Eliška Ochmanová: Gólmanka z Ostravy

Jaká byla první Láďova reakce, když jsi vypadla?

Byl strašně smutnej, ani nemusel nic říkat, stačilo se na něj jenom podívat. Měla jsem dojem, že ho to sebralo víc, než když vypadl sám. Byla jsem moc ráda, že ho tu mám, psychicky mě strašně podržel. Je to škoda, zazpívat si s hvězdami z Kalichu by mě lákalo, ale život nekončí, budu na sobě dál dřít. Můžu být jen pyšná, jak daleko jsem se dostala.

Předpokládám, že tahle soutěž je tvůj největší profesní úspěch?

Přesně tak. Zkoušela jsem i X-Factor, ale můj hlas tenkrát ještě nebyl ustálený, měla jsem intonační výkyvy, takže jsem se nedostala dál než do třicítky uchazečů. Ale bylo pro mě užitečné vidět, jak to v showbusinessu funguje. Když jsem se hlásila na Robina Hooda, už jsem měla představu, co mě čeká.

Zarazilo tě přesto něco, s čím jsi nepočítala?

Možná šílené tempo, v jakém jsme se museli naučit vždycky během týdne nové písničky.

Soutěž pro tebe skončila, co tě čeká teď?

Studuju ostravskou konzervatoř, obor operní zpěv. Chtěla jsem sice dělat muzikál, ale ten je jenom v Praze a máma mě nechtěla pustit, chtěla mě mít pod dohledem. Kvůli Robinovi jsem školu přerušila, takže od září znovu nastoupím do šestého ročníku. Pak bych chtěla zkusit JAMU v Brně. Teď začnu zkoušet muzikál Srdce s amatérským divadelním souborem z Havířova. My jsme ho s Láďou rozzkoušeli, ale pak jsme si v něm ani nezahráli. V červnu bychom ho měli předvést v Praze v divadle ABC, tak musíme makat, aby bylo vystoupení perfektní. Soubor nemá moc velký rozpočet, takže představení se hraje tak jednou měsíčně. To pražské bude teprve třetí repríza.

Koho tam s Láďou hrajete?

Příběh je zasazen do šachovnice. Já hraju Bílou královnu a on Koně Černé královny. Na jevišti se vůbec nepotkáme.

Je na tvém hlase znát, že jsi několik měsíců intenzivně zpívala?

Jak v čem a v jakém stylu zpěvu. Někdy ve druháku nebo ve třeťáku se mi udělaly uzlíky na hlasivkách a přišla jsem asi o čtyři tóny rozsahu, odešly mi vysoké. Teď už je zazpívám jenom operně, ne tím krásným hlaváčkem, jako zpívá třeba Míša. Abych je ze sebe dostala, dá mi to moc práce, což mě mrzí. Ale když použiju klasický chrčák, kterým zpívám muzikálově, tak je poznat, že se mi za dobu, co jsem v soutěži zpívala, surový hlas zvýšil o dva tři tóny. Rozsah se rozšiřuje i směrem dolů, ale na to mají vliv především cigarety. (směje se Eliška).

Duet s hvězdami z Divadla Kalich jsi si zazpívat nemohla, kdyby sis ale mohla vybrat libovolného partnera, kdo by to byl?

Kája Gott. To je pro mě pan zpěvák a nechápu lidi, kteří říkají, že už je za zenitem. Zpívá pořád perfektně. To je pro mě ikona a zazpívat si s ním by pro mě byla obrovská pocta.

Vyrůstala jsi na jeho písničkách?

Jasně, je to oblíbenec celé rodiny, naši rádi poslouchali i Hanu Zagorovou nebo Marii Rottrovou. A mé starší sestry i já jsme to podědily. Děcka, která vyrůstala na písničkách z devadesátých let, to asi nechápou, mně to ale nevadí. Když dělám zábavovky, nemám problém tyhle písničky zpívat, baví mě to, mám k nim pořád blízko. Navíc některé z nich mají úžasné texty, třeba písničky Marie Rottrové. Mám pocit, že dřív lidi měli větší důvod hudbu poslouchat, něco pro ně znamenala. Dneska ji zdaleka tak nevnímají, je to pro ně spíš jen kulisa.

Co jsou zábavovky?

Vystupuju v duu s jedním zpěvákem na zábavách, plesech, svatbách a nejrůznějších akcích. Jednou jsme si byly se sestrou sednout někde na vínko a on tam hrál. Sestra mě vyhecovala, ať si jdu zazpívat. Když jsem dozpívala, nabídl mi spolupráci a od té doby spolu vystupujeme.

Jak vycházíte se sestrami?

Jsem nejmladší a vždycky jsem byla rozmazlovaná. Hodně jsme se hádaly, ale teď už se to srovnalo. Nejstarší je o devět let starší Maruška, která je teď na mateřské. Mám dvě krásné neteřinky – šestiletou Vendulku a roční Rozárku. Prostřední sestra je Anička, ta je starší o osm let a pracuje tady v Praze jako asistentka.

Po kom jsi zdědila hudební talent?

Po mamince. Jako mladá byla moc nadaná, vyhrávala různé hudební soutěže, měla dokonce nabídku vystupovat v opavském divadle – jen tak bez odborné školy. Jenomže babička jí to zakázala a mamka šla na učňák do Zlína. Takže v mém případě se rozhodla jinak a trošku si možná kompenzuje, že můžu dělat to, co sama nemohla. Jenže máma je zamilovaná do operety, což není můj šálek kávy, i když je to taky hra se zpěvy.

V jakém jsi měsíčním znamení?

Kozoroh, narodila jsem se 1. ledna. Mámu určitě tenkrát napadlo něco ve smyslu: Jak na nový rok, tak po celý rok. (směje se Eliška.) Měla jsem se narodit dřív, ale prý se mi nechtělo. Máma byla v nemocnici úplně sama, stála u okna a koukala na ohňostroj a v tu ránu jsem se začala klubat na svět. Ale trvalo mi to až do půl třetí do odpoledne.

Říkáš o sobě, že jsi drsná holka z Ostravy. V jakých situacích?

To o mně řekl Viktor Polášek a já si z toho dělala legraci. Nepřipadám si nějak zvlášť drsná, ale když porovnám sebe a některé holky z Prahy nebo z Čech, mám dojem, že jsou jemnější, citlivější, všechno víc prožívají a pořád něco řeší. My se v Ostravě se s ničím nemazlíme. Bereme život takový, jaký je, k ostřejšímu slovu a někdy i k ráně nemáme daleko. Ale samozřejmě to neplatí takhle doslova, i v Ostravě jsem poznala docela citlivé holky a v Praze ranařky. Myslela jsem to spíš tak, že mě jen tak něco nerozhází. Nebo ano, ale snažím se to nedávat najevo. I když při vypadnutí jsem taky nedokázala udržet slzy. Jak mě začali všichni finalisti litovat, bylo to, jako kdyby zmáčkli knoflík. A nejvíc mě dostali Honzík s Lacem. Honzík měl oči zalitý slzama a Laco začal regulérně plakat, tak to už jsem slzy neudržela.

Prý plánujete v létě nějakou společnou oslavu na chatě?

To je pravda, chceme udělat nějakou grilovačku a pařbu a spojit to s osmnáctinami Andrejky. Takovou tečku za Robinem. Sejdeme se u nás na chatě v Jeseníkách nejspíš někdy v červnu. Musíme to naplánovat tak, aby mohlo jet co nejvíc lidí z celé finálové čtrnáctky.

Co máš kromě rodiny, Ládi, zpívání a žab ještě ráda?

Strašně ráda hraju florbal. Jsem brankářka, gólmanka. Rok jsem nestála v bráně, ale kdybych mohla, jdu okamžitě. Miluju, když jsem po zápase celá zpocená a zničená, když ze sebe sundavám všechny ty chrániče a dívám se, kde všude mám modřiny. Mám pocit, že jsem se totálně odrovnala, a je mi dobře. Zní to trochu masochisticky, ale já mám dobrý pocit, že jsem udělala něco pro svou kondici. Taky jezdím ráda na kole a plavu a loni jsem se naučila lyžovat, což mě taky hodně baví.

Neláká tě snowboard?

Moc ne, protože mi připomíná skateboard.

Ten by se k drsné holce hodil.

Jenže já mám ráda, když si kopec pomaličku sjíždím. Šustit fofrem na prkně mě neláká.

Láďa přemýšlí o tom, že by se přestěhoval do Prahy. Co ty na to?

To je všechno daleká budoucnost. Kdybych se nedostala na JAMU do Brna, asi bych zkusila Ježkovu konzervatoř v Praze. Uvidíme, co bude. Rozhodně chci ještě studovat, prodloužit si mládí. A taky vím, že by mi škola ještě strašně moc dala, vím, že by pro mě byla přínosem.

Kde bys byla ráda za deset let?

Na mateřské dovolené. Uvidím, doufám, že nám to s Láďou do té doby vydrží. (smích). Už bych ale za sebou taky chtěla mít nějaké muzikálové role. Mně to opravdu baví, takže na sobě budu makat. Moc bych se tím chtěla živit a dělat muzikál, takže udělám všechno, aby se mi tenhle sen do deseti let splnil.