Marta Kubišová: Emigrovat? Tehdy mě to ani nenapadlo. To až teď
Její Modlitba dokáže dodnes každému jen trochu vnímavému člověku vehnat slzy dojetí do očí. S touto velkou dámou můžete ale vést úplně normální rozhovor o obyčejných věcech – a občas dojde i na trochu ostřejší výraz. Martě Kubišové to ale na noblese neubírá, naopak. Jakmile se navíc zapřede hovor na jakákoli zvířata, úplně rozkvete, a co teprve když do místnosti přiběhne pes.
Lásku ke zvířatům zdědila i dcera Káťa, její nejlepší přítelkyně. A tak jsme nakonec seděly u kafe a chlebíčků tři a Kátiny poznámky či otázky o Martě ledacos napoví. Byl to vlastně takový obyčejný pokec tří ženských, z nichž jedna je legenda.
Přinášíme vám část rozhovoru:
- Kdo byl nebo je váš nejlepší přítel?
Asi Káťa. Já hodně postrádám maminku. Když už si nevím rady, tak se utíkám k mamince. Pak byly kamarádky – Yvonne Přenosilová, Eva Pilarová, Jitka Zelenohorská a Olinka Schoberová. A ještě Iva Janžurová a teď Holubka, Eva Holubová. Dělávaly jsme dýchánky. Jednou si Walda Matuška myslel, že se u Evy Pilarové něco odehraje, tak tam vyrazil, aniž by byl objednán. To překvapení, když viděl u stolu pět ženských! Asi si myslel, že tam bude mít Eva nějakýho chlapa nebo co. A ona nám zrovna dělala jatýrka. Jo, a Eva Olmerová, té jsem si velmi vážila a ona mě taky.
- Dovedete si představit, že byste po roce 1968 žila dál bez vyjadřování svého názoru, prostě byste si v době normalizace hleděla svého, tak jako mnoho ostatních?
Já jsem vůbec neuvažovala o tom, že bych se s tou pakáží začala bavit.
- Ale většina lidí si prostě od doby normalizace hleděla svého a do ničeho se nemíchala.
Jim asi ale neudělali takový podrazy jako mně. My měli podepsaných dvacet dva koncertů, a oni mi prostě vzkázali, že už nikam nepojedu! Marti, už se ani nemusíš líčit…
- Nenapadlo vás emigrovat?
Ne, to až teď! Tady už to není k životu. Ale kam? Nemůžete nikam.
- A co vám nejvíce vadí na současné situaci?
Myslím, že nespokojení jsou úplně všichni. Nejvíc mi vadí, že dělají z člověka blbce. A začali nás strašit.
- Vás vystrašit asi moc nejde. Bála jste se někdy vůbec něčeho?
Káťa: Jo, jednou přece, v Izraeli! Pořád nám zničehonic troubilo auto. My stály na kontrole někde kousek od Mrtvého moře, vojáci kontrolovali auto. Mamča vtipně poznamenala: „Jestli nám to auto teď zatroubí, tak nás zastřelej!“
- Cestování jste začala dohánět po revoluci?
Začala jsem cestovat až kvůli Kačence. Předtím jsem nemohla, ale po revoluci jsem koupila z druhé ruky Favorita. To byl šprýmař – když zapršelo, tak se zastavil. Když jsem si zavolala odtah, přestalo pršet, on škytnul a rozjel se. To jsem myslela, že mě přivede do blázince. A stejně jsem chytla malýho psa a desetiletou holku a jela jsem jí ukázat Lurdy. Ale vlastně mě k tomu ponoukl Moravec. Káťa od babičky slyšela něco o Lurdách, že je tam zázračná voda, a hrozně ji chtěla. A Moravec říkal: „Tak jí to natoč do lahve a řekni, že je to ono.“ Měl to všechno tak nějak jednoduše vyřešený. (smích) A já na to řekla, že jedeme do Lurd!
- Kolik jste toho v životě nacestovala?
Mám pocit, že jsem byla snad všude. To jsem ještě aktivně zpívala. Ale měla jsem i období, kdy se mi moc cestovat nechtělo, nicméně Milan Hein vymyslel Řecko, dvakrát za sebou, tak jsem jela. A pak nás utáhl na výlet do Izraele. Já to slibovala mamince, že tam někdy pojedeme. Jenže ona už na tom byla špatně, tak jsem tu cestu absolvovala vlastně za ni.
- Plánujete nějakou další cestu?
Já bych chtěla do Bretaně… Mluvila jsem o tom se Chantalkou. Káťa: A já zas na Bali, ale to je teď úplně zavřený…
- Jaké místo má ve vašem životě krása?
Když je člověk známej, nemůže vylézt ven jako čarodějnice. Nepotřebuju vypadat o dvacet let mladší. Plastiku žádnou nemám. I když bych ji potřebovala na břicho, to mi zdrchali při operaci teda hrozně. A přestala jsem si barvit vlasy, v prosinci 2019. Měla jsem to udělat dávno.
Celý rozhovor najdete v časopise Prima ZOOM září – listopad 2021.