Nechci děti. Zpověď pěti žen, které netouží být matkami

Pro mnohé je možná představa, že žena nechce mít dítě, naprosto nepochopitelná. Nejen s vzrůstající tendencí věnovat se kariéře a touhou po seberealizaci v jiných oblastech života je však tento fenomén stále rozšířenější. Jak ženy, které učinily takto zásadní životní rozhodnutí, bojují s předsudky společnosti? A co na jejich postoj říkají nejbližší? Odpovědi na tyto i další otázky najdete v následujících příbězích žen různého věku, které už najisto vědí, že děti ve svém životě nepotřebují.

Julie (36): Role matky není pro mě

Společnost obecně vnímá ženy, které nechtějí děti, jako jeden z nejvíce negativních elementů. Vidí to ale příliš černobíle. Já sama jsem se v tom, že je skutečně nechci, utvrdila, když jsem pracovala jako učitelka a přivydělávala si jako chůva. Pamatuju si, že jsem na své studenty nahlížela ze dvou různých úhlů pohledu. Na jednu stranu jsem je chtěla všechny adoptovat, milovat je, rozvíjet jejich osobnosti a zahrnout je veškerou péčí. Zároveň jsem si říkala: Proboha, je to úvazek na celý život, 24 hodin denně. A právě tato myšlenka ve mně zasadila jakési první zrnko pochybností, jestli je vlastně role matky pro mě.

Upřímně, reakce žen na tento fakt jsou daleko horší. Muži se mnohem více zajímají, proč a jak jsem došla k takovému rozhodnutí. Ženy to naopak berou jako záminku za každou cenu mě přesvědčit o tom, že to tak ve skutečnosti není, a to prohlášeními typu: „Možná děti nechceš teď, ale počkej, ono se to v budoucnu změní. Co budeš dělat, až budeš stará a osamělá?“ Co budu dělat? Cokoliv budu chtít. Moje matka byla přesvědčená, že budu mít děti, které budou perfektní. I mí partneři mi vždycky říkali: „Budeš skvělou matkou.“

Pro mě ale bylo vždy důležité najít si někoho, koho budu zajímat já a kdo se mnou bude chtít být kvůli mně, ne kvůli tomu, co mu můžu „vyrobit“. Existuje velká spousta věcí, které dělají z ženy ženu. Ať už je to schopnost láskyplné péče nebo starostlivost o druhé. Sama nedám dopustit na vzdělávání, předávání tradic, kultury a znalostí. I všechny tyto dispozice souvisejí s tím být ženou. Nemusím ale mít vlastní dítě, abych tohle všechno mohla dělat.

Kateřina (22): Štěstí ženě nemusí přinést jen dítě

Myslím, že ženy nemusejí mít potřebu mít dítě. Mnohem důležitější je pro ně najít štěstí a mentální pohodu. A ne pro všechny z nás se tyto hodnoty skrývají právě ve zplození potomka. Mí rodiče vědí o tom, že děti nechci, vědí o mém životě téměř všechno. I proto je žádám, aby se mě na téma potomků nevyptávali, protože odpověď už znají.

Na Tinderu jsem narazila na muže třeba o 10 let starší než já, kteří toužili hlavně po založení rodiny. A já jsem si jen říkala, že je to ta nejhorší informace, kterou si můžete napsat do svého profilu, protože to každou ženu odradí. Alespoň tak to vidím já. Ráda bych vzkázala ostatním lidem, a především ženám, že stejně jako já respektuju fakt, že děti mít chtějí, oni by měli respektovat, že já je mít nepotřebuju.

Monika (45): Že nechci děti, vím odjakživa

Lidé ženy, které se rozhodly nemít děti, považují za sobecké nebo narcistické. A to je opravdu zvláštní. Odjakživa jsem věděla podle svých instinktivních reakcí při zmínce o mateřství, že nechci mít děti. Ta představa pro mě byla jako nemoc, jako velmi temný tunel někde uvnitř mě. Spousta lidí se mě snaží přesvědčit, že ve stáří budu svého rozhodnutí litovat. Nikdy ale přece nemůžete litovat toho, že jste neudělali něco, co jste udělat nechtěli.

Se svou nevlastní matkou jsme se hádaly a ona mi řekla: „Uvidíš, jaké to je, až budeš mít děti.“ No a já jsem odpověděla, že je nikdy mít nebudu. A ona na to: „Ale budeš. Nevíš, co chceš, změníš názor, uvidíš.“ Je zajímavé, že když se jako pětiletá holčička nemůžete dočkat, až budete matkou, nikdo vám nikdy neřekne, však počkej, může se to změnit. Když ale pětiletá holčička prohlásí, že děti mít nikdy nechce, je považována za bláznivou nebo příliš malou na to, aby věděla, o čem mluví. Lidé by si měli uvědomit, že „utrpení“ bezdětné ženy může být zhruba stejné jako „utrpení“ šťastné single ženy.

Sabrina (25): Moje rozhodnutí odsuzují hlavně ženy

Na střední mi jedna kamarádka řekla, že nikdy nechce mít děti. A já jsem se jí divila, do té doby mě tahle možnost nenapadla. Jakmile to ale vyslovila, najednou jsem si uvědomila, že to možná mám stejně. Zajímavé bylo, že můj postoj odsuzují hlavně ženy. Pokud jste žena a nedokážete pochopit někoho, kdo nechce mít děti, nezavrhujte ho okamžitě s tím, že je bezcitný. Zkuste se ptát, zjišťovat, respektovat, porozumět. Já osobně se rozhodně za osobu bez kousku citu nepovažuju.

Co se týče tlaku mé rodiny, nepociťuju ho tolik ze strany rodičů jako spíš od babičky. Ta mě jako židovku nutí do toho, abych si vzala žida a vychovávala s ním židovské děti. Chápu, že pochází, odkud pochází, a chce pro mě to nejlepší, stejně ale vždycky končím náš rozhovor tím, že je to moje rozhodnutí, můj život.

Proč by ženy nemohly mít tuto možnost nezávislosti? Proč by nemohly mít i ony kariérní cíle a touhu po seberealizaci v tomto směru, aniž by byly omezené zodpovědností a specifickými nároky, jako jsou třeba ty týkající se mateřství? Neexistuje přece jen jeden způsob, jak být ženou. Všichni pro sebe chceme to nejlepší a všichni si zaslouží stejnou míru respektu.

Aneta (30): Nevím, jaké je toužit po dítěti

Ráda si hraju s dětmi. Myslím, že jsou úžasné. Vážím si jich hlavně proto, že mají tolik co naučit dospělé. Jen jednoduše nechci mít své vlastní. Když dojde na otázku, odkdy to vím, dá se říct, že to tak cítím odjakživa. Neznám ten stav, kdy toužíte po potomkovi. Když jsem ve společnosti a ostatní mluví o tom, jak obrovský dar jsou děti, vůbec netuším, jak mám reagovat.

Co se týče mého partnera, náš vztah bereme hodně vážně. Plánujeme koupit dům a samozřejmě diskutujeme o tom, jak to bude s dětmi. A oba dva jsme se shodli, že je mít nebudeme. Nemyslím si, že by můj postoj nekriticky sdílel, moje rozhodnutí ale respektuje a bere to tak, že si se svým tělem můžu nakládat, jak chci já. V mnoha lidech přetrvává stereotyp, že ženy by měly být matkami. V tomto ohledu jim společnost „nedovoluje“ se zcela samostatně a sebevědomě rozhodnout o opaku, protože ten je většinově považován jako za vybočení z normálu.