Martin Kraus: Ze školy jsem denně nosil poznámky

Proč myslíte, že k Danovi diváci cítí sympatie, přestože dělá jednu hnusnou věc za druhou?

Těžko říct. Přes to všechno negativní, co dělá, je to v jádru nešťastnej kluk, kterej se jen snaží získat lásku své mámy. On ji má strašně rád, vyloženě na ní visí, ale ona mu neumí dát najevo, že ho má ráda. A Dan tu lásku k ní, ale i k tátovi a babičce, projevuje zvláštně. Nedovolí, aby jeho blízkým někdo ubližoval. Okamžitě se několikanásobně mstí.

Většina herců si libuje v záporných postavách, protože v jejich kůži mají co hrát. Vy taky?

No ježiš! Hrát takového grázlíka je pro mě úžasná herecká zkušenost. A ještě pod vedením takových režisérů, jako jsou Jiří Adamec a Jaromír Polišenský. Oba mi dávají cenné rady. Hlavně první natáčecí dny jsem byl hodně vyjukaný a měl velkou trému. Ale o postavě Dana jsme si povídali a já mu postupně začal rozumět. Nemám ještě tolik zkušeností s natáčením, Dan je zatím moje největší seriálová role. Potřeboval jsem proto, aby mi říkali kritické poznámky, aby mi poradili, co už je takzvaně přes čáru, a kdy můžu ještě přitvrdit.

S čím jste nejvíc zápasil?

S tím, jak je Dan chladnokrevný. Smrt bere jako něco samozřejmého. Přemýšlí jinak než běžní lidé a míru strachu i svědomí má jinak položenou. Byl by schopný zabít kvůli tomu, že se na mámu nebo babičku někdo křivě podívá. Je zajímavé, jak se dokáže přetvařovat a omotat si člověka kolem prstu, jak mu jde okolí na ruku. Jako by měl v sobě dva různé lidi. Nebo možná víc lidí.

Vy sám tohle taky umíte?

Myslím, že dokážu leccos ukecat a okecat a jsem poměrně výmluvný. Ale má to své meze.

Scénář vám předepisoval dost drsných momentů. Zabil jste psa, zašil policajtovi pusu, napadl přítelkyni svého otce, polštářem dusil jednu stařenku i vlastní matku. Asi nebylo jednoduché takové scény hrát.

O tom, že jsem zabil psa, se naštěstí jen mluvilo. Původně měl být pes rotvajler, a to mi trochu vadilo, protože já sám mám doma rotvajlera. Ale pak ho hrál pitbul. Přesto mi to vadilo, protože já mám psy moc rád a v životě bych žádnému neublížil. Když jsem zaútočil na Terezu Kostkovou jako Báru, ta scéna se mi strašně příčila. Terezku mám moc rád jako ženu i jako herečku a chovat se k ní takhle hnusně mě stálo dost přemáhání. Stejně tak mi šla proti srsti scéna, kdy jsem se vkradl do domu jedné staré paní, dusil ji a ukradl jí prsten. Byla to trochu paradoxní situace. Než přišel tenhle obraz na řadu, ona seděla v cateringu, byla moc milá, já k ní přišel a řekl jí: ´Dobrý den, já jsem Martin Kraus a budu vás za chvíli dusit.´ A ona říkala, že je to v pořádku, že s tím počítá. (směje se Martin) Asi nejnáročnější a nejhnusnější ale bylo natáčení s Lindou Rybovou, jak jsem ji napadl. Pan Adamec nás ale pěkně vedl, takže to napětí postupně vygradovalo. Při natáčení dost často blbneme, vtipkujeme a navzájem se takzvaně odbouráváme. Musíme, jinak by nám asi z těch emocí za chvíli hráblo. Ale u tohoto obrazu jsme to nedělali, maximálně jsme se soustředili.

Jak se cítíte ve své seriálové rodině?

Mám je všechny moc rád. Linda je skvělá, hrát takovou bezcitnou matku, když má sama tři děti, pro ni určitě není jednoduché. Ta si možná od lidí vyslechla věci. Igor Bareš je můj skvělý seriálový táta, Carmen Mayerová jako moje babička je moc příjemná, hodně si jí jako herečky vážím. A můj druhý seriálový otec Mirek Etzler? Hodně jsme se skamarádili a byli spolu dokonce párkrát lézt, protože máme stejnou zálibu v horolezectví. Plánujeme, že společně někam vyrazíme i o prázdninách.

Na vás lidi na ulici nepokřikují, co jste to za hajzlíka?

Zatím se mi to naštěstí nestalo. Ale jeden můj známý, který mě zná opravdu dobře, mi řekl, že netušil, jaká dokážu být svině. To mi zalichotilo.

V seriálu hrajete prvotřídního grázla, v Divadle na Vinohradech zase snílka Kristiána v představení Cyrano!! Cyrano!! Cyrano!!. Ke kterému z nich máte blíž?

Určitě k tomu snílkovi. Jsem velký romantik. Je to dané i tím, kde jsem vyrůstal a kde stále žiju. Na statku, kde máme psy, čtyřicet koní, kolem krásnou přírodu. Miluju posezení u ohně, jet se projet na koni, sledovat východ nebo západ slunce. Lidi se mě občas ptají, jestli jsem nějaké podobné trauma jako Dan zažil. Nezažil, mám skvělé rodiče, se kterými si moc rozumím, a fajn bráchu. Když jsem byl kluk, docela si se mnou užili. Byl jsem hodnej, ale hrozně neposednej a samý průšvih. Denně jsem nosil domů poznámky, a to se se mnou táhlo až na střední školu. Ale učitelky mě naštěstí měly docela rády a nad lecčím přimhouřily oko. Vzpomínám si na jednu historku, tenkrát jsem chodil teprve do druhé třídy na základní škole. Táta byl zoufalý, protože opět četl v notýsku nějakou nepříjemnost, a povídá mi: ´Martine, zkus prosím tě do konce týdne nezlobit a nepřinést už žádnou poznámku.´ Já se rozbrečel a povídám: ´Ale tati, to fakt nejde, to nedokážu.´ A to byl prosím čtvrtek!