Marťa (35): Stavba domu nám málem zničila manželství. Bylo to psychické peklo
Stavba domu se protáhla na pět let a kromě radosti přinesla i stres, hádky a nekonečné zařizování. Zdroj: Stock Budget, Iakov Filimonov, Profimedia.cz
S manželem jsme si splnili sen o vlastním domě, ale kromě radosti přišly i roky plné stresu, hádek a nekonečných výdajů. Stavba se kvůli zdražování protáhla na pět let a náš vztah dostal zabrat víc, než jsme si kdy dokázali představit.
Vlastní dům byl naším velkým snem už dlouhé roky. S manželem jsme vždycky snili o tom, že se přestěhujeme na vesnici do vlastního domu se zahradou a jednou si tam budeme užívat klidný život. Věděli jsme, že nechceme kupovat hotový dům, a tak jsme začali hledat vhodný pozemek. Ten jsme našli během několika měsíců. Byl v dobré dojezdové vzdálenosti do města, což byla naše podmínka, a zároveň blízko našim rodičům.
Sen narazil na realitu
Pozemek jsme koupili ještě těsně před covidem, takže se nám podařilo pořídit ho za cenu, která je dnes už nepředstavitelná. Nikam jsme nepospíchali a říkali si, že budeme stavět postupně, až budeme mít dost peněz a všechno dobře promyšlené. Připadalo nám, že máme času dost a není důvod se zbytečně hnát.
Nechali jsme si udělat architektonickou studii i projekt, což zabralo zhruba rok. Během stavby základové desky se nám ale začaly plány hroutit. Po covidu přišlo prudké zdražování. Ceny stavebního materiálu rostly doslova před očima, řemeslníci navyšovali sazby a rozpočet, který jsme si pečlivě připravili, najednou přestal odpovídat realitě.
Verča (37) se svěřila: O miminko jsme se snažili dva roky. Po porodu jsem se s ním bála zůstat sama
Každou další etapu stavby jsme několikrát přepočítávali a řešili, co zvládneme sami a na co už budeme muset najmout řemeslníky. Pomáhala nám rodina i kamarádi, manžel trávil téměř každý volný den na stavbě a já objížděla hobbymarkety a všemožné showroomy.
Začátky byly vlastně docela fajn. Oba jsme měli radost z každého velkého i malého posunu. Když se vylila základová deska nebo se začaly stavět obvodové zdi, jezdili jsme se na pozemek dívat skoro každý den. Stáli jsme uprostřed stavby a představovali si, kam dáme gauč, kde bude kuchyň nebo kam jednou postavíme dětskou postýlku.
Dům rostl, my jsme se vzdalovali
Manžel ale najednou změnil taktiku. Z původního plánu, že nikam nespěcháme a všechno budeme dělat postupně, se stalo závodění s časem. Každou volnou chvíli trávil na stavbě, protože chtěl mít dům co nejdřív hotový. Chápala jsem ho. Když už jsme do domu dali tolik peněz, snažili jsme se co nejvíc práce zvládnout sami, aby nás stavba finančně úplně nepoložila. Jenže zatímco dům rostl před očima, my jsme se doma začali spíš míjet. Večer jsme řešili, co je potřeba objednat, kam druhý den zajet nebo co se ten den stihlo udělat, a na obyčejné povídání o tom, jak jsme se měli, už často nezbyl čas.
Sdílejte svůj příběh
Máte silný, zajímavý nebo neuvěřitelný zážitek? Napište nám.
Jména v textu můžeme na přání změnit.
📩 mujpribeh@iprima.cz
Čím víc práce na stavbě přibývalo, tím víc bylo jasné, že většina z ní zůstane na manželovi. Já jsem se snažila pomoct, jak to šlo, jenže moje možnosti byly dost omezené. O stavění jsem nevěděla vůbec nic. Často jsem ani netušila, co je zrovna potřeba udělat, natož abych to uměla sama udělat. Neuměla jsem vylít podlahu, postavit příčku ani natáhnout elektriku. Mohla jsem leda něco přidržet, uklidit nebo zajet pro materiál, ale tím moje možnosti v podstatě končily.
Manžel to ze začátku bral, ale čím déle stavba trvala, tím častěji jsem z něj cítila frustraci. Občas utrousil, že na všechno zůstává sám nebo že bych se mohla zapojit víc. Strašně mě to mrzelo, protože jsem měla pocit, že dělám, co je v mých silách. Po práci jsem objížděla a vybírala koupelnu, kuchyň, podlahy nebo obklady a nechávala si zpracovat cenové nabídky, řešila objednávky a snažila se hlídat rozpočet. Když jsem se večer vrátila domů, čekalo mě ještě vaření, praní a všechno ostatní kolem domácnosti.
Domů se postupně přestěhovala špatná nálada. Manžel byl unavený a já jako houba nasávala všechny jeho emoce. Stačila jedna nešťastně položená otázka nebo špatný tón, a bylo zle. Občas jsme spolu vydrželi několik hodin skoro nepromluvit.
Hana (37) napsala: Syn se styděl za moje oblečení. Tehdy jsem si uvědomila, jak na sebe kašlu.
Paradoxně až po těch největších hádkách přišel dlouhý rozhovor, během kterého jsme si přiznali, že se oba cítíme unavení a nedocenění. Domluvili jsme se, že se budeme víc chválit, míň kritizovat a víc se podporovat. Jenže většinou nám to vydrželo sotva dva týdny nebo do chvíle, než se na stavbě objevil další problém.
Ke konci jsme zase táhli za jeden provaz
Jak se ale stavba pomalu blížila ke konci, začali jsme být oba klidnější, což se hned projevilo i na náladě doma. Hrubé práce byly hotové a najednou jsme každý řešili to, co nám bylo bližší. Manžel dodělával technické věci a hlídal řemeslníky, já řešila zásuvky, vypínače, vybavení koupelen a dolaďovala interiér. Najednou jsme si nepřekáželi, ale doplňovali se. Oba jsme konečně viděli, kolik toho ten druhý celou dobu dělal.
Po pěti letech jsme se konečně nastěhovali. Dodnes vlastně nechápu, jak jsme to všechno zvládli. Když dnes sedíme večer na terase nebo si dáme kávu v kuchyni, často si vzpomeneme, kolik nervů nás ten dům stál. Dnes už víme, že to stálo za to. Jsem na nás hrdá, že jsme to zvládli. A když dnes slyším o párech, které se během stavby rozešly, vůbec se tomu nedivím.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Sámer Issa s milovanou Lucií ukázali bydlení. Ze tří bytů zvolili ten nejmenší v italském stylu: