Hokejová máma Lucie Nestrašilová: Hodný trenér u dětí moc autoritu mít nebude

Lucie, vy stojíte za podcastem Hokejová máma, který se věnuje rozvoji mladých hokejových talentů. Zásadní otázka hned na úvod, jak poznat dobrého trenéra?

Tak to je hodně těžká otázka, na kterou podle mě neexistuje jednoduchá odpověď. Pokud vašeho potomka bude bavit právě hokej, tak klub si můžete vybírat možná tak v Praze. Můžete se přijít podívat na zápas, sledovat, jak se ten trenér chová, jak se projevuje. Ať jde o hokej, florbal či fotbal, tak já bych se šla podívat na stadion, když se hraje třeba nějaký zápas a pozorovala, zda ten trenér není úplný magor. Zda na ty děti křičí, nebo je nechává hrát, nechá je projevit se. Prostě zmapovat, jaká je atmosféra v tom týmu. Já tvrdím, že u týmového sportu ta energie jde vidět i z lavičky, jak ty děti reagují, jak kooperují, to vychází právě často od osoby trenéra.

Ohledně trénování dětí máme vlastně dva přístupy. Jeden tradiční a druhý liberálnější. Ten tradiční říká, že trenér by měl být také vychovatelem, nebát se děti seřvat, nebát se ostřejšího slova... Druhý přístup říká, že trenér a jeho svěřenec mají být parťáci, nezvyšovat hlas, nevychovávat... Jak to vnímáte vy?

Víte, všechno je to o určité míře. Představte si, že máte pětadvacet kluků a potřebujete je nějak ukočírovat. Osobně bych se vyvarovala vulgarismů. Já říkám, že hokejová kabina vychovává a k tomu patří i ten trenér. Já nefandím trenérům magorům, ale na druhou stranu disciplína a mantinely jsou potřeba. To musí trenér nastavit. Když se jako trenér s těmi kluky budete mazlit, budete na ně strašně moc hodný, tak to nikam nepovede. Je o o nějaké míře a o lidech, já jsem pro nějakou tu střední cestu. Představte si, že máte v kabině pětadvacet kluků, ti kluci mají ego, soupeří mezi sebou, vznikají konflikty, musíte jako trenér řešit problémy. Trenér musí mít autoritu, ti úplně hodní trenéři autoritu mít nebudou.

Vy sama jste jaká máma? Svým synům tu cestičku ušlapáváte, nebo je necháváte, aby si občas sami rozbili nos?

Já jsem taková trošku alibistická máma (usmívá se, pozn. red.). Myslím si, že jsem dobrá máma, alespoň to tak vnímám od mých dětí, vždy jsem byla mezi prvními, za kým přišly, když byl problém. Byla jsem většinou takový vyjednavač, taková spojka mezi nimi a tátou. Já tedy všechno zařídím, opečovávám je, dávám jim to hezký, voňuchňávám je... Ale mám vedle sebe pevného otce, který je vychovává a dává jim ty mantinely, aby věděly, kde jsou ty hranice. Oni zase ví, že za tátou mohou jít, když je nějaký opravdu velký průšvih, oni mají důvěru, že je vytáhne i z velkého průšvihu. Já jim dovezu sluchátka, koupím oběd, nachystám snídani a svačinu, starám se o praktické věci, tohle v rodině stojí na mě. Ten táta je tu od toho, aby za ním šli, když je fakt velký problém.

Je pravda, že děti z bohatších rodin mají v českém hokeji lépe rozdané karty?

Já si myslím, že když ten kluk má talent, tak ty peníze nejsou to hlavní, když to řeknu hodně jednoduše. Ve chvíli, kdy dáte dítě na hokej, ale musíte samozřejmě počítat, že ten hokej je drahý sport, ale existují i dražší sporty. Na druhou stranu hokej dnes obnáší i to, že kluci mají spoustu individuálních tréninků, mají svého skills kouče, svého nutričního terapeuta, je skvělé mít vlastního fyzioterapeuta na kompenzační cvičení... My třeba už i u toho nejmladšího syna máme sestavený tým odborníků, kteří mu v rozvoji pomáhají. Hokej je dnes už od juniorky na vrcholové úrovni, tak aby to všechno zvládl ve zdraví. Na tohle ty peníze potřebujete.

V minulosti v klubu navíc neradi viděli, když třeba junioři trénovali mimo stadion, že?

Je to tak, dříve toto možné nebylo, nešlo vzít si tašku ze stadionu a jít někam ještě na individuální trénink. Dneska už to je celkem běžný. Tyhle kompenzační aktivity či dovednostní tréninky ale už něco stojí a je pravda, že děti i z bohatších rodin to mají jednodušší. Na druhou stranu, já se pohybuji kolem hokeje dvacet let, můj manžel třicet let, a nikdy jsme se nesetkali s tím, že by někdo musel dát nějaké peníze, aby jeho kluk mohl hrát.

Přesně takové příběhy se ale vypráví...

Ano, takové příběhy se vypráví, ale mně ani mému muži se nestalo, že bychom takto byli osloveni, abychom nějaké peníze zaplatili, nebo že bychom slyšeli, že někdo dal peníze a jeho dítě pak hrálo. Myslím si, že když ten dotyčný kluk je talentovaný, tak prostě hrát bude. Já vždycky říkám, že když ten kluk hokej miluje a bude se mu chtít profesionálně věnovat, bude muset jednoho dne odejít ven. A tam ho nikdo nezná a nikdo mu nic nezaplatí. Takže on na ten limit jednou narazí. Znám plno kluků, jejichž rodiče peníze nemají, ale ti kluci mají našlápnuto k tomu, že se dostanou do NHL. Jejich kariéra není o penězích, ale o píli a obrovském talentu.

Co byste poradila rodičům, kteří mají doma opravdu talentovaného sportovce, investovali do něj plno energie a peněz, dnes je tomu klukovi třeba patnáct a on přijde s tím, že ho to už nebaví a se sportem končí?

To je opravdu těžká otázka. V té pubertě se může stát plno věcí. Ale já neznám případ kluka, že by byl opravdu talentovaný, patřil ke špičce a najednou přišel s tím, že chce skončit. Co bych udělala jako první? Spojila se s nějakým sportovním psychologem a zkusila bych si s ním promluvit, zjistit, jaká je ta příčina, co se děje. Většinou to bude mít nějaký důvod. Třeba má nyní horší místo v týmu, třeba je v kabině šikana... Děti za mnou kolikrát přišly s tím, že to nedávají, tak jsme si začali povídat, co se děje, čeho se bojí... Takových situací může být spousta. Já bych hledala příčinu. Ale ta hokejová kabina je velmi návyková, přitahuje velkou silou... Takže nějaký důvod to mít musí a já bych zjišťovala, co tím důvodem je.

Ono se asi lehce pozná, zda to dítě chce dělat hokej, nebo je to touha rodičů, kteří do něj projektují své nenaplněné sny, že?

To je zásadní otázka, zda to dítě dělá sport, protože ho miluje a má to v sobě, nebo ho k tomu tlačí rodiče. Takové případy znám, že se kluk kolem patnáctých narozenin sekne a řekne, že končí. Když dítě něco opravdu chce a nebo opravdu nechce, tak ho nezlomíte.

Mohlo by vás zajímat: Jsem stresař, přiznává žena hokejisty Krejčíka. Prozradila, jak s mužem komunikuje před zápasy

Zažila jste i případy, že to dítě hokej baví, miluje ho, ale nejde mu to, trenér i rodiče vidí, že to nikam nevede, ale to dítě chce dál pokračovat za každou cenu?

Zažila jsem spoustu takových kluků, jeden z našich synů si tím taky prošel. Tam je zásadní, jak staré dítě máme. V té pubertě je hodně velký rozdíl mezi biologickým a kalendářním věkem. Když je klukům třeba čtrnáct, tak někteří mají svaly, raší jim vousy, jsou to už chlupatý chlapi, vedle nich sedí malí kluci, kteří jsou podle kalendáře ve stejném věku. Takový případ třeba máme doma. Když jste biologicky jakoby pozadu, tak budete na ten vývoj potřebovat více času. Teď jste pozadu, ale kolem těch 18 let se to začne zase srovnávat. To je biologický vývoj a vy ho nemůžete moc ovlivnit. Z rozhovorů s odborníky zjistíte, jaký je biologický věk vašeho potomka a pochopíte, proč to dítě nestíhá silově a fyzicky. Zjistíte, že to vaše dítě potřebuje čas a můžete jít za kondičním trenérem a řešit, zda třeba nemůže mít váš syn trochu jinou přípravu než ti vyspělejší kluci. Je pravda, že v juniorském hokeji jsou ty rozdíly mezi hráči fakt obrovské.

Takže když vidím, že můj kluk třeba talent má, ale fyzicky nestíhá, tak si dát třeba rok pauzu?

Pauzu určitě ne, to v tomto věku nefunguje. Já nedávno dělala rozhovor s Kubou Krejčíkem, který je čerstvým mistrem světa. Kuba měl tu kariéru složitou a přesně tímto způsobem se tedy nevešel do dorostu Slavie, a tak ho poslali hostovat na Kladno. On tam šel, pak se vrátil, zase se nevešel do juniorky, tak ho poslali do Velkých Popovic. Říká se, že Velké Popovice jsou takovým červeným praporem, kam se nikdo nechce dostat, že vždycky s každým prohrají o třicet branek... Kuba tam ale šel a bral to statečně, tu hlavu si nastavil pozitivně a říkal, že hlavně chce hrát a je mu jedno, za jaký hraje klub. Říkal mi, že každý chtěl do Slavie a do Sparty, ale on že byl vděčný za ty Popovice, že si tam mohl zkusit všechny pozice, měl obrovský čas na ledě, chodil na oslabení i na přesilovky. Takže já bych šla tou cestou zkusit domluvit se, že to s vaším potomkem zkusíte v nižší soutěži, zkusíte, zda tam to vaše dítě může hrát, třeba ho pak vezmou zpátky do vašeho vysněného klubu. Taková byla cesta Kuby Krejčíka, který je dnes mistrem světa a cenným obráncem Sparty Praha.