Chůze na sněžnicích: Hit letošní zimy a balzám na duši

Sněžnice jsou letos populární i díky nevídané záplavě sněhových vloček, které zasypaly republiku. Hodí se totiž jak do těžko přístupného terénu, tak do míst, kde je silná vrstva sněhu. Zabraňují tomu, aby se člověk do něj hluboko propadl, někde pomalu až po krk. Navíc, kdo si na nich vyrazí do přírody, má zážitek nejen z pozorování jejich krás, ale i z toho že v přibližně stejné obuvi chodili předci v době kamenné. Nejstarší nálezy pochází ze Skandinávie. Jde o skalní kresby a zbytky sněžnic, odhad je, že pochází z doby před 4500 lety. Předpokládá se ale, že sněžnice lidé znali mnohem dřív. Britský archeolog Jacqui Wood přišel s hypotézou, že rám nalezený u mumie Ötziho z doby kolem roku 3300 př. n. l., považovaný za zbytek batohu, ve skutečnosti patřil právě sněžnicím.

Na Sibiř!

Sněžnice existovaly na všech kontinentech, kde se vyskytoval sníh. Měly sice různou podobu a tvar, ovšem základ myšlenky byl stejný. Snaha o to, aby se nohy chodce díky rozložení váhy na co největší plochu zabořily do sněhu nejméně, jen povrchově. Je to i doklad toho, že lidé v době kamenné byli chytří a také dobří pozorovatelé. Podstatou sněžnic je rám a výplet z různých materiálů, vzhledu i tvaru. Některé byly oválné, jiné připomínaly primitivní tenisovou raketu. Není od věci připomenout, že tehdy panovaly na zemi mnohem drsnější přírodní podmínky. I když třeba na Sibiři, kde nyní usilovně pátrají archeologové, zůstaly podmínky v podstatě stále stejné.

Eskymáci v proutí

Inuité (my jim říkáme Eskymáci) vyráběli sněžnice z pevného, ohebného proutí. Měli zřejmě podle podmínek či účelu několik druhů, včetně neobvyklého trojúhelníkového. Sněžnice byly nezbytné ke kladení pastí i na lov zvěře. Kdyby se při něm museli bořit hlubokým sněhem, kořist by jim dávno utekla. Na sněžnicích měli šanci, zřejmě znali alespoň primitivní základy taktiky. Podle všeho zvíře obklíčili z různých stran a házeli na něj oštěpy, asi i kameny.

Znovuobjevená zimní atrakce

Po objevu lyží se na sněžnice zapomnělo, přežívaly jen v horských samotách, kde byly stále nezbytné. Nedávno je ale zimní letoviska ve snaze najít nové atrakce, které by přitáhly turisty, "resuscitovala". Protože zájem o ně rapidně stoupal, začaly se opět vyrábět, už moderní, obvykle v kombinaci plastu a kovu, z něhož bývá rám. Mají i svérázná označení - oválná „medvědí tlapa“, bobří ocas“ v prodlouženém tvaru, „cross-country“ (připomíná slzu) a „odžibwajská sněžnice“ s ocasy na obou koncích, určená pro velmi rychlou chůzi v rovině. Začaly se také pořádat závody a tím vzniklo nové sportovní odvětví, snowshoeing.

Jistota s průvodcem

Dnes si půjčovny – najdeme je téměř ve všech zahraničních, ale už i mnoha našich horských střediscích a dokonce i v Praze – na nedostatek zájemců stěžovat nemohou, naopak. Stejně jako průvodci, kteří znají četné utajené stezky. Jejich služby jsou dražší, ale když se domluví dvě rodiny a složí se, není to zase tak moc. Navíc cesta skýtá záruku neobyčejně krásných výhledů z míst, kam se hned tak někdo nedostane.

Chůze na sněžnicích je dost specifická, zvlášť u těch hodně širokých je nutné mít mírně roztažené nohy. Zezadu to může vypadat, jakoby člověk byl pod vlivem alkoholu. V půjčovně turisté obvykle dostanou rady a někde i mapu tras s označením obtížnosti. Je lepší chodit ve skupině s někým, kdo už má nějaké zkušenosti. Není to snadné, cesty navíc vedou lesem, vzdálené na hony civilizaci. V případě úrazu je transport obtížný, do některého terénu se nedostanou ani sněžné skútry.

Nové materiály

Spolu s tím, jak se dostaly sněžnice znovu do módy, přišly i inovace. Novinkou jsou teleskopické hole, které usnadňují i zrychlují chůzi. Ta sice není pro turisty tolik náročná, jako kdyby se brodili sněhem, i tak dá ale tělu zabrat. Třeba i tím, že často vede do více či méně prudkého kopce. Odměnou není jenom zdolání vrcholu, ale i ohlédnutí dozadu na své stopy, dobře viditelné v jinak ničím nedotčeném sněhu. Pokročilí si mohou vyzkoušet chůzi ledovcovým terénem, také na něm se sněžnice výtečně uplatní.

Těžko najdeme lepší způsob, jak zažít krásy zimní přírody, zvlášť když je slunečno. Všudypřítomné ticho působí jako balzám na nervy. V odlehlých oblastech ho může narušit jen jelen, liška či další zvířata, která okolo zvědavě proběhnou… Jan Janula