Prima maminka

6. března 2023 12:50

Komerční sdělení

Buď hodná: Kde je hranice mezi láskou a závislostí, péčí a nadvládou

Jak se stane, že se člověk plný elánu a chuti do života přestane radovat, místo úsměvů svým blízkým věnuje jen kyselé úšklebky a vyjma výborného broskvového závinu je ničím nedokáže potěšit, i kdyby sebevíc chtěl? Proč se lidé v průběhu let mění tak, že je nepoznávají ani vlastní rodiče? A jaký podíl na tom mohou mít oni sami, ačkoli se snaží dělat to nejlepší? A je vůbec možné v takovém člověku znovu zažehnout jiskru tužeb a přimět ho žít? To jsou otázky, které si nevyhnutelně začnete klást po přečtení nového románu Ireny Pilouškové, Buď hodná.

Buď hodná není příběh o nešťastné lásce. Anebo jinak - je. Ale zdaleka nejen o ní. Emocí, které se v průběhu románu v jednotlivých řádcích stejně jako ve čtenářově nitru vystřídají, je celá řada. Člověk se na začátku knihy společně s hlavní hrdinkou Danou vrátí do mládí plného dojmů, že mu patří svět, i když sahá jen k hranicím menšího města. Že ho jistojistě čekají velké věci, ačkoli jeho kroky málokdy míří jinam než domů, do práce nebo na místní diskotéku. Že hlavní dějství se začne odehrávat až s velkou láskou, což je asi jediné, co se ukáže být pravdivé.

Jenže stejně jako život i další stránky knihy přinášejí také vystřízlivění, tvrdé smiřování s realitou a také zvykání si na životní prohry a ztráty. A to v míře, která opovážlivě oslabuje lidský instinkt žít dál. Žít v pravém slova smyslu. Nikoli přežívat. A pokud se ke zlomenému srdci přidá i zlomená duše v podobě života „v musu“ a navíc strachu, že může přijít i rezignace a dokonale vypilovaná dovednost raději jen klouzat po povrchu - nad ničím nedumat a nic nechtít. A s tím i odtažitost okolí, které se na dotyčného dívá s nepochopením, absolutním přesvědčením bez minimálního povědomí o tom, proč věci jsou, jak jsou. Včetně vlastních dětí.

Kam zmizela Dana?

Dana, jejíž život v průběhu příběhu sledujeme, mizí postupně. Čtenář, který s ní ne vždycky souhlasí a soucítí, je toho svědkem. Všímat si ale nutně musí i ostatních postav, které na ni mají zásadní vliv. Je to nejen Danin nezájem vnímat souvislosti a zajímat se hlouběji o dění kolem či neschopnost jednat a prosadit si v zásadních momentech svou, pro níž nám chvílemi leze na nervy, ale i manipulátorství a malost jejích nejbližších, kteří se ohýbají pod tíhou režimu, zažitých návyků i vlastních strachů. A právě to všechno dohromady tvoří první impuls k procesu, na jehož konci Dana mizí úplně. Než se tak ale stane, musí se ještě naučit přežívat s přibývajícími hlubokými šrámy na duši. A sama je působit jiným.

Po přečtení příběhu, který nedává iluze, ale současně nabízí naději umírající poslední, čtenáře nutně musí napadnout, že takových osudů je život plný. Každý z nás podobnou historku někdy slyšel. S menšími či většími odchylkami. Ti méně šťastní ho sami prožili nebo stále žijí. Téma domácího násilí, nikoli jen fyzického, považuje autorka příběhu za velmi důležité. A to natolik, že dopsáním příběhu pro ni nekončí.

„Kdyby si jediný člověk díky mé knize uvědomil, že není v pořádku snášet nátlak a bezpráví od druhých, a rozhodl se z podobně nezdravých vztahů odejít, budu to považovat za úspěch,“ říká Irena Piloušková s tím, že ale ví, že se nejedná o snadnou záležitost.

Je si dobře vědoma, že manipulátoři a agresoři málokdy pravou tvář odhalují ze dne na den, že rafinované lámání lidské důstojnosti a snižování hodnoty člověka na úplné minimum je dlouhodobá záležitost, která se umí obejít i bez křiku a fyzického trestání. Se zdánlivou láskou a odevzdáním. Jak se ostatně dočtete v knize. I proto se snaží, aby dílo mělo další přesah. A na jeho křest, který je v plánu 14. března v Kavárně co hledá jméno v Praze, si pozvala odborníky z oboru, kteří ženám a dalším obětem domácího násilí pomáhají dnes a denně. „Akce 14.3. se zúčastní ředitelka (socioterapeutka a zakladatelka) ROSA – centrum pro ženy, z.s. Marie Vavroňová.“

Kmotrem knihy Buď hodná je moderátor Honza Musil.

Generace stejných chyb

Román Buď hodná ukazuje na paradox života. Totiž že vždycky si můžeme vybrat, kterou cestou půjdeme. Co když ale jen volíme menší zlo? Rozhodnutí pořád čeká.

Dále příběh upozorňuje na nekonečný řetězec mezigenerační zátěže. Totiž členky Daniny ženské rodové linie vrství jednu chybu za druhou. A tak výrazným způsobem nejen ovlivňují, ale dokonce i ničí životy těm dalším, které měly poměrně velkou šanci na štěstí. Věra, Dana, Laura... Babička, dcera, vnučka. Tři generace žen, kterým se ani zdaleka nedaří posouvat kupředu. Naopak. Zatímco Věra se v životě má relativně dobře, Dana postupně i kvůli ní chátrá a Lauře v důsledku nezbyde nic než sebelítost. Důvod? Především neschopnost převzít odpovědnost za vlastní život a potřeba spoléhat na druhé, stejně jako je vinit z vlastních proher. „Věra není v základu zlý člověk. Přesto je těžké se na ni nezlobit. Zásadovost a snaha věci napravovat mohou být hezké vlastnosti. Ovšem ji vedou k rozhodnutí vlastní démoni ve formě nejistoty a obrovské touhy všechno zvládat a být oceněna, až se toto „zvládání“ láme v „ovládání“ a žárlivost,“ říká Irena Piloušková o nejstarší ženské postavě, která svým rozhodnutím opakovaně určí osud původně temperamentní a ke konci netečné Dany.

„Dana napáchala hodně škod, především pokud jde třeba o dceru Lauru. Není ukázkově dokonalou hrdinkou a někdy uměla být velmi egocentrická a přehlíživá. Nicméně něco v ní je mi bytostně velmi blízké – ne ve smyslu podobnosti, ale spíš pochopení. Soucítím s ní a chápu některé ne příliš lichotivé projevy, pokud jim dodáme kontext,“ netají se autorka soucitem k hlavní hrdince. A stejně tak otevřeně přiznává kritiku, i když laskavou, k zatím poslednímu článku v řetězci slabosti, Lauře. „Laury je mi od počátku trochu líto, byť jako její kamarádka bych měla problém neříct jí, aby se sakra vzchopila. Nicméně chápu, odkud její zoufalství a neschopnosti pramení. Bylo pro mě důležité přivést jí do života někoho, kdo ji upřímně miloval, protože je to křehká duše toužící po lásce. Zároveň jsem ale cítila potřebu rehabilitovat roli partnera, který odchází ze vztahu za někým jiným, pokud jeho – byť v duši hodný partner – jako životní parťák prostě není schopen fungovat.“

Hloubavějšímu čtenáři se při čtení knihy jistě nevyhnou otázky typu: Kdo bude další? Nina? Nebo snad Tea s Miou? Podaří se některé z nich z rodově typické neschopnosti převzít odpovědnost vymanit?

Péče, nebo potřeba kontrolovat?

Mohlo by se teď zdát, že muži v románu důležitou roli nezaujímají. Opak je pravdou. V knize zastávají důležité role - životní opory a nepodmíněné lásky. Pilíře, na nichž vše stojí, ale také určují směr, kterým se popluje. A někdy i hloubka, do níž se lze nadechnout do plic. Jakub je s Danou od prvního školního dne. A snad by pro ni i umřel. Může ale chtít to samé odevzdání od ní? Kde se láme hranice mezi péčí a potřebou nadvlády? A kdy se na první pohled obětavý a věrný chlapec mění ve vypočítavého tyrana s nutkavou potřebou absolutní kontroly?

K TÉMATU: Přeučená introvertka Irena Piloušková k románu Buď hodná: Snadno soudíme druhé

Vybíráme si, komu jeho mouchy odpustíme

Irena Piloušková všechny postavy románu vykreslila realisticky. Nikdo není jen špatný nebo dobrý. Všichni mají svá trápení, která výrazně mění jejich pozitivní charakterové rysy. Můžeme pro ně mít pochopení i nad jejich jednáním protáčet oči v sloup.

„Nikdo není dokonalý a každý prožívá nějaké své těžkosti a zvládá je po svém. Otázkou je, jestli jsme ochotni takto lidi kolem nás přijmout. Vybíráme si, komu jeho mouchy odpustíme, které jsou pro nás stravitelné a co už je za hranou,“ říká autorka s tím, že totéž platí pro postavy v knize.

A dodává: „Úplný konec pro každou postavu zvlášť jsem si promyslela ve chvíli, kdy jsem postavy „oživila“ ve své mysli: To znamená, že jsem jim vymyslela nějakou povahu, přání, vzhled… V ten moment se příběh dost často začne skládat sám, když necháte postavy jednat v souladu s tím, co je podle vás pro ně typické a smysluplné. Začnete si s nimi utvářet vztah a ten vás navede k jejich osudu.“

Po přečtení posledních vět románu v člověku mohou rezonovat protichůdné pocity. Dočkáme se tolik potřebné naděje a současně se snažíme bránit vědomí, že cesta ke štěstí pro mnohé hrdiny příběhu neměla konce, pro jiné byla velmi trnitá. Jednoho by až mohlo napadnout, že vlastně žádná z postav nebyla skutečně šťastná. Nebo že štěstí je pomíjivé a vrtkavé. A že udržet si ho není možné. Je to ale skutečně tak? Možná nám má osud Paní Dany připomenout, že se o něj musíme umět poprat, ale současně umět nést následky svých činů.

Sdílejte článek
Štítky kniha láska román Praha Irena Piloušková Honza Musil Marie Vavroňová

Přečtěte si také

Horoskopy dle zvěrokruhu

Beran 20. 5. 2024

Dnes byste mohli dobře psát beletrii nebo publicistiku. Je docela dobře možné, že jste o nějakém literárním oboru uvažovali. Proč váháte? Nikdy není pozdě. Najděte si čas na napsání příběhu. Pokud máte negativní postoj k věcem, které děláte, jak chcete něco udělat, Berani?

Celý horoskop pro dnešní den

Ministerstvo financí varuje: Účastí na hazardní hře může vzniknout závislost ⑱

Partnerský horoskop
Partnerský horoskop

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.