psychického zrání a vývoje dítěte, je strach jedním z jeho prvních pocitů.

Rodiče by měli především vědět o svých dětech co nejvíce informací, z kterých mohou v pozdější době čerpat při neadekvátních reakcích jejich dětí. Děti mohou prožívat skryté strachy, které odpovídají jejich věku nebo pouze momentální situaci. Je důležité s dítětem mluvit a tím mu pomoci jeho strachy a úzkosti zvládat. Žádný dětský problém není bezvýznamný a to ani pokud jde jen o sklíčenou náladu. Vždy je nutné s dítětem promluvit a zjistit co způsobilo jeho stav.

Je možné, že má pouze špatnou náladu, ale také se může jednat o prožívaný strach. Malé děti se bojí tím, že projevují nelibost, lítost, hněv, odmítání. Jedná se o strach ze ztráty rovnováhy nebo nových zvuků. V pozdější době přichází strach z cizích osob, pavouků, ze tmy a odloučení od matky. Nastává doba pohádek a strachu ze strašidel. Děti v tomto období neumí přesně odlišit pohádku od reality. V pozdějším věku může nastat pocit strachu ze školy, špatných známek, rozvodu rodičů nebo strach z vrstevníků, případně ze školní šikany. Děti velice významně vnímají i rozpory, které jsou v rodině. Pokud se dítě zeptá na hádky mezi rodiči, je nutné ho neodbýt, ale smysluplně mu vysvětlit, že se nemá čeho obávat a že oba rodiče ho mají rádi.

Takové malé domácí strašení

Moje dcera měla jako malé dítě časté noční můry. V noci se budila a chodila za mnou do ložnice. Tvrdila, že má divoké a strašidelné sny. Jeden čas jsem už byla zoufalá a říkala si, že se to nikdy nezmění. Jelikož je to moje dítě, tak pracovat s ním pro mne bylo obtížné. Našla jsem jí dětskou psycholožku a jely jsme společně na konzultaci. Od té doby je vyrovnanější a nebudí se každou noc. Koupily jsme ještě lapač snů a vysvětlily si, že jí bude ty strašidelné sny odnášet. Občas ještě za mnou v noci přijde, ale je to už sporadické. Dřív na mě klepala pokaždé, když šla na záchod.

Je mi jasné, že její strach pramení i z doby prenatální, kdy jsem prožívala velké trápení ve svém partnerském vztahu. Své strachy jsem nevědomě přenesla na ní. Také mám občas hloupé nápady ji strašit a vybafnout na ni někde zpoza rohu. V daný okamžik se ze mne stává stejně staré dítě, jako je ona, a nedocházejí mi následky. Dceru už nestraším, protože pak má divoké sny a přesouvá se ke mně do ložnice. Můj syn ji však straší docela často. Máme to strašení tak nějak v rodině.

V létě spala moje dcera se svojí sestřenicí a kamarádkami na zahradě v klubovně. Můj syn a já jsme dostali ve stejnou chvilku úžasný nápad: půjdeme holky postrašit! „Najdi nějaký šílený zvuk na mobilu, postav se za jejich dveře a párkrát jim ho přehraj,“ byl můj okamžitý nápad. Synovi se okamžitě rozsvítily oči a nabízel mi ty nejhorší zvuky, u kterých mi tuhla krev v žilách. Nakonec jsem ho přemluvila k jednomu zvuku podobajícímu se kočce, které intenzivně šlapete na ocas. Jelikož máme doma dvě kočky, říkala jsem si, že to pro ně nebude tak strašidelné. Můj syn si tedy potichu stoupl za dveře klubovny a začal pouštět ten kočičí řev. Zvuk pustil asi 3x za sebou a holky začaly bláznit, že kolem klubovny obcházejí „šílené kočky“! Aby toho nebylo málo, syn přejel přes plechové dveře od klubovny klíčem a k tomu pustil znovu ten šílený zvuk uřvané kočky. V ten moment začaly zvonit všechny telefony v domě a holky se domáhaly okamžitého návratu domů. Zvedla jsme telefon a na druhé straně se ozvala moje dcera: „Mami, my se strašně bojíme, tady běhají na zahradě šílené kočky a bezdomovci a škrábají nám na dveře a chtějí k nám! Chceme jít spát domů!“ Odvolala jsem svého rozradostněného syna ze strašidelné mise, on neochotně odešel a holky jsem uklidnila. Také jsem slíbila, že kočky a bezdomovce ze zahrady vyženu. Nakonec prý usnuly až ve tři ráno, protože si vyprávěly strašidelné historky. V každém případě, na zahradě už spát nebudou!! A všechny kamarádky v okolí vědí, že máme na zahradě šílené kočky a bezdomovce!

Dítě je vaším zrcadlem

Některé děti více vnímají své pocity, vyznají se v nich a umí je dát najevo, jiné jsou uzavřené samy do sebe. Je nutné, aby vaše dítě umělo pracovat s emocemi. Naučíte ho to pouze tím, že to budete umět i vy. Děti mají část své emoční inteligence vrozené a druhou kopírují od svých rodičů. Rodiče učí své děti tím, jak se chovají, jak reagují a jak prožívají své emoce. Zkuste s emocemi pracovat a hledat cesty, jak prožívat i malé radosti.

U negativních emocí je důležité je umět také prožít a tím zpracovat. I dítě může občas projevit vztek a to i na své rodiče nebo sourozence. Pokud se tato emoce potlačuje, je to pro dítě podstatně horší. Pokud nepotlačujete emoce a umíte s nimi zacházet a také respektujete emoce druhých lidí, mělo by se to naučit i vaše dítě, protože jste mu příkladem a zrcadlem. I projevování radosti je důležité, protože smysl pro humor se od vás dítě naučí a bude více uvolněné a přirozené. Podporujete u něj radostné prožitky.

Komunikací a zájmem o dítě mu pomůžete zvládat jeho emoce a stavy smutku. Sdílený smutek je poloviční smutek. Nepodceňujte smutek vašich dětí a nevysmívejte se jim. Na druhou stranu nedramatizujte situaci a pokuste se najít důvod změny chování vašeho dítěte.

Co je důležité

• dávejte dítěti stále najevo, že váš zajímá a jste mu připraveni pomoci

• naslouchejte mu

• chvalte dítě a povzbuzujte ho

• pokud vám chce vyprávět svůj příběh, věnujte mu pozornost a přestaňte dělat činnost, která vás může od jeho vyprávění odvádět

• pokud si povídáte, snažte se najít stejnou výšku, jako má dítě (sehněte se nebo si sedněte)

• ptejte se svého dítěte, co se stalo

• dávejte dítěti najevo za všech okolností, že ho máte rádi

Přátelé, nebojte se dát najevo své emoce a ukázat dítěti, jak s nimi pracovat. Nepotlačujte jeho emoce a snažte se dítě uklidnit tím, že chápete, jak se cítí. Dotýkejte se svých dětí a objímejte je. Tělesný kontakt svědčí tělu i duši. Prioritou rodičů by neměl být úspěch ve škole nebo při sportu, ale pouze klidné a spokojené dítě.

Přeji vám mnoho krásných zážitků plných radostných emocí s vaším dítětem.

Vaše Šárka

Šárka Vávrová, foto Robert Tichý pro časopis Moje psychologie