Manžel utratil půl milionu za to, že se jmenuje Jednooký orel, jsem na pokraji sil
Některé lidi duchovní síly přitahují. Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Někteří lidé jsou přitahováni duchovním světem a hledají inspiraci u nějakých vyšších sil. Co je pro někoho koníček, je pro druhého způsob života, kterému podřídí úplně všechno. Někteří lidé se do spirituálního a tajemného světa ponoří tak, že přestanou mít zájem i o vlastní rodinu. Takový je příběh paní Alžběty a jejího manžela Viléma.
Vilém byl vždy hodně citlivým a vnímavým mužem. Fascinoval mě jeho široký rozhled, ráda jsem poslouchala jeho příběhy. Seznámili jsme se na kurzu jógy. Bylo nás tam tehdy dvanáct žen a dva muži. Po cvičení jsme chodili do čajovny a já zjistila, že se na každý čtvrtek těším, protože Vilém mě obohacoval.
Trošku to zkrátím. Vzali jsme se a máme spolu dva krásné syny. Nikdy jsem si na nic nestěžovala, naopak kamarádky mi vždy říkaly, ať si Viléma hlídám, že takto slušný a citlivý chlap se dnes jen tak nevidí. Viléma jsem ale hlídat nepotřebovala, věděla jsem, že buď bude v knihovně, kde pracoval, nebo bude meditovat u nás na zahradě. Neměl potřebu chodit do hospody, nejlépe mu bylo s knihou, četl rád cestopisy a duchovní literaturu. To spíš já ráda zašla s kamarádkami na víno nebo jsme si zajely do Prahy na koncert či do divadla.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Co přesně znamenají sny, které se vám zdají?
Líbilo se mi, že mám po svém boku vzdělaného a sečtělého chlapa, byla jsem i ráda, že dál pracoval na seberozvoji, těšilo mě, když mi s nadšením vyprávěl, co zažil na různých seminářích a školeních, kam občas na víkendy odjížděl.
Manžel začal víkendy trávit na seminářích
Méně mě těšilo, když mi došlo, že na nějakém workshopu je vlastně každý víkend, že s rodinou tráví stále méně času, že vlastně nevezme syny do bazénu nebo s nimi nejede na výlet, což dříve rád dělal. Došlo mi, že Viléma pomalu ztrácím. Ale říkala jsem si, že je to z části i moje chyba, protože moje duše není tak hluboká, abych mohla a uměla uspokojit všechny jeho nároky.
Už jste viděli, jak si Václav Upír Krejčí nechal vyložit karty? Podívejte se na video:
Další zlom nastal, když si našel komunitu, která studovala život a mystiku severoamerických indiánů. Osobně mi přišlo, že od jógy a buddhismu je to výrazný odklon. Vilém začal jezdit až do Rakouska, kde se na nějakém statku scházeli lidé, kteří si hráli na indiány. To mi přišlo už celé trošku praštěné, ale když jsem o tom s manželem chtěla mluvit, skončilo to vždy hádkou. Říkal mi, že když jedu s holkama pařit do Prahy, že mi do toho taky nekecá. Měl pravdu. Tak jsem přijala další věc z manželova života a smířila se s tím, že prostě mám doma polovičního indiána.
Požádala jsem o rozvod
Dnes je to přesně dva týdny od schůzky s právníkem, na které jsem mu oznámila, že chystám rozvod. S Vilémem už být nechci a ani nemohu. Právník všechno chápe a slíbil, že mému manželovi se pokusí vysvětlit, aby se během rozvodového procesu choval jako normální člověk. Snad to bude možné.
Můj Vilém totiž už není Vilém. Jednou přijel z Rakouska a z vlasů mu visela dvě červená pírka.
„Přijal jsem nové jméno, jsem Jednooký orel,“ oznámil mi chlap, se kterým mám dvě děti. V první chvíli jsem se začala hrozně moc smát. Smích mě přešel, když mi popisoval nějaký iniciační rituál. Pili nějaký čaj, pak si dávali saunu a pak nazí tancovali u ohně.
Celé to sice je dost na hlavu, ale asi bych to nějak dokázala ustát. Z Viléma, tedy z Orla, ale vypadlo, že každé z pírek, co měl na hlavě, ho stálo 200 tisíc korun. Dalších 80 tisíc pak dal za písemné potvrzení, že má nové indiánské jméno. Ten blbec dal skoro půl milionu za to, aby si mohl hrát na nějakého Apače...
Bylo mi do breku a zároveň jsem měla hrozný vztek. Na Viléma, na sebe, na moji kamarádku, která mě tehdy dovedla na jógu, na Vilémovy rodiče, na filmy o indiánech a vlastně na celý svět.
Postupně jsem spočítala, že Vilém nacpal do svého indiánského života skoro milion korun. Nešlo tady jen o pírka, šlo o to, že se platila každá blbost - za čaj, za ubytování, za deku navíc, za kartičky s podobiznou vlka a bizona, za barvy na tváře, za „pravé“ indiánské mokasíny...
S manželem jsem se snažila o celé situaci mluvit. Řekl mi, že se moc upínám na materiální svět, že peníze jsou jen papírky a že šaman říkal, že se nemáme upínat k něčemu, co hoří v ohni. To byl moment, kdy mi došlo, že Viléma jsem definitivně ztratila a s pošahaným indiánem žít určitě nebudu.
Zdroj: Příběh byl sestaven redakcí Prima Ženy na základě vyprávění čtenářek.
Autor článku
Josef Šťastna
Josef Šťastna začínal jako editor na Blesk.cz, pak dělal hlavního editora na TN.cz a téměř šest let působil jako šéfredaktor webu eXtra.cz. Nejvíce ho zajímají neobyčejné příběhy tzv. obyčejných lidí.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
