19. března 2021 04:30
Martina ČerňanskáRomana (39): Nikdy jsem neměla štěstí na muže. A měla jsem v tom prsty já!
Taky spíláte osudu, že ta pravá láska pořád nikde? Chce se vám z toho brečet, že všichni okolo se drží za ruce a vy to máte se vztahy na dlouhé lokty? Byla jsem na tom stejně, pak jsem ale procitla do reality a řekla si, že takhle žít opravdu nechci. Prokletí neúspěšných romancí si totiž nosíme v sobě.
Smutné dětství a první lásky
Moje matka by se dala označit za hysterickou stíhačku, co chtěla a musela všechno mít pod kontrolou. Táta se díky tomu stal podpantoflákem a ona zase hlavou i krkem rodiny. Sama vydělávala minimum peněz, ale nakonec utratila celou otcovu výplatu za hlouposti a pak nezbývaly finance na důležité věci. Půjčky a zadlužení u nás byly na denním pořádku. Mně a mému bráchovi nadávala, otcem pohrdala a nejraději by se kvůli lepší finanční situaci nalepila na nějakého bohatého pána. Žádná velká kráska to ale nebyla a tak se jí to nevydařilo. Ať už s mým tátou zacházela jakkoliv špatně, on ji i přesto intenzivně miloval. A nikdo nedokázal pochopit proč. Láska opravdu uměla být slepá.
Útěky za láskou
Abych se dostala z prostředí, kde vládly hádky a nouze o peníze, vypadla jsem z baráku hned, jak to jen bylo trochu možné. Nastěhovala jsem se ke svému prvnímu příteli a myslela jsem si, že mám vyhráno. Jenomže to jsem se spletla. Romance záhy skončila a já zase musela domů, kde jsem nasávala nejenom špatný přístup k mužským celkově, ale především jsem měla nervy na pochodu. Můj mladší bráška to zvládal dobře, jako flegmatik se z toho dostával velmi snadno. Já se trápila tím, jak tohle skončí.
Pak jsem poznala další kluky. Milovala jsem se s nimi mnohdy ještě ten den, visela jsem s nimi pořád na telefonu, psala jsem jim od nevidím do nevidím, aby věděli, jak moc o ně stojím a že je miluji. Prostě jsem je považovala za jediné východisko z mé životní situace. Peníze jsem neměla a jako studentka jsem o žádnou brigádu nezakopla.
Roky plynuly a z naivní holky se měla stát dospělá ženská, jenomže nic na tento stav neukazovalo. Já jsem dále střídala mužské jako na běžícím pásu a výsledky nebyly žádné. Neměla jsem žádný nijak dlouhodobý vztah, byla jsem často sama jako kůl v plotě a navíc jsem neměla ani žádnou dobrou kamarádku. Prostě a dobře jsem neuměla navazovat kvalitní vazby s druhými lidmi. Moje matka mě nenaučila vůbec nic, spíše mi do hlavy nasadila špatné a hysterické chování. Stejně jako ona i já jsem na své partnery ukrutně žárlila a mnohdy jsem se v různých hádkách chovala jako její mladší já. Člověk totiž nevědomky odkouká vše.
Blýskání na lepší časy? Možná!
Ve svých pětatřiceti jsem se rozhodla situaci velmi aktivně řešit. Vyhledala jsem odborníka a docházela na sezení. Bylo těžké podívat se pravdě do očí, avšak musela jsem zatnout zuby a zapracovat na změně, jinak bych se takto životem plácala dál. Aktuálně jsem změnila práci, našla si svůj první byt a také místo románků z červené knihovny čtu knihy o osobním rozvoji. Učím se být na mužských nezávislá, nikoliv závislá, jako byla moje matka. A taky vím, že je hloupost s nimi hned v počátku spát. Světe div se, se teď scházím s jedním fajn chlapem a na nic netlačím. Užívám si s ním každou chvíli a hlavně se k němu nechci hned nastěhovat, protože mám své zázemí. Posílá mi květiny, neustále mi píše a volá. A dokonce mluví o svatbě a rodině. Tohle jsem nikdy nezažila a jsem za to opravdu tak ráda. Možná jsem teď i poprvé zamilovaná, předtím to láska nebyla, spíše nutnost a závislost.
Aby se člověk duševně uzdravil, je nutné otevřít oči a podívat se životní pravdě i okolnostem do očí. Já jsem před nimi dlouhou dobu utíkala a nikam to nevedlo. Minulost je sice pryč, ale pokud ji v sobě nemáte vyřešenou, bude vás stahovat dolů stejně jako mě.
Romana z Plzně