Webové stránky skupiny Prima používají cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu souhlasíte s užitím cookies v rámci webů skupiny Prima. Více informací
Souhlasím
návrat zpět

Vyhledávání

Co hledáte?
Smazat
zpět

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.
zpět

Výpočet ascendentu

Pro výpočet svého ascendentu zadejte datum a čas narození.
Rodina

Znáte ještě tyto tradice? Posvícení, tajemní myslivci, dračky a přástky

Krásné podzimní tradice našich předků se bohužel částečně nebo úplně vytrácejí. Proto je velmi užitečné si je připomínat, případně snažit se alespoň nějaké ty střípky zachránit.
Vydáno: 09.11.2015
Pečená svatomartinská husa... Také už se na ni těšíte?
Pečená svatomartinská husa... Také už se na ni těšíte? Autor: thinkstockphoto.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

 

Možná vám utkvěly v paměti z dob dětství, kdy se pekly posvícenské koláčky, babičky krmily husy šiškami, aby byly na svatého Martina pěkně boubelaté, a po večerech chodily drát k sousedce peří. Vzpomínáte?

 

Symbol posvícení: husa

Posvícení byla každoročním vzpomínáním na světce, jemuž byl zasvěcen místní kostel, slavila se v neděli nejbližší svátku onoho svatého. Lidé ta svá podzimní posvícení milovali, bývala to zároveň oslava hojnosti a sklizené úrody. Hospodyňky měly dostatek máku do buchet, mouku, vejce, vykrmené husy. Slavívalo se od sobotního večera do úterního rána, nicméně obyvatelé obcí zřetelněji tíhnoucí k veselí tančili a pili dokonce od neděle do neděle. Horečně se uklízelo, uzavíraly se sňatky, hospodyně zabíjely kuřata, kachny a husy už v pátek. V sobotu mládež roznášela přátelům a příbuzným koláče jako pozvání na nedělní hody. Zmíněnému pečivu se říkalo zvací koláče nebo také zkráceně zváče. V tomto období produktivita práce citelně klesala. Josef II. se tedy rozhodl posvícení sjednotit a nařídil slavit výhradně v neděli po svátku svatého Havla. Lid si to vysvětlil po svém. Slavil jak toto oficiální posvícení, tak i to druhé, lokální.

Tajemní myslivci

Myslivce lidé opředli mnoha pověrami. Protože se zdržovali v lesích spolu se strašidly a lesními duchy, bylo na nich cosi tajemného. Jistě si vzpomínáte, že v pohádkách a pověstech se mocnosti pekelné až podezřele často zjevovaly v podobě úlisného mládence v zeleném, tedy myslivce. Vylekaní lidé si šeptali, že myslivci prý znají a sbírají všelijaké čarovné bylinky a vaří z nich podivné lektvary. Pytláci se myslivců báli jako čert kříže, věřili, že když se někdo pokusí myslivce zastřelit, kulka se od něho jen odrazí a trefí dotyčného střelce. Kdo z myslivců chtěl mít opravdu dobrou mušku a trefit vše, co se pohne, svařil hrst jeřabinového listí, ocet a vodu ze tří studní a důkladně tím vymyl pušku. Nedoporučovalo se přát myslivcům a rybářům dobrý lov, prý by to mělo opačný účinek.

Dušičky

Dušičky aneb Strašidelné historky našich předků

Víte, kdo byly dračky?

Snem každé nevěsty bylo přinést do manželství peřiny plné kachního či husího peří. K tomu sloužily dlouhé zimní večery, kdy se lidé přesunuli z polí do chalup, pracovalo se vevnitř. Peří draly ženy-dračky, muži se distancovali, když už byli přítomni, seděli v koutě světnice, popíjeli něco ostřejšího a hráli karty. Peříčka nebylo možné vkládat do polštářů a peřin, aniž by byla oddělena od tvrdých částí. Ženy stahovaly peří proti směru jeho růstu. Před tím ho pochopitelně musely „uloupit“ nejčastěji husám, z nichž peří škubaly čtyřikrát do roka. Samotné draní bylo oblíbenou společenskou událostí, ženy v šátcích si vyprávěly příběhy a zpívaly písničky. Ale mluvily tiše a snažily se nekýchat, jinak by se peří rozlétlo po světnici. Hospodyně, u níž se dralo, připravila závěrem doderky neboli malé občerstvení: chleba s husím sádlem, sušené trnky či jablka, čaj a kávu z melty. Dralo se každý den kromě soboty, protože draní peří v sobotu nevěštilo nic dobrého. Té dračce, které na úplném konci zbylo v ruce poslední peříčko, celá vesnice říkala pápernice – toto označení jí zůstalo až do dalšího draní, tedy po celý rok.

Tradice, polibky a romantika na každém kroku

1. máj, lásky čas: Tradice, polibky a romantika na každém kroku

Toč se a vrč, můj kolovrátku

A hned po svatém Martinovi začínaly přástky. Předlo se po celou zimu až do masopustu. Jistě si vzpomínáte na známý úryvek z Erbenovy básně: „Toč se a vrč, můj kolovrátku, ejhle adventu již nakrátku a blízko, blizoučko Štědrý den!“ Dívky se scházely po večerech ve velké světnici, postavily své kolovrátky do kruhu a předly len. Která dívka upředla nejvíc, to se ukázalo právě na začátku masopustu, kdy si děvčata přízi poměřovala. V době masopustu se slavívala takzvaná dlouhá noc, a dívka, jež předla nejpilněji, byla jmenována královnou dlouhé noci. Za zmínku stojí, že se přástek zúčastňovali i chlapci, zajisté nikoli aby předli – ale pochopitelně kvůli dívkám. Povídali si s nimi, namlouvali si je, dávali si s nimi dostaveníčka. A tady právě zdvihali mravokárci varovně prst a hřímali, že přástky jsou semeništěm hříchu. Nikdy se je však zakázat nepodařilo a na českém venkově se udržely až do začátku minulého století, kdy tato tisíciletá tradice postupně vymizela…

-em-

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama