9. listopadu 2015 04:20
Lucie PrůchováZnáte ještě tyto tradice? Posvícení, tajemní myslivci, dračky a přástky
Pečená svatomartinská husa... Také už se na ni těšíte? Zdroj: thinkstockphoto.com
Krásné podzimní tradice našich předků se bohužel částečně nebo úplně vytrácejí. Proto je velmi užitečné si je připomínat, případně snažit se alespoň nějaké ty střípky zachránit.
Možná vám utkvěly v paměti z dob dětství, kdy se pekly posvícenské koláčky, babičky krmily husy šiškami, aby byly na svatého Martina pěkně boubelaté, a po večerech chodily drát k sousedce peří. Vzpomínáte?
Symbol posvícení: husa
Posvícení byla každoročním vzpomínáním na světce, jemuž byl zasvěcen místní kostel, slavila se v neděli nejbližší svátku onoho svatého. Lidé ta svá podzimní posvícení milovali, bývala to zároveň oslava hojnosti a sklizené úrody. Hospodyňky měly dostatek máku do buchet, mouku, vejce, vykrmené husy. Slavívalo se od sobotního večera do úterního rána, nicméně obyvatelé obcí zřetelněji tíhnoucí k veselí tančili a pili dokonce od neděle do neděle. Horečně se uklízelo, uzavíraly se sňatky, hospodyně zabíjely kuřata, kachny a husy už v pátek. V sobotu mládež roznášela přátelům a příbuzným koláče jako pozvání na nedělní hody. Zmíněnému pečivu se říkalo zvací koláče nebo také zkráceně zváče. V tomto období produktivita práce citelně klesala. Josef II. se tedy rozhodl posvícení sjednotit a nařídil slavit výhradně v neděli po svátku svatého Havla. Lid si to vysvětlil po svém. Slavil jak toto oficiální posvícení, tak i to druhé, lokální.
Tajemní myslivci
Myslivce lidé opředli mnoha pověrami. Protože se zdržovali v lesích spolu se strašidly a lesními duchy, bylo na nich cosi tajemného. Jistě si vzpomínáte, že v pohádkách a pověstech se mocnosti pekelné až podezřele často zjevovaly v podobě úlisného mládence v zeleném, tedy myslivce. Vylekaní lidé si šeptali, že myslivci prý znají a sbírají všelijaké čarovné bylinky a vaří z nich podivné lektvary. Pytláci se myslivců báli jako čert kříže, věřili, že když se někdo pokusí myslivce zastřelit, kulka se od něho jen odrazí a trefí dotyčného střelce. Kdo z myslivců chtěl mít opravdu dobrou mušku a trefit vše, co se pohne, svařil hrst jeřabinového listí, ocet a vodu ze tří studní a důkladně tím vymyl pušku. Nedoporučovalo se přát myslivcům a rybářům dobrý lov, prý by to mělo opačný účinek.
Víte, kdo byly dračky?
Snem každé nevěsty bylo přinést do manželství peřiny plné kachního či husího peří. K tomu sloužily dlouhé zimní večery, kdy se lidé přesunuli z polí do chalup, pracovalo se vevnitř. Peří draly ženy-dračky, muži se distancovali, když už byli přítomni, seděli v koutě světnice, popíjeli něco ostřejšího a hráli karty. Peříčka nebylo možné vkládat do polštářů a peřin, aniž by byla oddělena od tvrdých částí. Ženy stahovaly peří proti směru jeho růstu. Před tím ho pochopitelně musely „uloupit“ nejčastěji husám, z nichž peří škubaly čtyřikrát do roka. Samotné draní bylo oblíbenou společenskou událostí, ženy v šátcích si vyprávěly příběhy a zpívaly písničky. Ale mluvily tiše a snažily se nekýchat, jinak by se peří rozlétlo po světnici. Hospodyně, u níž se dralo, připravila závěrem doderky neboli malé občerstvení: chleba s husím sádlem, sušené trnky či jablka, čaj a kávu z melty. Dralo se každý den kromě soboty, protože draní peří v sobotu nevěštilo nic dobrého. Té dračce, které na úplném konci zbylo v ruce poslední peříčko, celá vesnice říkala pápernice – toto označení jí zůstalo až do dalšího draní, tedy po celý rok.
Toč se a vrč, můj kolovrátku
A hned po svatém Martinovi začínaly přástky. Předlo se po celou zimu až do masopustu. Jistě si vzpomínáte na známý úryvek z Erbenovy básně: „Toč se a vrč, můj kolovrátku, ejhle adventu již nakrátku a blízko, blizoučko Štědrý den!“ Dívky se scházely po večerech ve velké světnici, postavily své kolovrátky do kruhu a předly len. Která dívka upředla nejvíc, to se ukázalo právě na začátku masopustu, kdy si děvčata přízi poměřovala. V době masopustu se slavívala takzvaná dlouhá noc, a dívka, jež předla nejpilněji, byla jmenována královnou dlouhé noci. Za zmínku stojí, že se přástek zúčastňovali i chlapci, zajisté nikoli aby předli – ale pochopitelně kvůli dívkám. Povídali si s nimi, namlouvali si je, dávali si s nimi dostaveníčka. A tady právě zdvihali mravokárci varovně prst a hřímali, že přástky jsou semeništěm hříchu. Nikdy se je však zakázat nepodařilo a na českém venkově se udržely až do začátku minulého století, kdy tato tisíciletá tradice postupně vymizela…
-em-
Autor článku
Lucie Průchová
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
