Markéta (27): Velká prsa mi ničí život. Pro chlapy jsem atrakce, pro ženy laciná
Ilustrační foto Zdroj: DPphoto / Profimedia.cz
Dlouho jsem si myslela, že pozornost je něco, co se dá unést. S věkem se ale obdiv změnil v tlak, který se promítl do toho, co nosím, jak se hýbu i jak se dívám sama na sebe. Nejde o marnivost ani o snahu se změnit, ale o potřebu nebýt redukovaná na část těla, která mě předchází všude, kam přijdu.
Už od puberty jsem nikdy neměla nouzi o kluky, protože se moje prsa vyvinula dřív a víc než u ostatních. Lidi si mě pamatovali ještě dřív, než jsem jim řekla jméno. V patnácti mi to lichotilo. Kluci se za mnou otáčeli na chodbách, psali mi zprávy, chtěli sedět vedle mě a tvářili se, že se se mnou kamarádí víc než s ostatními holkami. Připadala jsem si vybraná, trochu důležitá, jako bych měla něco navíc.
Časem se ale změnilo, jak se ke mně chovali. Zájem byl hlasitější, neodbytnější a šel vždycky stejným směrem. Na otázky, co mám ráda nebo co mě baví, už se skoro nikdo neptal. Stačilo, že jsem přišla. Byla jsem ta Markéta s velkými prsy a všechno ostatní se ztratilo někde pod tím.
Postupně jsem si začala všímat, že do místnosti vstupují nejdřív moje „přednosti“ a teprve potom já. Chlapi mi neříkali ahoj, jen se dívali. V tramvaji si ke mně sedali muži tak blízko, že se naše lokty dotýkaly, a přitom se dívali dolů s výrazem, jako by přemýšleli, kde mají vystoupit. V kavárně mi barista podával kelímek pomaleji než ostatním a pronesl něco o hezkém dni, aniž by se mi podíval do očí. V práci mi kolega řekl, že bych měla zvážit jiný typ oblečení, protože to prý odvádí pozornost klientů. Měla jsem na sobě obyčejnou halenku bez výstřihu.
Začala jsem řešit oblečení mnohem víc a skoro v ničem jsem se necítila dobře. Stála jsem před skříní a zkoušela, co projde bez poznámky. Připadalo mi to celé absurdní. Tričko, které by na jiné holce vypadalo hezky, na mně působilo vulgárně. Výstřihy jsem přestala nosit úplně. V létě jsem si přes šaty brala lehké svetry, i když mi pot stékal po zádech, a říkala si, že je to lepší než na sebe upozorňovat.
Poznámky od ostatních ale přicházely i tak. „Tvůj chlap musí být v sedmém nebi.“ „To je hodně nebezpečný náklad.“ „Máš na takové zbraně průkaz?“ Když jsem se ozvala, byla jsem hysterická nebo přecitlivělá. Jednou mi v posilovně chlap u stroje vysvětloval, že s takovou postavou bych cvičit vůbec nemusela, vždyť prý vypadám luxusně. Stál tak blízko, že jsem cítila jeho smradlavý pot.
Záda mě bolela pořád a já se začala zmenšovat, doslova. Ramena dopředu, hlava dolů, ruce přes hrudník, hlavně se nenarovnat. Přece se nebudu ještě víc „prsit“. Měla jsem pocit, že kdybych se dokázala udělat menší, tolik bych na sebe neupozorňovala.
Podprsenky byly nepřítelem číslo jedna a doma jsem si je sundávala dřív než boty. Záviděla jsem kamarádkám, které mají krásné střihy s tenkými ramínky a krajkami lehce vyčuhujícími z tílka. Nebo si vyjdou ven jen tak bez podprsenky. To musela být svoboda.
Myšlenka na zmenšení prsou přišla zničehonic během dalšího neúspěšného honu na spodní prádlo, které vypadalo jako po babičce. Stála jsem v kabince, dívala se na sebe do zrcadla a měla pocit, že se zlobím sama na sebe. Chtěla jsem s tím něco udělat a věděla jsem, že včera bylo pozdě.
Na konzultaci jsem šla sama, protože jsem věděla, že by mě kamarádky nepochopily. Věděla jsem, že mi tiše závidí, i když jsem nechápala proč. V čekárně to vonělo dezinfekcí a kávou z automatu, která chutnala jako voda. Žena vedle mě listovala časopisem a pořád si popotahovala rukáv. Počítala jsem dlaždice na podlaze a čekala, až sestřička zavolá moje jméno.
Zdroj: Autorský příběh na základě zkušenosti čtenářky
Marta Jandová podstoupila radikální zákrok kvůli rakovině. Odvahu jí dodala Angelina Jolie:
Autor článku
Tamara Fränzlová
Tamara Fränzlová je redaktorka webu Prima ženy. Její doménou jsou celebrity.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
