Ženy, které unikly nacistickému teroru v Lidicích. Přežily vyhlazení i koncentrační tábory

Takzvaných lidických žen, které dokázaly nacistické běsnění přežít a dočkat se konce války, bylo nakonec celkem 143. V současnosti z lidických rodaček žije jediná, šestadevadesátiletá Jaroslava Skleničková. To ale neznamená, že by osudy a statečnost ostatních nestály za pozornost. Proto se nyní na příběhy několika obyvatelek Lidic podíváme.

Z 503 obyvatel, které 10. června 1942 Lidice měly, se jich konce války dočkalo pouze 160. Šlo přitom výhradně o ženy a děti, konce války se nedožil žádný lidický muž. Drtivá většina přeživších žen se musela kromě násilného odsunu ze svých domovů vypořádat s hrůzami koncentračních táborů či pochodů smrti a mnohé válku přežily jen za cenu doživotních následků, fyzických i psychických.

Jejich životní příběh je proto o to silnější, že se po válce navzdory tomu, že všechny do jedné přišly o své muže, syny i děti, dokázaly vrátit zpět do civilního života, dodělat si vzdělání, začít pracovat, mnohé z nich založily nové rodiny a podobně. Řada tamních rodaček se dokonce vrátila do nových Lidic, jež vznikly jen několik set metrů od místa, kde stávala původní obec. I to leccos vypovídá o jejich životní síle a lásce k domovu, kterou nedokázalo zlomit ani nacistické běsnění.

Milada Cábová

Milada Cábová se v Lidicích narodila 1. března 1924 s příjmením Říhová. Po absolvování školy se v nedalekém Buštěhradu začala učit na švadlenu. Tomuto řemeslu se však již naplno věnovat nestihla, jelikož ji, jak posléze uvedla pro projekt Paměť národa, v červnu 1942 jako 18letou v rodné vsi zadrželi nacisti. Byla převezena nejdříve do Kladna a poté rovnou do ženského koncentračního tábora Ravensbrück nedaleko Berlína, kde skončily i ostatní lidické ženy.

Byla tak svědkyní toho, když nacisté v Kladně odebírali lidickým ženám násilím jejich děti. Posléze na tuto událost zavzpomínala pro Paměť národa: „Člověk s nimi cítil, ale teprve když jsme se vrátily, když se mi narodil Lubor, teprve když jsem ho chovala, když jsem ho držela, jsem si říkala: ‚Kriste pane…‘ To bylo něco strašného, když takové malé dítě máma musela dát pryč. Když se jí to dítě drželo a volalo: ,Maminko, nedávej mě, já od tebe nechci...‘ Do toho oni střelili do stropu pro výstrahu, psi tam štěkali... To těmi matkami muselo strašlivě otřást.“

Na konci války ji společně s matkou esesmani z tábora donutili podstoupit pochod do Schwerinu, kam už ale nedošly a začátkem května 1945 je osvobodila sovětská vojska. Milada Cábová se ihned po válce setkala se svým snoubencem Františkem, kterého si hned v srpnu vzala za muže. Vychovali spolu syna a dcerku, paní Milada pracovala na letišti v Ruzyni. Dožila se požehnaných 91 let a zemřela 17. listopadu 2015.

Miloslava Jirasová

Miloslava Jirasová (z prvního manželství Podhorová, rozená Studničková), byla rovněž rodačkou z Lidic, kde se narodila 27. listopadu 1913, tedy rok před začátkem první světové války. Jejím otcem byl zdejší velký statkář Bohumil Studnička, který v okolí vlastnil na 37 hektarů polí, mlýn, lidický rybník a choval dobytek. V roce 1933 se poprvé provdala za Jaroslava Podhoru, avšak jejich manželství skončilo bez narození potomka právě 10. června 1942, kdy byl Jaroslav s ostatními lidickými muži popraven, zatímco Miloslava se ocitla s ostatními lidickými ženami v Ravensbrücku.

Na razii německých vojáků a své zatčení pro Paměť národa zavzpomínala následovně: „Zůstala jsem stát a nic jsem neříkala. Ten voják taky nic neříkal, jenom mě vzal do ložnice a otevřel skříň. Měla jsem na sobě jenom noční prádlo, tak vyndal šaty a kabát, abych se oblíkla. Jenom jsem kývala hlavou a on vyndal kabát a šaty, takové modré, vlněné, s bílým límečkem, to si pamatuju, a chtěl, abych se oblíkla. To bych se musela svlíkat, takže jsem zakroutila hlavou, tak mi přidržel kabát, který jsem si vzala přes to pyžamo. Šaty mi dal přes ruku, druhou ruku mi vzal a vedl mě na schodiště...“

Po válce, kterou přežila i její maminka, se dokázala z hrůz, jež zažila, vzpamatovat a v roce 1947 se podruhé provdala za Karla Jirase. Po roce 1948 jim komunistický režim zabavil pozemky a donutil je pracovat v JZD. Manželé Jirasovi spolu vychovali dvě děti. Miloslava roku 1983 odešla do penze a v požehnaném věku 100 let zemřela 6. února 2014.

Božena Vodrážková

Božena Vodrážková je jednou z lidických žen, které však z této obce nepocházely. Narodila se jako Božena Brožová v Praze v roce 1923. Otec zemřel, když byla ještě velmi mladá, a matka – aby sebe i dceru uživila – následně sloužila jako pomocnice u sedláků napříč středními Čechami. Obě nakonec skončily v Lidicích, kde se staly v červnu 1942 obětí stejné pohromy, která postihla všechny ostatní obyvatele. A stejně jako ostatní ženy z Lidic i Božena se svou maminkou skončily v koncentračním táboře Ravensbrück. Zatčení se vyhnul jen její bratr, který neměl bydliště hlášené v Lidicích a žil v Německu.

V koncentračním táboře se Božena Vodrážková seznámila se zdejší komunitou svědkyň Jehovových, načež se také stala vyznavačkou této křesťanské církve. Po válce projektu Paměť národa vysvětlila, co jí k přechodu k této víře v koncentračním táboře přivedlo: „To bylo tak, že jsme měly freistunde (volno) a bylo docela krásně, západ slunce, a ony říkaly: ‚Pánbůh tě miluje. Miluje všechny lidi a tebe taky.‘ Měla jsem radost z toho, že mě miluje Pán. Protože já ho taky mám ráda a hledím, abych dělala dobře, abych neubližovala nikomu. A dívám se na ten nádherný západ slunce a říkám si: ‚Kdo tohle udělal? Stvořitel to udělal. Přeci není možné, aby se tady bez Stvořitele objevil člověk vybavený moudrostí, rozumem a všemi takovými vlastnostmi.“

Paní Božena válku v koncentračním táboře přežila a posléze se vrátila zpět do Česka. Nejdříve nějakou dobu pobývala v Kladně a poté se přestěhovala do obnovených nových Lidic, stejně jako třeba Jaroslava Skleničková. Vychovala zde syny a pracovala jako zahradní dělnice. Dnes je jí 99 let a žije v Kladně.

Marie Šupíková

Příběh Marie Šupíkové se od těch předchozích tří liší. V červnu roku 1942 jí totiž bylo pouhých 9 let a byla tedy dle Paměti národa stále považována za dítě, nikoliv ženu. Poté, co byla i s celou rodinou doma v Lidicích zatčena, putovala i s maminkou Alžbětou Doležalovou a ostatními lidickými ženami do Kladna. Zde ji však od maminky násilím odebrali a odeslali s ostatními lidickými dětmi do sběrného tábora v polské Lodži. Tady se stala jedním z mála dětí, které nacisté vybrali jako vhodné k poněmčení. Marii tak následně odeslali do německé pěstounské rodiny, kde měla být převychována. Do roku 1946 žila v polské Poznani a posléze v Německu pod novým jménem Ingeborg Schiller.

Její adoptivní německá rodina se ale v reakci na snahu českého repatriačního výboru dopátrat se, kde odvezené děti nejen z Lidic skončily, ozvala českým úřadům, a Marie se tak mohla v létě 1946 vrátit zpět do Československa. Zde se dozvěděla, že tatínka zastřelili nacisté v Lidicích a maminka koncentrační tábor v Ravensbrücku sice přežila, ale je vážně nemocná a leží v nemocnici v Praze. Alžběta Doležalová se tak ještě mohla shledat se svou ztracenou dcerou, načež v prosinci 1946 zemřela.

Marie nejdříve žila u tety v Kladně, dokončila si vzdělání a od roku 1951 pracovala v Ostravě jako administrativní pracovnice. Zde se vdala a narodila se jí dcera. V roce 1955 se odstěhovala do nových Lidic, kde začala pracovat v Památníku Lidice, poté na národním výboru. Marie Šupíková zemřela ve věku 88 let v březnu roku 2021.