Magda (53): Můj muž mě opustil kvůli mladší. Teď jsem v domě sama a ztracená
Tiché odpoledne o samotě. Zdroj: DPphoto / Profimedia.cz
Myslela jsem si, že žijeme klidně a že to stačí. Dny plynuly bez velkých výkyvů, vztah fungoval spíš ze zvyku než z potřeby něco řešit. Ve chvíli, kdy mi manžel oznámil, že se zamiloval jinde, zůstala jsem v domě sama a postupně zjišťovala, že nejde jen o to, kdo odešel, ale co všechno se změnilo ve mně.
Nevzpomínám si, že bychom se předtím hádali. Ráno jsme vstávali každý v jiný čas, ale v kuchyni na sebe vždycky počkaly dva hrnky. Večer jsme seděli u televize, on na jedné straně gauče, já na druhé, a občas jsme se zeptali, jestli to máme přepnout. Často jsme nepřepnuli nic. Neměla jsem potřebu, aby mi říkal hezké věci, a on se mě neptal, jestli mi něco chybí. Všechno běželo samo a mně to přišlo v pořádku.
Stála jsem u kuchyňské linky a myla talíře, když mi to řekl. Voda mi tekla přes prsty a pěna stékala do dřezu, aniž bych si všimla, že jeden talíř držím v ruce už moc dlouho. Utřela jsem si dlaně do utěrky, i když na ní byly staré skvrny, a dívala se před sebe. Mluvil klidně, skoro stejně jako jindy, a já ho nechala mluvit. Na nic jsem se neptala. Ne proto, že bych měla jasno, ale protože jsem nechtěla slyšet věci, které by se pak nedaly zapomenout.
O žádné řešení se nepokoušel a mluvil tak, jako by už bylo rozhodnuto dávno předtím, než mi to řekl. Čekal, že to vezmu na vědomí, a já mlčela, přikývla a nechala ho domluvit, i když jsem si nebyla jistá, na co vlastně kývám. První dny po jeho odchodu byly zvláštně snadné, nebo si je tak alespoň pamatuju. Vstávala jsem ve stejný čas, chodila do práce a večer si uvařila něco jednoduchého, co jsem snědla u stolu, ne na gauči, jako bych tím dokazovala, že se nic zásadního nezměnilo.
Všude jenom ticho
Jenže asi po měsíci přišly večery, které se táhly jako smuteční pochod. Seděla jsem každý večer v obýváku, přepínala programy, aniž bych něco sledovala a tupě zírala na hlouposti v televizi. Telefon jsem měla u sebe nepřetržitě, ale nikdo nepsal. Děti se ozvaly jednou za pár dní, většinou s nějakou praktickou otázkou nebo ujištěním, zda jsem v pořádku. Odpovídala jsem normálně. Nechtěla jsem, aby měli pocit, že se o mě musí starat. Nechtěla jsem být ta matka, kvůli které se cítí provinile a jezdí za ní z povinnosti.
Postupně se objevovaly drobnosti, které bych dřív ani nezaregistrovala, a teď se mi lepily na ruce. Přistihla jsem se, že mluvím nahlas, i když jsem byla sama, a že si pouštím rádio jen proto, aby v domě něco běželo. Hned po příchodu z práce jsem se převlékala do pyžama, i když venku ještě nebyla tma, a někdy jsem večeři úplně vynechala, protože se mi nechtělo vařit jen pro sebe. Nešlo o hlad. Spíš o to, že některé věci ztratily význam ve chvíli, kdy u nich nikdo nebyl.
Jednou večer jsem si ji vyhledala na internetu. Ne jeho, ji. Trvalo mi to déle, než by se slušelo přiznat, ale nakonec jsem se dívala na fotky cizí ženy a všímala si detailů, které mi byly úplně k ničemu. Vlasy, oblečení, úsměv. Hledala jsem něco, co by mi to celé ulehčilo, a našla jsem jen další důvod, proč se na sebe zlobit. Zavřela jsem telefon a zůstala sedět, jako bych udělala něco, co se nemělo stát.
Občas jsem se přistihla, že se na lidi dívám jinam než dřív. Na ženy v mém věku, které seděly samy v kavárnách. Na páry, které se smály příliš nahlas. Přemýšlela jsem, jestli taky skončím jako někdo, koho ostatní litují, aniž by to řekli nahlas. Nelíbily se mi ty myšlenky, ale neodcházely. Držely se mě při obyčejných věcech, třeba když jsem stála ve frontě nebo čekala na zelenou.
Jedno odpoledne jsem si oblékla kabát a vyšla ven bez cíle, spíš proto, abych byla mezi lidmi, kteří o mně nic nevěděli. Šla jsem pomalu, dívala se do výloh a nezastavovala se, i když mě některé věci zaujaly. Domů jsem se vrátila unavená a promrzlá, boty jsem nechala stát tam, kde jsem je vyzula, a nenarovnala je, i když by mě to dřív dráždilo.
Večer jsem si sedla ke stolu a nalila si víno z láhve, kterou jsme kdysi otevírali spolu. Sklenice mi klouzala v ruce, tak jsem ji položila zpátky a nechala ji stát. Zůstala jsem sedět a dívala se na ni, zatímco v domě bylo ticho.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Hádky a zkažené léto. Advokátka Ondřejová popsala naschvály rodičů při střídavé péči:
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
