Verča (31): O miminko jsme se snažili dva roky. Po porodu jsem se s ním bála zůstat sama
Verča po porodu místo radosti bojovala s poporodní depresí Zdroj: Alamy, Pixel-Shot, Pixel-shot, Profimedia.cz
Dvě čárky na těhotenském testu pro mě znamenaly splněný sen. Věřila jsem, že po dvou letech snažení už nás čekají jen šťastné chvíle. Místo nich přišlo období, kdy jsem se styděla přiznat, že se bojím vlastního mateřství.
Naše cesta k miminku se mi zdála nekonečná. Každý měsíc jsem si říkala, že tentokrát už to určitě vyjde, a každý měsíc jsem z koupelny odcházela se slzami v očích a s těhotenským testem, na kterém byla zase jen jedna čárka.
Zkoušeli jsme snad všechny neinvazivní metody, které nám lékaři doporučili, poslouchala jsem rady lidí kolem sebe, četla dlouho do noci příběhy jiných žen a střídala období naděje s chvílemi, kdy jsem byla přesvědčená, že se maminkou nikdy nestanu.
Po dvou letech se ale stal malý velký zázrak. Když se na testu konečně objevily ty dvě vytoužené čárky, rozklepaly se mi ruce tak, že mi málem vypadl do umyvadla. Manžel mě našel sedět na zemi v koupelně a nejdřív se vyděsil, protože si myslel, že se něco stalo. Pak se podíval na test, klekl si vedle mě a oba jsme se rozbrečeli. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že to nejtěžší už máme za sebou.
Všechno bylo jinak, než jsem si představovala
Nikdy nezapomenu, jak jsem si v prvních dnech těhotenství hladila ještě úplně ploché břicho a představovala si všechno, co nás čeká. Večer jsem usínala s rukou položenou na podbřišku a v hlavě jsem si malovala, jak budeme vybírat kočárek, zařizovat pokojíček nebo skládat do komody malinké oblečení. Po dvou letech čekání jsem si říkala, že si konečně můžu dovolit být šťastná. Netušila jsem, že se z vysněného období během pár týdnů stane boj o to, abych vůbec zvládla vstát z postele.
První nevolnosti přišly velmi brzy a byly mnohem horší, než jsem si kdy dokázala představit. Lidé mi říkali, že každé těhotenství je jiné a že ranní nevolnosti k němu prostě patří, ale u mě nešlo o žádné ranní zvracení. Bylo mi špatně od chvíle, kdy jsem otevřela oči, až do okamžiku, kdy jsem je večer zase zavřela. Zvracela jsem několikrát denně, vadila mi vůně kávy, čerstvého pečiva i šamponu. Občas jsem se rozbrečela jen proto, že jsem věděla, že se musím zvednout z postele a dojít do kuchyně pro sklenici vody.
Sdílejte svůj příběh
Máte silný, zajímavý nebo neuvěřitelný zážitek? Napište nám.
Jména v textu můžeme na přání změnit.
📩 mujpribeh@iprima.cz
Postupem času jsem pochopila, že moje představa o krásném těhotenství se rozplynula. Místo těšení se na miminko jsem jen řešila, jestli ten den zvládnu sníst aspoň suchý rohlík nebo vypít sklenici vody. Kdykoli se mě někdo zeptal, jak se cítím, většinou jsem jen mávla rukou a řekla, že to zvládám. Nechtěla jsem si stěžovat. Tolik let jsem si přála být těhotná, že mi připadalo skoro nevděčné přiznat, jak mizerně mi ve skutečnosti je.
Porod jako vysvobození
Po několika měsících jsem přestala odpočítávat týdny do termínu porodu a začala odpočítávat dny. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku. Jakmile se miminko narodí, všechna ta nevolnost skončí a já si konečně začnu mateřství užívat.
Samotný porod proběhl vlastně dobře. Samozřejmě bolel a dal mi pořádně zabrat, ale ve srovnání s předchozími měsíci jsem měla pocit, že to nejhorší mám za sebou. Když jsem poprvé uslyšela synův pláč, byla jsem hlavně šťastná, že je zdravý a že jsme to oba zvládli.
Myslela jsem si, že teď už bude všechno jen lepší. Že konečně přijde úleva, na kterou jsem tak dlouho čekala. Místo ní ale přišlo něco, na co mě nepřipravil nikdo. Ani lékaři, ani knihy o mateřství, ani kamarádky, které už děti měly.
Zase mě zklamalo očekávání
První dny doma byly jako v mlze. Všichni kolem měli radost, nosili dárky, gratulovali nám a obdivovali syna. Usmívala jsem se, děkovala a odpovídala na otázky, jak se máme, ale jakmile se za návštěvami zavřely dveře, lehla jsem si na gauč a měla pocit, že vůbec nevím, co mám dělat.
Nečekala jsem, že péče o miminko bude jednoduchá. Počítala jsem s nevyspáním i únavou, jenže mě děsilo něco úplně jiného. Připadala jsem si, jako bych mezi sebou a synem měla neviditelnou zeď. Vzala jsem ho do náruče, přebalila ho, nakrmila, udělala všechno, co bylo potřeba, ale pořád jsem si opakovala, že to dělám špatně. Stačilo, aby se rozplakal, a hned jsem měla pocit, že jsem něco pokazila.
Nejhorší byly chvíle, kdy jsme zůstali doma sami. Jakmile se manžel po dvou týdnech vrátil do práce, sevřel se mi žaludek. Dívala jsem se na hodiny a odpočítávala čas, kdy se za námi zase vrátí. Bylo mi trapné to přiznat, ale bála jsem se být se svým vlastním dítětem sama. Měla jsem strach, že nezvládnu být takovou mámou, jakou si zaslouží.
Přestala jsem věřit sama sobě
Nejtěžší pro mě bylo, že jsem o tom neuměla s nikým mluvit. Kdykoli se mě někdo zeptal, jaké je mateřství, automaticky jsem odpověděla, že je to krásné, jen jsem unavená. Přesně to se přece od čerstvé maminky očekává. Nikomu jsem neřekla, že celé noci skoro nespím a že se pokaždé, když na chvíli zavřu oči, vzbudím s obavou, jestli ten den zase něco nepokazím.
Úplně jsem přestala věřit vlastním rozhodnutím. Syn se rozplakal a já okamžitě přemýšlela, co jsem zase udělala špatně. Má hlad? Nebolí ho bříško? Není mu horko? Nebo mu je naopak zima? Jedna jediná situace mi dokázala zaměstnat hlavu na několik hodin. Neustále jsem o sobě pochybovala a měla pocit, že všechny ostatní maminky vědí, co dělají, zatímco já jen tápu.
Manžel se mi snažil být oporou a neustále mi opakoval, že jsem skvělá máma a že si jen potřebuju odpočinout. Moc jsem jeho slovům chtěla věřit, jenže v hlavě mi neustále běžel úplně jiný hlas.
Dlouho jsem se tvářila, že je všechno v pořádku. Manžel samozřejmě viděl, že se něco děje. Čím dál častěji se mě ptal, jestli jsem opravdu v pohodě, a já pokaždé odpověděla, že jsem jen unavená. Jednou večer už jsem to ale nedokázala zopakovat. Rozbrečela jsem se a konečně přiznala, co jsem v sobě celé týdny dusila. Měla jsem pocit, že všechno dělám špatně, bála jsem se zůstávat se synem sama doma a vůbec jsem nechápala, proč si nedokážu mateřství užívat, když jsem po něm tolik let toužila.
Pamatuju si, že mě celou dobu jen poslouchal. Nepřesvědčoval mě, že to přejde, ani moje pocity nezlehčoval. Počkal, až všechno dopovím, a teprve potom navrhl, abychom vyhledali odbornou pomoc. Zpočátku jsem se té představy zalekla, protože jsem měla pocit, že přece nejsem blázen. Právě tohle rozhodnutí mi nakonec pomohlo vrátit se zpátky k sobě i k synovi.
Začala jsem se vracet sama k sobě
Ze začátku jsem na terapii chodila s velkou nedůvěrou. Často jsem si cestou domů říkala, že to stejně nemůže pomoct a že jen ztrácím čas. Nešlo to ze dne na den, ale po několika týdnech jsem si všimla, že se ráno nebudím s takovým strachem jako dřív.
Časem jsem si konečně dovolila přijmout pomoc. Manžel občas vzal syna na procházku a já se místo výčitek a zběsilého úklidu na chvíli natáhla do postele. Mamka uvařila oběd nebo pohlídala malého, abych si mohla v klidu dojít nakoupit. Ještě před pár týdny bych něco takového odmítla, protože bych měla pocit, že jako máma selhávám. Až později mi došlo, že občas přijmout pomoc není žádná ostuda.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Albert Černý se s partnerkou připravuje na příchod miminka: Učím se vařit, svěřil se:
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
