Milionář Martin Hausenblas: Neměl jsem ani na nájem. Ode dna se ale dobře odráží

Kdo je Martin Hausenblas

Spoluvlastník firmy Adler, která patří s miliardovým obratem mezi největší dodavatele reklamního textilu v Evropě. V byznysové komunitě je Martin Hausenblas známý zejména pro své originální nápady a neotřelé myšlení, kterými předbíhá dobu. To se projevuje i v rychle se rozvíjející platformě Liftago, kterou spoluzaložil a spoluvlastní. Na týden změní svůj život a vydá se v utajení do Prahy. Opustí partnera i své podnikání, bude pracovat jako dobrovolník a hledat, komu by mohl pomoci. Zapojí se do pomoci seniorům, bezdomovcům a lidem po výkonu trestu.

• Co vás přesvědčilo zapojit se do unikátního projektu Milionář mezi námi?

Říkal jsem si, že rád posloužím dobré věci. Chtěl jsem upozornit na práci neziskových organizací. Hodinu u televizního dokumentu o neziskovkách by asi nikdo nevydržel, ale když se do toho zapojí osobnost z jiného konce společnosti a nese to prvky reality show, začne to být napínavé. Tím si mě získali. Před začátkem natáčení jsem ale vůbec nevěděl, do čeho jdu. Říkali, že mě někam odvezou a tam budu něco dělat, jinak jsem ale nevěděl nic.

• A to jste tuhle nabídku přijal bez váhání?

Zvažoval jsem to jen kvůli zdravotnímu stavu maminky, jinak bych neváhal. Moje maminka na tom tehdy byla hodně špatně a já jsem se obával, že zemře. Nechtěl jsem točit v době, kdy hrozilo, že odejde, a já tam nebudu. Bylo to náročné období. Natáčení jsme proto přeložili a maminka se z toho nakonec vykřesala a žije!

• Pořad Milionář mezi námi vás v té době přivedl mezi seniory.

Ano, byli třeba o patnáct let starší než moje maminka, plní elánu, studovali angličtinu, dělali turistiku. Říkal jsem si, že umí žít, když mají možnost aktivního vyžití, které jim organizace Seniorem s radostí dává, neztratí elán. To pro mě byla velká inspirace.

• S organizací Medici na ulici jste se také dostal mezi bezdomovce. Pomáhal jste v ošetřování zanedbaných lidí bez domova. Jaké to bylo?

Býval jsem posera, vyhýbal jsem se lidskému utrpení, až tato zkušenost mi ukázala, že je to sice drsné, ale není se čeho bát. Je to část lidského bytí. Medici na ulici, lidé z lékařské fakulty, mě vzali za srdce, jsou andělé. Dělají to dobrovolně, ve svém volném čase a s odhodláním. A právě z nich rostou skvělí doktoři. Potkáváte bezdomovce z jiných států, na které zdejší zákon nemyslí, mají omrzliny, chybí jim části končetin, mají záněty slinivky, ale nemají pojištění a nevztahuje se na ně bezplatná péče. Proto je zdravotní zařízení přijmou pouze v případě bezprostředního ohrožení života. Tito lidé jsou zcela mimo systém, a přitom by stačilo, aby se uzavřela mezinárodní dohoda v rámci EU o poskytování péče pro tyto skupiny obyvatel, které existují, ale nemají svůj hlas.

• A nakonec organizace Rubikon vás přivedla mezi bývalé vězně. Změnila tahle zkušenost váš pohled na ně?

Já jsem lidumil, myslím si, že každý člověk by měl v životě dostat druhou šanci. K lidem po výkonu trestu máme předsudky. Ale oni odčinili vinu tím, že si trest odseděli. Jenže odcházejí z věznice, mají zápis v trestním rejstříku, často i exekuci. Jak se pak mají zapojit do společnosti? Takže se velmi často vracejí zpátky, protože v podstatě nemají moc možností. Rubikon se snaží podchytit lidi už ve výkonu trestu, dát jim vzdělání, perspektivu a pak podmínky, jak se začlenit. Poznal jsem Tondu Baláže, který vylezl z kriminálu po 25 letech, dneska je mu 52 a řeší problémy tak, jak je řeší osmnáctiletí lidé. Ztratil svůj život. Nebýt Rubikonu, mnoho lidí jako on zůstane zase na dlažbě a nezbyde jim nic jiného než zase něco ukrást. Potřebují někoho, kdo v ně bude věřit. Na příkladu bývalého vězně Michala je vidět, že když dostane šanci, vytvoří funkční vztah a dokáže se i začlenit. Není to optimum, není to paráda, ale má šanci to zvládnout.

• Vy jste důvěřivý?

Asi ano. Mě lidé v životě mnohokrát podvedli a ještě mnohokrát podvedou…

• I přesto jste se dokázal z kluka s dluhy vypracovat na multimilionáře. Jak?

Dělal jsem distributora výživových produktů. Nějakou dobu to šlo, ale pak to jít přestalo. Postupně jsem se zadlužil. Když jsem měl dluhy okolo tří set tisíc, probudil jsem se jednoho dne v pronajatém bytě a zjistil jsem, že za tři dny mám platit nájem 2 500 korun a nemám na to. Domů jsem nemohl, to by byla porážka. Ležel jsem v posteli a litoval jsem se. Dodnes si pamatuju, jak jsem si stoupl před zrcadlo, brečel jsem a nadával si. Řekl jsem si, že se musím sebrat a něco dělat. Sebelítost je daleko horší než vztek. Ten vás nutí něco dělat, sebelítost je neproduktivní. Když jste na dně, máte pevnou půdu pod nohama – a ode dna se dobře odráží.

• A vy jste se odrazil jak?

Šílené situace mají šílená řešení. Pronajal jsem si od města záchytku. Byla to nádherná secesní vila, ale potlučená umakartem. Postupně jsem ji upravoval a začal ji pronajímat. Bydlel jsem tam 5 let v kuchyni, ostatní prostory jsem pronajímal, a díky tomu měl nezávislý příjem. Pak za mnou přišel kamarád a chtěl se mnou založit reklamku. Ta se postupně rozjela a za tři roky jsme založili Adler. Barák si nakonec koupil nějaký soukromník a my jsme se přestěhovali do jiné ruiny, vyplaveného skladu cukru.

• Jste s penězi šťastnější než bez nich?

Každý člověk, který něčeho dosáhl, překonával spoustu problémů. Nic není zadarmo. Ale hmotné statky vás neučiní šťastným. Čím víc věcí máte, tím máte i víc starostí. Věci se rozbíjí, lidé je přemisťují, používají je v rozporu s pokyny. Pořád řešíte nějaké předměty. Dneska jsem na rentě, firmy jsem zapouzdřil a řídí je lidé, kteří tomu rozumí líp než já.

• A co děláte vy?

Já naplňuji svůj život věcmi, které považuju za podstatné. Většinou je to forma nějaké služby. Zjistil jsem, že mě nejvíc naplňuje pomáhat lidem. To je obsah mého života, jsem takový služebníček.

• Myslíte, že byste dneska zvládl vyžít s životním minimem, tedy 550 korunami na týden, které jste měl k dispozici na dobu natáčení?

Určitě ne a myslím, že bych to ani nechtěl zvládat. Hledal bych cesty, jak zvýšit svoje příjmy, ne jak snižovat svoje náklady. Ty lze snížit jen do určité míry. Je to, jako když řežete pilou do mokrého dřeva. Chvíli to jde dobře, pak to zadrhne a dál to nejde. Kdybych se dostal do téhle situace, týden nebudu jíst, ale budu se mrskat takovým způsobem, že bych z toho něco vykřesal. Kdybych žil na smeťáku, začal bych třeba organizovat sběr plechovek.

• Akčnost se vám nedá upřít, stejně jako odvaha v projektu ukázat nejen svoje bohatství, ale i nekonvenční vztah s partnerem. Prozradíte, co vás s partnerem dalo dohromady?

Poznali jsme se přes seznamku v Dominikánské republice. Odletěl jsem tam před místní zimou. A abych tam něco dělal, rozhodl jsem se, že se tam naučím španělsky. Zjistil jsem, že když se tomu věnuji, jsem schopen se za tři měsíce naučit jazyk. Odjel jsem do školy a po prvním měsíci jsem tam přes seznamku poznal Alexe. Mám už za sebou několik takových story, a proto jsem byl opatrný, ale zamilovali jsme se. Když jsem se musel vrátit do Česka, každý den jsme si třeba hodinu telefonovali. Vrátil jsem se, dostudoval jsem a pak jsem slíbil, že zase přiletím. Pak jsem ho vzal na dva měsíce na prázdniny na dovolenou do Česka.

• Ty dva měsíce se protáhly, že?

Bylo to obrovské martýrium. V Dominikáně neuznávají registrované partnerství. Nedostal vízum a na ambasádě řekli, že je černej jak bota a že černé v Evropě nechceme. Pak mi na ministerstvu zahraničí poradili, že mu dají vízum na Kubě, v Havaně. Potkali jsme se tam a společně přiletěli do Česka. Byl tu celé prázdniny, začal se učit češtinu a angličtinu, a když mu v září končilo vízum, požádal jsem ho o ruku. Za dva dny jsme uzavřeli na úřadě registrované partnerství. Byla to registrace, jako když si registrujete auto. Teď čekáme na zákon o manželství pro všechny. Rád si ho vezmu. Je to výborný člověk, který naplnil můj život velkou radostí. Věřím, že brzy budeme mít i dětičky.

Milionář mezi námi s Martinem Hausenblasem sledujte 29. ledna ve 20:15 na Primě.