- Jak vypadala karanténa Evy Burešové v praxi?
První dny vypadaly tak, že jsem si říkala, že teď budu hodně tvořit. Ale pak jsem si uvědomila, že nemusím dělat nic. Nemusím nastavovat budíka na pátou ráno, vyřizovat e-maily, takže jsem opravdu nedělala vůbec nic. Vlastně to bylo příjemné, užívala jsem si se synem Natánkem každou volnou chvíli. Snažím se brát i těžké věci pozitivně. Během karantény jsem natočila hodně hudebních věcí, víc jsem tvořila hudbu. Dva týdny před začátkem natáčení Slunečné jsem začala jezdit do Prahy, protože jsem natáčela spoty pro různé neziskovky.
- Během karantény o vás bylo nezvykle často slyšet v bulvárních médiích. Nejvíc jste se znelíbila, když jste se snažila vysvětlit, jak velký dopad bude mít karanténa pro umělce. Během pandemie se ukázalo, že si Češi myslí, že většina umělců jsou milionáři.
Ráno poté, co jistý bulvární plátek informoval o mém postu na sociálních sítích, se moje sociální sítě zahltily nenávistnými komentáři. Přišlo mi to úsměvné, ve statusu jsem na nikoho neútočila, jen jsem chtěla, aby lidé pochopili, že ne každý umělec je milionář. Takových umělců v Čechách spočítáte na prstech jedné ruky, kteří mají na luxusní život. Pro mě bylo důležité, že jsem dostala hezké zprávy od umělců, které znám, herců, které jsem dlouho neviděla, režisérů, kterých si vážím. Můj cíl byl, abychom byli v jednotě a prožívali jsme karanténu společně. Nešlo jen o umělce, šlo o všechny OSVČ, ale já jako umělkyně jsem mohla mluvit jen o mém řemesle.
- Na Instagramu vás sleduje 260 tisíc lidí. Jak se vyrovnáváte s hejty?
Čím víc lidí je, tím víc nenávistných komentářů. Už jsem udělala nějaké kroky, některé jsem zablokovala. Nečtu všechny komentáře a zprávy, které mi chodí. Jak vidím náznak nějaké nenávistné poznámky, tak už dál nečtu. Mrzí mě to, protože kvůli tomu se může stát, že někteří lidé nedostanou odpověď, ačkoliv by si ji zasloužili.
Jsem citlivý člověk, nechápu, proč lidi mají potřebu nenávidět člověka, který jim nic neudělal. Ať už to bylo jméno mého syna, můj úsměv nebo teď třeba to, že jsem si pořídila auto s automatem, protože když má rád někdo řízení auta, tak si přece nemůže užívat jízdu takovým autem. Cokoliv co udělám, je špatně, ale těch pozitivních komentářů je samozřejmě větší množství.
- Vy jste matka samoživitelka, které jsou vždy první na ráně ve chvílích krize a nejen během nich. Často balancují na hranici chudoby, což nejspíš nebyl váš případ, ale jak jste tuto problematiku vnímala z osobní zkušenosti?
Co se týče financí, nejsem člověk, co utrácí peníze. Moje výdaje jsou většinou na jídlo a podporuji různé nadace, kromě toho i samoživitelky. Já jsem sice nevydělávala, ale moje maminka mě vždy učila dělat si rezervy, kdyby přišlo to nejhorší. A nejhorší přišlo. Takže já jsem naštěstí nebyla ohrožená. Karanténu jsem si opravdu užívala se synem.
- Před pár týdny jste se vrátila se zbytkem týmu na natáčení seriálu Slunečná. Jak vypadalo první natáčení po karanténě?
První den to bylo hodně vtipné, bylo to jako kdybyste vlezli do NASA. Všichni měli roušky, štíty, rukavice, všem se měřila teplota. Bylo to zvláštní, my herci jsme zvyklí na fyzický kontakt, pozdravit se, obejmout se a to jsme najednou nemohli. Všechno bylo složitější i v maskérně, protože holky nás líčily s rukavicemi a se štíty. Ale všechna opatření jsou potřeba, jelikož kvůli tomu můžeme točit.
- Jak je to s natáčením milostných scén, kdy jste s hercem v opravdu blízkém kontaktu. Je to povoleno?
Nevím o tom, že by to někdo zakazoval, ale s Markem (Lamborou, pozn. red.) jsme se shodli na tom, že po dvou měsících v karanténě to bylo hodně zvláštní. Předtím jsme jako pár točili každý den, jsme na sebe zvyklí, teď se dva měsíce nevidíte, dotýkáte se jen svých nejbližších a najednou přijdete na seriálový plac a máte točit lásku. V jeden moment jsme točili dialog, bylo jasné, že se to má ukončit polibkem a my jsme stáli a koukali na sebe. Můžeme, nemůžeme? Nikdo z nás nevěděl, co má dělat, až se ozval režisér. Řešením bylo to, že jsme se první dny na natáčení jako seriálové postavy příliš nedotýkali. Byla to potřeba, museli jsme si na sebe zvyknout.
- Testovali vás během natáčení na COVID-19?
Každých čtrnáct dní nás testovali. Bála jsem se, že to budou ty bolestivé testy, ale naštěstí to nebylo tak drastické, ale i tak jsem byla trochu hysterická. Naštěstí to bylo jen z kraje nosu a pusy.
- Většina Čechů a Češek vás teď vidí jako televizní herečku, vy jste ale i výbornou zpěvačkou s unikátním pěveckým rozsahem. Nepřemýšlíte o sólo kariéře?
Není to jednoduché. Pokaždé, když jsem se rozhodla, že budu dělat desku, vždy do toho něco vlezlo. Když se vrátila Eurovize, já jsem skončila na třetím místě v Čechách. Řekla jsem si, že desku vydám, ale do toho přišlo natáčení filmu, pak seriálu. Bylo toho tak moc, že to dohromady už nešlo. Když máte dítě, tak nechcete jen pracovat. Samozřejmě, kdybych byla sama, tak by to šlo, do tří do rána dělat hudbu a od šesti točit seriál, ale s malým každá volná chvíle patří jemu.
- Jakého žánru byste se chtěla chopit?
Já jsem se rozhodla nezaškatulkovávat. Kdykoliv jsem se sešla s nějakou nahrávací společností, tak ze mě chtěli mít Britney Spears nebo country holku. Chápu, že lidé jsou radši, když si umí zařadit lidi. Chápu i to, že často nadávají, že jsem herečka i zpěvačka a nevědí, kam si mě zařadit. To je ale v cizině naprosto normální, že zpěvačka hraje a naopak. Takže já jsem si řekla, že se nechci zařazovat do jednoho žánru. Miluji pop, funk, operu, cokoliv. A pokud bude moje deska každá píseň jiný žánr, tak prostě bude, chci to dělat za sebe, protože mě to těší.
- Vy se netajíte tím, že věříte v Boha, ale také v sílu myšlenky. To se vám povedlo třeba s narozením syna, jehož porod jste si naplánovala od A do Z a vše vyšlo. Odporují si tyto dvě víry, nebo se podporují?
Já myslím, že se takové víry podporují. Lidé často nechápou, že když o sobě říkám, že jsem věřící, že nejsem jen křesťanka. Já jsem od osmi let začala studovat náboženství, přečetla jsem spoustu věcí o islámu, byla jsem v Novoapoštolské církvi nebo u Adventistů sedmého dne. Hledala jsem všude možně, protože jsem nechtěla být nevěřící. Hodně mi pomáhá, že nade mnou někdo je a sleduje mě. Máme podporu od rodičů, když třeba nejsou, tak je fajn věřit v někoho, kdo vás podporuje. Našla jsem si něco svého.
- Jméno syna jste si nechala vypočítat podle numerologie. Věříte třeba i v astrologii?
V astrologii také věřím. V jednom postu na sociálních sítích jsem psala o andělských číslech, protože jsem všude kolem sebe viděla stejná čísla a pak jsem zjistila, co to znamená. To se některým věřícím na sociálních sítích nelíbilo stejně jako mé sestře, která je silně věřící, chodí do kostela a tvrdí, že bych na karty a všechny takové věci věřit neměla. Já s tím moc nesouhlasím, pokud věřím, že existuje Bůh, který je také neviditelný, tak nemůžu tvrdit, že neexistuje nějaká jiná energie. Věřím, že existují duchové, věřím v karty, že někdo může něco vypočítat z numerologie, je to pořád nějaká energie a rozhodně si ráda nechám poradit.
