Přežila Lidice i koncentrační tábor. Slova tatínka má Jaroslava dodnes v paměti
Před 80 lety byly vyhlazeny Lidice
Přesně před 80 lety zažili obyvatelé obce Lidice hotové peklo. Nacisté jejich domovy v odplatě za smrt Heydricha srovnali se zemí a většinu jejich příbuzných ihned nebo posléze zavraždili. Jedinou dnes stále žijící lidickou ženou, která tyto události i následný pobyt v koncentračním táboře přežila, ale dodnes si všechny hrůzy pamatuje, je Jaroslava Skleničková.
Dětství a několik stěhování
Jaroslava Skleničková (96), rozená Suchánková, se v Lidicích narodila 27. března 1926 (a je tedy o měsíc starší než anglická královna Alžběta II.) a její datum narození, stejně jako pohlaví, mělo o 16 let později sehrát klíčovou roli pro to, že je dnes stále naživu. Jak zavzpomínala pro Paměť národa, když jí bylo půl roku, její otec Jaroslav, který se živil jako kuchař, vyhrál konkurz na šéfkuchaře v Luhačovicích, a rodina se tak přestěhovala na Moravu.
Tady Jaroslava i se svou sestrou vyrůstaly a začaly navštěvovat školu, ale když byla ve třetí třídě, otec byl přeložen opět na místo šéfkuchaře až do Vysokých Tater. Zatímco starší sestra Miloslava již zamířila do Prahy na studia, rodina se opět odstěhovala – tentokrát na Slovensko. Odtud se po vychození obecné školy přestěhovala do Hradce Králové, kde chodila do měšťanské školy a bydlela u příbuzných.
Zpět v Lidicích a osudného 10. června 1942
Po nacistické okupaci se ze Slovenska vrátili i její rodiče a v létě 1939, kdy měla obě děvčata prázdniny, se rodina opět celá sešla zpět v Lidicích. Jaroslava v letech 1941–42 začala chodit na obchodní školu v Praze, nicméně v onen osudný den 10. června 1942 brzy ráno spala i s rodiči ve svém rodném domě v Lidicích.
Paní Skleničková si to ráno dodnes živě pamatuje a pro Paměť národa ho popsala následovně:
„Náš tatínek spal nahoře a najednou slyšel takové ťukání. Stoupl si za záclonu a skrz ni vidí, že celá ulice svítí a po silnici vedou trafikanta. A jak měl tu dřevěnou nohu z první světové války, tak to po té dlažbě tak ťukalo. Odkud odvedli lidi, tam nechali rozsvíceno. U nás byli v půl čtvrté. Šla jsem s tatínkem ke dvířkům, maminka se ještě starala o zvířata, měla starost, kdo je nakrmí. Ona si taky myslela, že jdeme pryč opravdu jen na dva dny do školy k výslechu, jak nám ti vojáci řekli, a že se pak vrátíme.
Tatínek mě u těch dvířek vzal za rameno, objal mě a povídá: Jaří, nezapomeň nikdy na Boha, a snad dá Bůh, že se ještě uvidíme. Já si říkám, co to ten táta blábolí, vždyť za dva dny jsme zpátky… no, já byla spíš ještě dítě. Políbil mě na čelo a pak jsme společně došli na náves. Před farou stál hlouček mužů, tatínka k nim přiřadili a už jsem ho nikdy neviděla. Ta jeho slova si dodnes pamatuju, a když zavřu oči, úplně ho před sebou vidím, jak mi to říká.“
Všichni lidičtí muži byli ještě 10. června popraveni na zahradě zdejšího Horákova statku, celkem jich bylo 173. Pro tehdy 16letou Jaroslavu Skleničkovou však začal boj o holý život.
Koncentrační tábor a boj o život
Nakonec jí zachránily život dvě skutečnosti. Jednak to, že jen o 3 měsíce dříve oslavila své 16. narozeniny, a byla tedy dle tehdejších zákonů již považována za dospělou ženu a ne dítě. A také to, že byla žena. „Kdybych byla chlapec, tak mě toho 10. června 1942 v Lidicích taky zastřelili,“ myslí si rozhodně paní Skleničková, kterou by zcela jistě jakožto chlapce potkal stejný osud jako jejího tatínka.
Místo toho skončila po krátkém pobytu v tělocvičně kladenského gymnázia, kde nacisté matkám odebrali pod pohrůžkou zastřelení všechny děti, se svou maminkou Annou, starší sestrou a ostatními přeživšími lidickými ženami v koncentračním táboře Ravensbück.
„Jediná zlá noc nás připravila o domov, otce, muže, syny, dalších pár dní i o děti. Náhle jsme byly bez jakéhokoliv vysvětlení odvezeny do lágru v cizí zemi, kde jsme byly nuceny žít v přímo nelidských podmínkách,“ vzpomíná na tragický červen 1942 paní Skleničková pro Paměť národa. Všem třem se jim nakonec v koncentračním táboře podařilo – pravděpodobně i díky vzájemné pomoci a soudržnosti – dočkat konce války a přežít ji.
Paní Skleničková dnes žije v nových Lidicích
Po válce se Jaroslava vrátila ke svobodnému životu, dostudovala a začala pracovat jako úřednice, v roce 1951 se vdala za Miroslava Skleničku, s kterým vychovali dvě děti a po odchodu do důchodu se přestěhovala do nových Lidic, kde žije dodnes.
O svém životě poznamenaném nepředstavitelnou tragédií a téměř třemi lety strávenými v nelidských podmínkách nacistického koncentračního tábora, napsala dvě knihy. Dnes je šestadevadesátiletá paní Skleničková poslední žijící lidickou ženou, která je pamětnicí a očitou svědkyní vyhlazení obce. A nutno dodat, že je minimálně stejně vitální jako zmíněná královna Alžběta II.
Autor článku
Tomáš Durčák
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
