zpět

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.
zpět

Výpočet ascendentu

Pro výpočet svého ascendentu zadejte datum a čas narození.
zpět

Horoskop pro Vás každý týden

Stačí vybrat znamení a zadat Váš email. Jednou týdně vám zašleme horoskop pro vaše znamení.
návrat zpět

Vyhledávání

Co hledáte?
Smazat

Za volební právo ženy svedly dramatický boj. Uspěly i díky dobře zvolenému oblečení

Za volební právo svedly ženy dramatický a krvavý boj.
Autor: iStock Za volební právo svedly ženy dramatický a krvavý boj.
Klára Ochmanová , Vydáno: 09.10.2021
Názor, že by ženy měly rozhodovat o tom, co se v jejich zemi děje, dozrával na některých místech naší planety hodně dlouho. Jsou navíc země, kde byl boj za ženská práva krvavý a dramatický. Kdy nakonec přišly první ženy k volebním urnám?

reklama

Před začátkem 20. století bylo na planetě jen málo míst, kde by popřáli sluchu ženám a přiznali jim jakákoliv volební práva. Od roku 1838 mohly například hlasovat na Pitcairnově ostrově potomkyně vzbouřenců z lodi Bounty. První samosprávnou kolonií na světě, kde k volbám směly všechny dospělé ženy, byl Nový Zéland a stalo se tak až v roce 1893.

Pozvolna jej následovaly i další země. Často ale pro ženy neplatila stejná pravidla jako pro muže. Například v Norsku, které zavedlo volební právo žen mezi prvními v Evropě roku 1907, k volbám směli všichni muži, ale ženy jen v případě, že dosáhly jistého věku, bohatství a postavení.

Většina Evropy a severní polovina Asie pak ženám umožnila hlasovat po skončení 1. světové války, a to po skutečně dramatických bojích. V momentě, kdy muži odešli na frontu, ženy jasně prokázaly, že jsou schopné je ve všem bez problémů zastat, a to byl pro společnost a její pohled na ženy zlomový okamžik.

Naše sufražetky bojovaly za zavřenými dveřmi

I v našich zemích se ženy pokoušely získat volební právo od konce 19. století. V jejich úsilí je tehdy podporoval i jistý univerzitní profesor jménem Tomáš G. Masaryk. Odpůrci však v samých začátcích sufražetského hnutí byli slyšet víc. „Byly tady i velmi problematické argumenty toho typu, že ženy mají menší mozek, argumentovalo se jakousi biologickou nedostatečností…“ uvedla v rozhovoru pro Český rozhlas historička Jitka Gelnarová.

Naše ženy však měly štěstí. Habsburská monarchie roku 1918 zanikla a na tehdejší dobu pokrokové a demokratické Československo jim bez výjimky volební právo přiznalo téměř okamžitě po svém vzniku, přesně v roce 1920. Na rozdíl od mnohem dramatičtějších a drsnějších demonstrací, které v první dekádě 20. století vrcholily například v Británii nebo USA, naše sufražetky bojovaly za svá práva spíše za „zavřenými dveřmi“ – na schůzích, pomocí petic nebo deputací.

Mnohatisícové demonstrace, stávky, plivance, to vše v krásných ženských šatech

Hodně bojovné byly například britské sufražetky. V rámci boje za svá práva zdemolovaly poštu, přestřihávaly telefonní dráty, podpalovaly domy, divadla i kostely. Policisté se s nimi ale nemazlili, v novinách se objevovaly obrázky zbitých žen. Během protestů jich i několik zemřelo. Zatčené ženy ve vězení držely protestní hladovky. Když se jejich zdravotní stav zhoršil, museli je věznitelé propustit. Britská vláda však nařídila sufražetky krmit nuceně, což nezřídka končilo vyraženými zuby, někdy i natrženým jícnem. V USA vězněným ženám dokonce podávali výživu nosem.

Dobové fotografie ale kromě zbitých žen zachycují další důležitý aspekt feministických bojů, a tím bylo oblečení sufražetek. Byly si dobře vědomé, jak je jejich veřejný obraz důležitý a rozhodly se toho využít. Neoblékaly se kvůli tomu ovšem do nijak kontroverzních nebo maskulinních šatů, což by tehdy jen podpořilo zažitou a stereotypní představu o feministkách, ale naopak se strojily velmi žensky a tradičně. „Mnoho sufražetek raději utratilo za oblečení víc, než si mohly pohodlně dovolit, než aby riskovaly, že je někdo obviní z toho, že chtějí šokovat nebo provokovat a poškodí tak to, zač bojují,poznamenala si kdysi dcera jedné z nejznámějších britských bojovnic za ženská práva Emmeline Pankhurstové.  

Na jejich šatech se pravidelně objevovala sufražestká trikolora: zelená pro naději, fialová pro loajalitu a důstojnost a čistá bílá. Výběr tradičně ženského, dobově přijatelného oblečení se ukázal jako velmi zásadní. Podporu hnutí tak mohly jednoduše vyjádřit i velmi distingované ženy. Stalo se módním se pomocí šatníku identifikovat s bojem za práva žen, byť třeba jen střídmým a praktickým výběrem šperků nebo klobouků, pásků nebo bot v barvách hnutí.

Poslední z posledních

Divoké období největších protestů utnula až 1. světová válka. Spojené státy i Británie povolily alespoň některým ženám volit do roku 1920. Ani jedna ze zemí přesto nezavedla úplnou rovnost – v Británii smělo volit jen asi 40 procent žen. K volbám byly totiž oproti mužům připouštěny například na základě vyššího věku a tento nepoměr srovnali Britové až v roce 1928. V řadě států USA zase hrály roli rasové otázky, což z voleb vylučovalo domorodé Američanky nebo černošky.

Druhá velká vlna, při níž jednotlivé světové státy přiznaly ženám stejná volební práva, jako mají muži, pak přišla po 2. světové válce a vrcholila v 50. a 60. letech. Do roku 1970 fungovala stejná volební práva pro muže i pro ženy v drtivé většině světa.

Výjimky ovšem existovaly. Například v kolébce demokracie, Švýcarsku, ženy volily poprvé až v roce 1971. To i Afghánistán na tom byl lépe – tam ženy volily už v pětašedesátém. Hnutí Tálibán je však o tohle právo mezi lety 1996 a 2001 připravilo a je otázkou, zda se tak stane i nyní, když radikálové v zemi opět získali nadvládu. Volit přitom mohou již i ženy v radikální Saúdské Arábii, která byla úplně posledním státem, který jim toto dnes už pro mnohé zcela základní právo upíral.

reklama

Související témata: volby , volební právo žen

reklama

Přečtěte si také

reklama