Hana (37): Syn se styděl za moje oblečení. Tehdy jsem si uvědomila, jak na sebe kašlu

Než se mi narodil syn, měla jsem doma snad deset rtěnek. V koupelně se mi válely stíny na oči, tvářenka, laky na nehty a manžel jen kroutil hlavou, kolik toho jedna ženská potřebuje. Než jsem vyšla z bytu, ještě jsem se většinou jednou vrátila ke zrcadlu. Upravila jsem si vlasy, vzala jiné náušnice nebo přidala rtěnku. Manžel si ze mě dělal legraci, že se maluju i na chalupu.

Životní styl

Předělávat partnera nemá smysl, říká psycholog. Člověk se nezmění jen tak z lásky

Pak se narodil Mates a všechno šlo tak nějak stranou. Nikdy nebyl úplně tím spokojeným miminkem, které člověk položí do postýlky a za chvíli slyší pravidelné oddechování. Nechtěl spát, každá změna ho rozhodila, potřeboval neustálou pozornost a já neustále korzovala mezi ním a domácností. Večer jsem bývala ráda, že si stihnu vyčistit zuby, a to, jestli jsem měla nalakované nehty nebo mastné vlasy, mi bylo najednou úplně jedno.

Naštěstí děti rostou a syn už mě postupně nepotřeboval u všeho. Času jsem měla víc než dřív, i když jsem ten pocit vlastně nikdy neměla. Pořád bylo co dělat. Vyprat, uklidit, uvařit, zajet na nákup nebo oběhnout zahradu. Ráno jsem automaticky sáhla po prvním tričku, které leželo nahoře na komínku, vlasy stáhla do drdolu a šla chystat snídani. Ve skříni jsem měla i hezčí oblečení, ale připadalo mi zbytečné si je brát.

Manžel občas utrousil, že bych si mohla udělat hezký den u kadeřnice nebo si koupit něco nového na sebe. Většinou jsem ho odbyla tím, že mám doma plnou skříň a další věci nepotřebuju. Pravda byla, že jsem se do obchodů hrnula jen pro praktické věci nebo pro oblečení pro syna. Nakupování, které mě dřív bavilo, mi najednou připadalo jako ztráta času i peněz.

Sex a vztahy

Máte partnerskou krizi? Společnou dovolenou radši odložte, radí psycholog

Syn mi nastavil nepříjemné zrcadlo

Mates mezitím dospíval nějak rychleji, než jsem čekala. Najednou řešil, co si vezme na sebe, jaké tenisky nosí kluci ze třídy nebo kdo má nový mobil. Domů občas přišel s tím, že teď letí jiný účes nebo že si spolužák koupil značkovou mikinu. Brala jsem to jako běžnou součást puberty a nijak mu to nevyčítala. Pamatovala jsem si, jak jsem v jeho věku chtěla nosit stejné džíny jako holky ze třídy.

Jednou jsme spolu jeli koupit nové tenisky. Vybral si je během pár chvil a cestou ke kase přihodil ještě nějaké tričko. Zaplatila jsem všechno, vyšli jsme z obchodu a já se zastavila u výlohy vedle. Dívala jsem se na šaty, které tam visely, a syn se na mě otočil s otázkou, proč si nikdy nekoupím něco hezkého i já.

Takových drobných poznámek přibývalo. Jednou, když jsem ho vezla na trénink, se mě zeptal, jestli se nechci převléct. Myslela jsem, že si dělá legraci, a jen jsem se zasmála, jenže on se nesmál. Po chvíli se opatrně zeptal, proč se vlastně oblékám jako chlap. Zarazila jsem se a chtěla vědět, kde na takovou hloupost přišel. Chvíli mlčel a pak přiznal, že si z něj kluci občas utahují, že má dva táty. Prý kvůli tomu, jak vypadám.

Tohle mi zůstalo v hlavě ještě několik dní. Byla jsem naštvaná na ty malé smrady, kteří se posmívají mému synovi, ale vlastně i na Matese, že mi něco takového vůbec řekl. Večer jsem to vyprávěla manželovi a čekala, že mě podpoří. Že řekne, že jsou to hloupí puberťáci a ať si z toho nic nedělám. Jenže on mlčel.

Marika (43): Náctiletý syn propadl internetové manosféře. Neváží si už ani mě

Po chvíli řekl, že ho mrzí, co Mates slyšel od spolužáků. Pak dodal, že mě už několik let přemlouvá, ať si zajdu ke kadeřnici nebo si koupím něco, v čem se budu cítit dobře. V první chvíli mě to dopálilo ještě víc. Připadalo mi, že místo aby se mě zastal, dává za pravdu cizím dětem. Celý večer jsem pak přemýšlela jen nad jedinou věcí. Opravdu vypadám jako chlap?

Několik dní jsme o tom doma vůbec nemluvili. Všichni se chovali stejně a já se tvářila, že jsem na jejich slova dávno zapomněla. Jenže pokaždé, když jsem ráno otevřela skříň, jsem se na chvilku zarazila. Sáhla jsem po stejném tričku jako vždycky a pak jsem ho zase položila zpátky. Chvíli jsem jen koukala na ramínka a nakonec si stejně oblékla to, co jsem nosila skoro pořád.

Pak jsem se ale naštvala sama na sebe. Ne kvůli Matesovi ani kvůli jeho spolužákům nebo manželovi. Kvůli sobě. Vzpomněla jsem si, jak ráda jsem se dřív oblékala, malovala se a zkoušela různé účesy se svými dlouhými vlasy. Ne proto, aby si mě někdo všiml. Prostě proto, že jsem se sama sobě líbila. A najednou jsem si nedokázala vybavit, kdy jsem ten pocit měla naposledy.

Nečekala jsem na pondělí ani na první den v měsíci. Cestou domů jsem se objednala ke kadeřnici a po několika letech jsem tam nešla jen zastřihnout konečky. Nechala jsem si udělat nový účes a domů přišla s pocitem, že jsem zase jednou udělala něco jen pro sebe.

Společnost

Mýtus správného chlapa škodí mužům i ženám. Prohlubuje nesoulad a neporozumění

Manžel si změny všiml hned. Usmál se a řekl, že vypadám nádherně. Mates nezareagoval vůbec. Až druhý den ráno, když jsem ho vezla do školy, se na mě podíval a jen mezi řečí utrousil, že mi to sluší.

Dneska už se zase občas namaluju, vezmu si šaty nebo si koupím něco jen proto, že se mi to líbí. Ne každý den a rozhodně ne proto, abych na někoho udělala dojem. Jen jsem si po letech připomněla, že vedle mámy a manželky jsem pořád taky žena. A jestli mě na to přivedl zrovna můj pubertální syn, je to asi ta poslední věc, kterou bych ještě před pár měsíci čekala.

Zdroj: Autorský příběh na základě zkušeností čtenářky

Jak Češi vychovávají děti? Od domlouvání po heslo „škoda každé rány, která padne vedle“: