Webové stránky skupiny Prima používají cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu souhlasíte s užitím cookies v rámci webů skupiny Prima. Více informací
Beru na vědomí
návrat zpět

Vyhledávání

Co hledáte?
Smazat
zpět

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.
zpět

Výpočet ascendentu

Pro výpočet svého ascendentu zadejte datum a čas narození.
zpět

Horoskop pro Vás každý týden

Stačí vybrat znamení a zadat Váš email. Jednou týdně vám zašleme horoskop pro vaše znamení.

reklama

Jiří Langmajer: Úraz mi změnil život

Jiří Langmajer si v roce 2007 poranil páteř při natáčení filmu Na vlastní nebezpečí v Bosně a Hercegovině. Jak mu tento vážný úraz změnil život a co všechno si díky němu uvědomil? O tom si s ním povídala životní koučka a psychoterapeutka Šárka Vávrová.
Vydáno: 30.10.2014
Prošel si peklem, které změnilo jeho pohled na život
Autor: Isifa Prošel si peklem, které změnilo jeho pohled na život

Co se tenkrát vlastně stalo? Jiří Langmajer mimo hlavní natáčení skočil do hlubokého vodopádu. Náraz na hladinu mu rozdrtil jeden z nejdůležitějších obratlů (TH12). Je to obratel mezi hrudní a bederní částí páteře, který je při ohýbání a rotaci těla namáhán ze všech nejvíce. Podstoupil tak složitou operaci páteře. Za dva roky šel na reoperaci, protože šrouby, které mu byly voperovány na první operaci a páteř držely, praskly. Má v těle šrouby, bez nichž by nebyl schopen fungovat. Jeden obratel (TH 12) má zcela nahrazený.

Zeptala jsem se, jak Jiřímu tento úraz změnil život.

Máte pocit, že váš úraz přišel v pravý čas?

To rozhodně, já mám vlastně štěstí, že to přišlo, protože bych asi skončil opravdu špatně. Hodně lidí si to myslí také, lépe řečeno, hodně lidí si to myslelo v době, kdy já jsem si to nemyslel, a teď už si to myslím i já.

Změnil úraz vaše myšlení?

Pevně doufám, že ano a že to bylo v maximální míře věcí, v kterých jsem se změnit měl. Časem se ukáže, zda se změnila i moje životní filozofie.

V čem byla ta změna?

V přístupu k lidem a především v mém přístupu k sobě. Uvědomil jsem si, že když nebudu vycházet sám se sebou, tak nebudu vycházet ani s ostatními lidmi. Vypadá to jako otřepaná fráze, ale funguje. Další změna přišla v tom, že už tolik neriskuji a přestal jsem „blbnout“.

Myslíte, že už před úrazem přišla nějaká varování?

Samozřejmě, a těch varování bylo opravdu mnoho. Už jen to, že po první operaci jsem dělal všechno pro to, abych si „zasloužil“ i tu druhou. Uvědomuji si, že vše mohlo dopadnout i hůře a mohl jsem se i zabít.

Šetříte se teď víc? Jsou věci, které už dělat nebudete?

Nesmím skákat s padákem. Po těch dvou těžkých operacích to mám zakázané! Doktoři konstatovali, že pokud chci i nadále chodit, tak se musím vyvarovat těchto aktivit. Jízda na koni je pro mne také namáhavá. Musel bych jezdit pouze kovbojským způsobem (nesmím cválat, nárazy by mi uškodily). Běh mi také nedoporučují. Mohu plavat, což je jedna z mých oblíbených činností. Na druhou stranu se nešetřím, jezdím na kole, intenzivně se otužuji. Vybírám si práci a také o ní více přemýšlím. Už nedělám věci „zbrkle“. Snažím se konečně si život užívat.

Posloucháte své tělo, když vám něco říká?

Teď už opravdu musím, protože když ho neposlechnu, tak mě může vyřadit z práce a to si nemohu dovolit. Vše by se zhroutilo a zasáhlo by to existenčně i celou moji rodinu. To znamená, že pro mě je nejdůležitější zůstat v dobré kondici. Uvědomil jsem si, že vše souvisí se vším. Není to jen o tom, zda mě něco bolí, ale i o tom, zda jsem šťastný nebo nešťastný, zda se mi daří nebo nedaří. Je to vše komplexní.

Přemýšlel jste po operaci, zda byste dělal i jinou práci?

Rozhodně jsem nad ničím takovým nepřemýšlel! Nevím, co jiného bych dělal, kdyby mě moje zranění vyřadilo z profese herce. Já jsem si to po pravdě ani nepřipouštěl.

Co vás motivovalo k uzdravení?

Především moje rodina a hlavně mé dvě dcery. Také jsem o sobě zjistil věc, kterou jsem si neuvědomoval, a to že jsem velký bojovník. Tu svoji urputnost jsem poslal správným směrem a ono to mělo i dobré výsledky.

Sebeláska – je to něco, co u sebe vnímáte?

V tom mám velký životní problém, ale doufám, že k tomu také jednou dospěju. Možná bych sebeláskou nazval to, že jsem se začal o sebe více zajímat, tak, aby mi bylo lépe. Také jsem intenzivně začal jezdit na kole, a když jedu závody, tak je nejedu proto, abych zvítězil, ale proto, abych dojel. Změna mého přístupu je v tom, že většinu účastníků závodu předjedu do kopce, ale pak mě ti účastníci závodu zase předjedou z kopce. Myslím už na to, že musím jet pomalu a nesmím spadnout!!

JL1 Foto:

 Foto: Isifa

Vím, že jste byl milovníkem adrenalinových sportů. Tyto koníčky už nejsou vaší zálibou?

Potápím se, to je také adrenalinový sport. Kolo je taky v určitých terénech nebezpečné. Teď jsem byl na dva dny na Šumavě, a protože pršelo, bylo v lesích velmi kluzko, kameny a kořeny jsou opravdu nebezpečné. Vím o sobě, že jsem schopen to „pustit“ dolů, ale už to neudělám. V tom si myslím, že je velký rozdíl.

Vážíte si svého života více? Dá se to tak říci?

Samozřejmě, mnohem, mnohem více. Pochopil jsem, že můj život je jedna z nejdůležitějších věcí, které bych si měl vážit. Je úžasné chodit po téhle zemi, ráno vstát a probudit se bez bolestí a dělat práci, která mě naplňuje. Mít kolem sebe lidi, které mám rád a na kterých mi záleží.

Vím, že máte dvě dcery a že vám na nich opravdu záleží. Jakým jim chcete být příkladem?

Já nevím, jakým příkladem jsem svým dcerám, to by vám musely říci ony. Řekl bych, že se to v poslední době změnilo. Mám s nimi teď velice pěkný vztah a opravdu by mě mrzelo, kdyby se cokoli pokazilo nebo bych o něj přišel, a to i přesto, že jsem odešel od jejich maminky. S dcerami se intenzivně stýkám, ale i s jejich maminkou. Dcera teď měla sedmnácté narozeniny, tak jsme byli všichni na večeři. Je obdivuhodné na mé ženě, že je ochotná na tu večeři přijít. Nikdy bych nepředpokládal, že by se mohla takto chovat po tom, co jsem jí provedl, a velice si toho vážím. Také jsem si v poslední době začal více rozumět se svojí starší dcerou (24letou). Je to chytrá a citlivá dívka. Náš vztah je taková křehká věc a přál bych si, aby to takto bylo napořád. Každopádně se o to budu snažit.

Přispěl váš úraz i k uvědomění, že chcete více vídat své dcery? Při vaší profesní vytíženosti předpokládám, že tomu tak v minulosti nebylo. Nebo se mýlím?

To jsem si samozřejmě uvědomil a jsem si vědom toho, že jsem mohl s dcerami trávit více času. Já jsem prostě „prošvihl“ to jejich dětství. Měl jsem tak trošku „smůlu“, že se mi ten úraz stal v době, kdy už byly dcery velké a soběstačné a měly své partnery a já už jsem mohl pouze přihlížet.

Jaký jste otec? Hlídáte dcery, aby si vybraly vhodného partnera, nebo jim důvěřujete?

Oba partnery mých dcer znám velmi dobře a nesmírně jim to přeju. A hlavně mi do toho vlastně nic není, protože s tím stejně nic neudělám. Navíc holky jsou v této oblasti střídmé. Obě mají už partnery dlouho, důvěřuju jim a podporuji je. Chci, aby moje dcery věděly, že mají nejen skvělou mámu, ale i tátu, který sice odešel, ale má je stále rád. Nechci, aby se stalo to, co dělají jiní muži, kteří si vezmou o dvacet pět let mladší ženu, s kterou si pořídí dítě a během roku na své děti z původní rodiny zapomenou. Touhle cestou bych nikdy nechtěl jít. Snažil jsem se děti vždy podporovat a dělat vše pro to, aby se měly dobře.

Radí se s vámi, když dělají nějaké životní kroky?

Když měla starší dcera problémy ve vztahu, tak jsem jí paradoxně pomohl já. Nebyla to ani babička ani její maminka. Dokázal jsem jí na základě svých zkušeností poradit, co by měla udělat, a vztah s jejím přítelem se dal opět dohromady. Na druhou stranu veškeré vzdělání a věci kolem školy jsou čistě věcí mé ženy, to jsem nechal zcela na ní. Já jsem se snažil děti podporovat ve sportu nebo v uměleckých zájmech. Své dcery nechci nikam nasměrovat, ale pouze jim mohu říci, pokud se mě zeptají, co si o určitých věcech myslím.

Vnímáte, že některé věci, které člověku nevyjdou, jsou pro dotyčného nakonec pozitivní? Nebo jste člověk, který chce vše zlomit za každou cenu?

Je to dost těžké, herecká duše je taková rozervaná bolavá věc, že když vidíte, jak všichni ostatní točí film a vy zrovna ne, tak je vám to v tu chvíli, ač máte plno práce, líto. Jsou okamžiky, kdy v sobě nemůžete zkrotit touhu tam také být. V mém případě to je trochu absurdní, protože mám té práce opravdu mnoho, ale občas je to takové bolavé. Už mi to dochází, že některé věci se stát musejí, aby se zase mohly stát ty další. A že to mnohdy je k dobru věci, když něco nevyjde.

Co pokora? Je to pro vás něco, co jste v souvislosti s úrazem objevil?

Už vím, že k některým věcem je nutné se stavět s mnohem větší pokorou, než jsem se k nim kdysi stavěl. Moji pokoru by měli cítit především ostatní. Já na ní mohu pracovat, ale nemůžu se zcela změnit a stát se najednou někým jiným. Změnilo se to, že jsem si uvědomil, že život je krásný, když se rozsvítí sluníčko a já můžu vyjít ráno na zahradu. Je to pro mě mnohem větší prožitek než po flámu, kdy je mi navíc zle. Tohle se opravdu radikálně změnilo.

JL2 Foto:

 Foto: Isifa

Chcete v životě ještě něčeho dosáhnout? Máte nějaký cíl?

Chci být především zdravý, to je můj největší cíl. Také chci dát lidem, které mám rád a oni mají rádi mně, maximum a vše jim vrátit. Na druhou stranu bych nerad prožil syndrom vyhoření a dostal se do situace, kdy mě práce přestane bavit.

Zažil jste někdy syndrom vyhoření?

Mnohokrát, ale naštěstí to byly jen takové „výkřiky“. Chtěl bych si nadělit k té padesátce „pěknou řeku, kterou budu moci sjíždět, a nenarazit“. V minulosti jsem skákal z vodopádů a jezdil po prudkých řekách a různě jsem se topil, ale teď bych se chtěl stát dobrým kormidelníkem a jet po takové svěží a pěkné vodě a dokázat kormidlovat bez toho, aby se těm, co vezu, a mně něco stalo.

Je pro vás padesátka nějakým milníkem? Prožíváte ten věk?

A kdo by ho neprožíval? V případě, že mi vydrží entuziasmus do sportu a nestane se něco, co mi zezadu podrazí nohy, tak bych si rád čistě soukromě k padesátce nadělil maximální kondici, kterou jsem třeba posledních dvacet let ještě neměl. Chci na tom být lépe, než jsem na tom byl ve třiceti, a to včetně otužování a všeho, co je spojeno se sportem. Mám naštěstí spoustu lidí kolem sebe, kteří jsou na mě moc hodní. Své lékaře, fyzioterapeuty, svého trenéra nebo kamaráda, který mi dává luxusní kola – jsou to lidé, na které se mohu spolehnout. Pomáhají mi i s tím, co bych měl jíst, nebo mne podporují v tom, že mi denně píšou různé sportovní výzvy, co bych měl dělat daný den. Před deseti lety bych si dal pivo a výzvu bych ignoroval, dnes ji přijmu za svoji a jdu to udělat. Jsem sice nakonec unavený, protože musím jít ještě večer hrát, ale jsem jim za to vděčný.

Odpočíváte?

Minimálně, to jsem se ještě nenaučil, ale tím, že máme krásnou zahradu, kam jde celý den slunce, si rád lehnu na sluníčko a učím se text. Nebo relaxuju v infrasauně. To bych možná mohl říci, že je můj odpočinek. Dělám to moc rád. Vím, že bych odpočívat měl, ale je to se mnou v této rovině opravdu těžké.

Jak vypadá vaše pracovní nasazení do nové sezony?

Sezona je dobře nastartovaná, tak jsem zvědavý, jak vše dopadne. Pokud vše vyjde, budu od prosince účinkovat v muzikálu Mamma Mia, celé jaro natáčet nový seriál a v lednu mě čeká hlavní role u režiséra Jiřího Stracha. V té mimopracovní oblasti mám naplánované pětidenní potápění na Bahamách s velkými žraloky. Vždy se snažím do té nabité sezony vměstnat potápění, které mě opravdu velice baví. Na Maledivách jsme kupříkladu byli dokonce na sedm dní a to bylo při frekvenci třech ponorů denně hodně i fyzicky náročné.

A co vaše partnerka Adéla (Adéla Gondíková pozn.red.), sdílí s vámi vaše potápění?

Zatím ne. Ona se mnou sdílí mnoho jiných věcí, ale k potápění se mi ji zatím nepovedlo přesvědčit. Už jsme se o to pokusili, ale nepovedlo se to, a navíc ona je typ, co vyniká v jiných oblastech. Nechci ji nutit do potápění, když vím, že se pod vodou nebude cítit dobře. Na kolech spolu třeba jezdíme rádi.

 

Vzkaz Jiřího Langmajera - Co by doporučil lidem po úraze?                                        Po té druhé operaci jsem na sobě měl tři měsíce takový postroj, kdy jsem si nemohl sednout a mohl jsem tři měsíce pouze stát nebo ležet. Ve chvílích, kdy to bylo možné, jsem se nechal odvézt na baráček a tam jsem bojoval sám. Když jsem se chtěl obout, tak jsem si musel lehnout na zem na záda a obléci si kalhoty a boty. Přetočit se na všechny čtyři, nasadit si celý postroj a doobléci se s tím, že jsem krůček po krůčku zdolával delší a delší trasy. Až se mi postupně podařilo dojít do vedlejší vesnice. Snažil jsem se to dělat sám, aby kolem mě nemuseli všichni skákat. Tím chci říci, že pokud člověk trochu může, tak je důležité zabojovat. Mohl jsem se nechat doma obskakovat, ale to jsem nechtěl. Chtěl jsem se o sebe postarat sám. Na jídlo jsem třeba měl klekátko, tak jsem si kleknul a najedl se. Pak jsem se zase zvedl a fungoval dál. Pochopil jsem také, že je nutné se chovat zodpovědně vůči svému tělu. Čtyři měsíce jsem byl bez práce a nevydělal jsem ani korunu. Dostal jsem se do dluhů, a tak jsem musel začít hrát a to i v tomto postroji. Nikdo si ani nevšiml, že celé představení jsem odehrál, aniž bych si sedl. Pak jsem musel začít zvládat těžší a těžší představení bez prášků a tak, abych si něco neudělal. Když si tím vším člověk projde, tak se logicky musí začít dívat na vše jinou optikou než předtím.

 

langmajer 001 Foto:

Pohled autorky, koučky a psychoterapeutky Šárky Vávrové

Na setkání s Jirkou Langmajerem jsem se velice těšila a byla zvědavá, zda je to skutečně člověk, který podle některých novinářů bývá nepříjemný a arogantní. Skutečnost byla úplně jiná. Překvapil mne hned na začátku našeho setkání. Byl milý, zdvořilý a velice galantní. Na otázky odpovídal souvisle a nebránil se tomu odpovědět na vše, na co jsem se ptala. Z jeho vyprávění a neverbální komunikace jsem pochopila, že prošel v posledních letech opravdu velkou krizí. Především úraz, který ho srazil doslova „na kolena“, změnil jeho hodnoty a pohled na život. Z nezodpovědného mladíka se stal muž, který si uvědomil, že se musí starat o rodinu a především o sebe. Zažil bolesti z úrazu, dobu, kdy neměl žádnou práci a zůstaly mu jen dluhy, a rozchod s manželkou. Šárka Vávrová Foto:

Prolomil bariéry a prošel pozitivní transformací odvahy a pokory, dotvořil osobní filozofii a vnímání svého nitra a uvědomil si, jak se dříve choval nezodpovědně. Z mého pohledu dospěl v muže a nemá to spojitost pouze s jeho blížící se padesátkou, je to stav mysli, který se ustálil a stabilizoval. Pracuje na sobě stále i přesto, že tam někde uvnitř je ten mladý kluk, co má rád nebezpečí a občas má touhu chovat se nezodpovědně, a to je právě to, co je na něm nejpřitažlivější. Je to chlap s duší kluka, ale už toho kluka umí ovládnout. Pokud mu jeho víra a předsevzetí vydrží, tak věřím, že se mu nevyrovná většina třicátníků. Z mého pohledu koučky a psychoterapeutky má Jirka opravdu výborně nastartováno!

Článek je zařazen v: Jiří Langmajer, život po úrazu