Z deníku koučky: Syndrom vyhoření

Jste v poslední době podráždění a unavení? Nechce se vám vstávat do práce? Nemáte náladu na lidi? Nechcete se už věnovat své oblíbené činnosti? Už se neradujete ze svého sexuálního života? Jste neustále ve stresu? Pokud jste na některé otázky odpověděli ano, je možné, že vám hrozí syndrom vyhoření.

Syndrom vyhoření je stav, kdy ztrácíte zájem o život, jste unavení a psychicky vyčerpaní. Většinou se jedná o následek přepracování a zvýšeného stresu. Vyskytuje se nejvíce u pomáhajících profesí a celkově v práci s lidmi, ale nevyhne se ani jiným pracovním odvětvím. Může se projevovat nejen na úrovni psychické, ale i fyzické a sociální. Vše je většinou následkem dlouhodobého chronického stresu. Člověk trpící syndromem vyhoření cítí velkou únavu a to nejen fyzickou, ale i duševní. Je alergický na své okolí, které podle něho neustále něco potřebuje. Jeho vnitřní kritik pracuje na plné obrátky a neustále přináší nové kritiky za to, že úkoly nejsou plněny tak, jak bylo plánováno. Člověk je tak pod velkým tlakem své vnitřní sebekritiky. Projevují se u něho nepřiměřené emoční výkyvy a následné výbuchy neopodstatněného hněvu. Na fyzickém těle se mohou objevit psychosomatické projevy, jako je bolest žaludku, zhoršené zažívání, bolesti hlavy, hučení v uších a jiné neuchopitelné bolesti. Mohou se objevit úbytky váhy nebo naopak tloustnutí, častá konzumace alkoholu, farmak nebo drog, problémy se spánkem, stále častější deprese, beznaděj a pocity frustrace.

Čtyři fáze vyhoření

Vše může probíhat v určitých fázích. Prví fáze je nabuzení. Na základě zvýšeného stresu v těle proudí adrenalin a kortizol. Tělo se připravuje k útěku – funkce stresu tudíž začne srdce více pumpovat a svaly se překrví. Zrychlí se dech a jsme nabuzeni k boji. V případě, že se tento stav častěji opakuje, přechází v úzkost. Jedinec tomu nepřikládá váhu a ve svém stresu pokračuje.

Další fáze je uvědomění, kdy si uvědomujeme, že vše není tak, jak bychom chtěli, a začínáme o sobě pochybovat a tím víc se snažíme vše zachránit.

Následuje fáze apatie a frustrace. Přichází únava a apatie, ztráta motivace a odhodlání. Zhoršuje se paměť. Přichází neochota cokoliv dělat a pocit bezmoci. Soustředění a pozornost jsou na bodu nula. Objevují se výčitky a sebekritika, která celý stav ještě zhoršuje.

Poslední fází je vyhoření. Projevují se celkové příznaky syndromu vyhoření a člověk je celkově vyčerpán. Většinou je už zapotřebí odborné pomoci.

Zažila jsem si syndrom vyhoření

Pracovala jsem před lety na magistrátu na oddělení majetkoprávním. Bylo to opravdu velice náročné období, protože jsme připravovali smlouvy na vklad do katastru nemovitostí, chodili na různá místní šetření a také na geometrické vyměřování pozemků s geodety, pracovali jsme s mapami a projekty.

Přes den se vyřizovaly žádosti občanů, a to jak osobní návštěvy, tak telefonické, vyřizovaly se e-maily a psala se korespondence. Dále se připravovaly materiály do zastupitelstva, rady a různých komisí pro hospodaření s majetkem města. To je jen malý výčet toho, co jsem musela zvládnout. Nepamatuji se, že bych v práci měla volno nebo si šla popovídat s kolegyní. Práci jsem si většinou nosila i domů a večer jsem nemohla usnout, protože jsem přemýšlela, co jsem zapomněla a zda jsem neudělala chybu. Práce to byla zajímavá a bavila mě. Jen ten pracovní stres byl opravdu velký.

Za čas jsem začala cítit únavu a většinou jsem celý víkend prospala. Přidaly se k tomu i problémy se zažíváním a já nebyla schopná se ani najíst. Při pomyšlení na jídlo se mi většinou dělalo zle. Přidaly se postupně další psychosomatické problémy jako točení hlavy, třes a dokonce i problémy se zády. Hodně jsem zhubla a okolí si myslelo, že jsem vážně nemocná. Začala jsem navštěvovat různé odborníky. Diagnostikovali mi žaludeční vředy a další zdravotní problémy. Dva roky jsem musela brát farmaka na žaludek, protože mi bylo během dne špatně. Bála jsem se někam chodit, protože se mi často točila hlava a začínala jsem zažívat úzkostné paniky. Nakonec jsem už přestala mít i radost ze své práce. Zastihly mne deprese a pocit beznaděje. Zažila jsem si syndrom vyhoření.

Zbavila jsem se existenčního strachu, a i když to pro okolí byl velký šok, že opouštím skvělý post ve státní správě a jdu do neznáma, podala jsem výpověď. Nikdo vlastně nevěděl důvod. Věděla jsem ho jen já a do dnešní doby jsem toho nikdy nelitovala. Musela jsem zůstat ještě asi tři měsíce doma na nemocenské, protože jsem nebyla schopna nastoupit do jiné práce. Potřebovala jsem se uklidnit, zbavit se stresu a pracovat se svojí psychikou, abych se zbavila úzkostných panik a začínajících fobií. Od té doby si na příznaky syndromu vyhoření už opravdu dávám pozor, a to i přesto, že svoji práci opravdu miluji a je to můj koníček. Ta hranice je zde podstatně tenčí a je nutné si ji vždy připomenout, protože na to období mého syndromu vyhoření už nikdy nezapomenu!

Nejedná se o záležitost, která se stane za měsíc. Na syndrom vyhoření si zakládáme třeba i roky. Stejně tak léčba není krátkodobá, ale pomalá a postupná.

Co můžete udělat, abyste se vyhnuli syndromu vyhoření?

• Uvědomte si, co je důvodem stresu. Zjistěte, odkud pramení váš stres a jakou máte míru stresu. Občas je problém v tom, že nás práce baví a máme ji jako koníčka. Zde je to největší riziko syndromu vyhoření, protože nedokážeme najít ty správné hranice, kdy nám pracovní stres opravdu škodí.

• Vnímejte svůj život v práci jako energetický účet. To, co vydáte, musíte zákonitě někde dostat zpět. V případě, že to zpět nedostáváte třeba pomocí různých prožitků radosti, tak čerpáte z debetu. A stejně tak jako u banky vás debet stojí opravdu hodně peněz, tak v oblasti vašeho těla to je podobné. Udělejte si kalkulaci vašeho energetického stresového účtu a uvidíte, jak na tom jste.

• V práci si dávejte přestávky a to nejen na svačinu nebo oběd. Snažte se odpočívat i během dne. Nepracujte jako roboti. Občas se zastavte a jděte třeba ven před budovu nebo do jiné místnosti a uvědomte si, jak se právě cítíte.

• Dovolená by měla trvat aspoň tři týdny. Týden se aklimatizujete a až ten další týden se zbavíte stresu a užíváte si dovolenou. Neberte si s sebou žádnou práci a vypněte i pracovní mobil a e-mail.

• Snažte se dodržovat týdenní rituály. Mějte své koníčky, na které budete chodit pravidelně a žádná práce vám je nevezme.

• Vhodný je dostatek pohybu a sportovní aktivity. Sport nám přináší endorfiny a posiluje tělo i mysl. Budete se cítit lépe.

• Naučte se mít pozitivní vztah k odpočinku.

• Důležitý je i dostatek spánku. Nejlépe je, pokud spíte 8 hodin denně. V případě, že to nezvládnete přes pracovní týden, tak vše dospěte přes víkend. Spánek prodlužuje život a je pro nás životně důležitý.

• Najděte si čas na svou rodinu a také nezapomínejte na přátele. Domluvte si společné výlety, akce nebo rodinné večeře, kde se nebude řešit práce.

• Když jste unaveni, vypínejte si telefon. Vždy je důležitější vaše zdraví.

• Naučte se nicnedělání bez práce. Jen tak občas odložte své tělo a nic nedělejte. Nepřemýšlejte nad ničím důležitým a nechte myšlenky volně plynout.

• Zpívejte si a pouštějte si hudbu. Muzikoterapie je metoda, kde se na mysl působí hudbou a má skvělé výsledky.

• Myslete pozitivně. Vše negativní vám přináší další dávku stresových hormonů a tím se více blížíte ke zhroucení nebo syndromu vyhoření.

Přátelé, pamatujte si vždy to, že vše má své hranice a žádná práce vám vaše zdraví nevrátí. Pěstujte více svou sebehodnotu a sebelásku a pak najdete tu správnou hranici, kdy pracovat a kdy už je čas na odpočinek. Snažte se občas meditovat. Uvolněná mysl vám ukáže, na co je právě vhodný čas. Poslouchejte své tělo, protože ono nám věrně slouží už roky a vždy s předstihem nás varuje!!

Přeji vám nalezení správné harmonie mezi prací a odpočinkem.

Vaše Šárka

Šárka Vávrová, foto Robert Tichý pro časopis Moje psychologie