Zuzana Bubílková o zdraví: Starám se o své rodiče, kterým táhne na stovku

Zuzano, potkali jsme se na soustředění finalistů ankety Anděl mezi zdravotníky. Vy nezastíráte, že lékařům a zdravotním sestrám vděčíte za mnohé...

Letos je to dvacet let, co jsem měla nádor na štítné žláze. Lékaři mi tehdy zachránili život. Naštěstí to objevili včas, takže nedošlo k metastázi. Od té doby mám klid, neměla jsem recidivu, musím to zaťukat. Já jsem člověk, který se snaží s lékaři spolupracovat. Když mi řekli, že bych neměla kouřit a pít a že bych měla sportovat, tak já to dodržuji. Mám pocit, že vedu nechutně zdravý život (začne se smát, pozn. red.). Někdy ve společnosti musím hrát, že jsem opilá, abych zapadla. Denně ale s holemi chodím kolem deseti kilometrů, chodím s holemi, protože tím si procvičuji i horní část těla.

Hodně se napsalo o tom, že moc nechybělo a přestala jste chodit...

Ano, hodně se psalo o tom, že jsem po mamince zdědila halluxy (vbočený palec, pozn. red.). Měla jsem to opravdu příšerné, moje noha vypadala spíše jako kopyto. Musím říct, že pan profesor Popelka udělal zázrak, že po dvou operacích z toho kopyta zase udělal nohy. Trčely mi z toho dráty, jak se to rovnalo, musel celou klenbu opravit, ale zase běhám. Já si zdravotníků nesmírně vážím. Ti profesoři a chirurgové jsou machři, před nimi se opravdu skláním. Ale skláním se i před zdravotními sestrami a personálem, protože to, co oni od pacientů schytají... Nedělejme si iluze, že pacienti jsou vždy hodní a vděční.

Předpokládám, že vy jste svědomitá pacientka a nezlobíte, že?

Já jsem poslušná pacientka. Když jsem byla na té operaci s těmi palci, tak za mnou přišla sestra, aby mi dala injekci do břicha na ředění krve. Byla to Ukrajinka a tak se na mě podívala a povídá: ‚A kde je u vás břich, vždyť to je lavor. Kde to mám píchnout?‘ Tak jí říkám, že už vše ovládám sama, že si to tam píchnu. Druhý den pak přišla a už se ptala, zda píchnu do lavoru sama (výrazně se směje, pozn. red.)

Říká se, že stáří má moudrost a zkušenost, ale zase mládí má elán a zapálení. Kdo jsou podle vás lepší zdravotní sestry? Spíše ty mladé holky nebo ty zkušené dámy?

Věk je podle mě jedno, hlavně k tomu musí mít člověk vztah. Když nemáte vztah k pacientům, tak můžete být mladý, starý, ale nikdy vás to nebude bavit, budete to dělat z povinnosti. Ti pacienti vycítí, kdo je špatný, kdo je dobrý, kdo se k nim jak chová. Myslím, že toto je povolání, které si opravdu musíte vybrat. Tam nemůžete jít, že vám to někdo přidělí a nebo nastoupit kvůli tomu, že vás jinde nevzali. To by pak nikdo nevydržel. Mluvím teď hlavně o starých pacientech, nebo o službě na LDN, to je poslání, to jinak nejde.

Když se na vás podívám, tak si říkám, že vás lékaři opravdu vrátili zpět na nohy, že dnes jste ve skvělé kondici. Jak to děláte? Co další cvičení? Chodíte třeba do posilovny?

Chodila jsem pravidelně, ale nyní to bohužel nejde, mám v péči své rodiče, otec má 96 let a matka 93 let. Navštěvuji je, nosím jim nákupy, starám se o ně. Teď jsem vyřizovala, že jim došly občanky, to není v takových letech legrace. Bez nich to nemohou prodloužit, v takových letech na úřad jít nemohou, tak jsem vyřizovala, aby úředníci přišli k nim. Třeba jim brali otisky prstů, tak jsem jim říkala, že si nemyslím, že můj šestadevadesátiletý otec půjde vykrást banku nebo moje matka ukradne auto. Mám kolem rodičů jedno vyřizování za druhým, tento stát není připraven na takové množství přestárlých lidí.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Jiří Krampol a Zuzana Bubílková se rozhádali. Co za tím je?

Vy pracujete, jste společensky činná, staráte se o rodiče. Kde berete energii? Co je tím nabíječem, ke kterému se upínáte, když cítíte, že šťáva dochází?

Mně šťáva nedochází. Když nemohu, tak si lehnu a spím. Já nemám problém se spánkem, to je neuvěřitelná výhoda. Když slyším o těch, co nemohou spát a musí brát prášky, tak si říkám, že mám velkou výhodu, já lehnu a spím jako dřevo. Já těch sedm, osm hodin dám. Zuřím, když musím s budíkem vstávat na šestou hodinu, to nesnáším, to pak druhý den spím dvanáct hodin. A kde beru tu energii? Já mám koníčka, dělám náhrdelníky, k tomu si pustím něco příslechově, co mě neruší, jsem v klidu, to mám ráda. Nabíjí mě ale i dlouhé procházky, les vám opravdu dodá všechno. Chodím ale v čase, kdy vím, že tam bude málo lidí, nesmí mě nikdo rušit. Když mě na každém kroku někdo zastaví s otázkou, zda jsem to já a že mi musí něco říct, že mě sledoval, když byl mladý... Když se na mě takto někdo přilepí, tak z procházky nemáte nic (začne se smát, pozn. red.). Takže ty procházky mě nabíjí, nohy mi i díky operaci zatím slouží, tak jsem spokojená. A také moc nepřemýšlím, moc to nerozebírám, snažím se být nad tím, být v pohodě.

Podívejte se na celý rozhovor v úvodním videu. Zuzana Bubílková také prozradila, jak se stravuje a zda má nějaký kulinářský hřích, kterému její chuťové pohárky neumí odolat.