Petr Novotný: Zen buddhismus jako obrana proti spekulacím

Jak se na své vyřazení díváš s odstupem pár dnů? Snažím se tím nijak nezabývat. Tím, že jsem vypadl, se mi nezhroutil svět. Člověk sice doufá, že postoupí, ale přesto s vyřazením podvědomě počítá. Nejhorší je, že mám najednou strašně moc volna. V soutěži jsme se od rána do večera učili nové texty, trénovali choreografii. Najednou nic nemusím a nevím, co mám dělat s volným časem. Umocňuje to takový zvláštní pocit prázdnoty a osamění. Chybí mi ten zápřah. Chvíli to potrvá, než zase nastartuju svůj původní řád.

Jaký je ten řád? Hraju v Divadle Kalich v Touze a v Krysaři. To je moje domovské divadlo, jsem tu zhruba osm let. Ve Státní opeře Praha účinkuju v Kudykamu a jezdím do Plzně hrát představení Spamalot.

Kterou roli považuješ – zatím – za vrchol své kariéry? Možná muzikál Kočky, v něm jsme opravdu hráli, zpívali a tancovali dohromady, nejvíc mě to uspokojovalo. A strašně mě bavilo zkoušet s Dodo Gombárem Kudykam ve Státní opeře. Srdeční představení je pro mě taky Excalibur. Ale ono je jich víc. Vlastně jsem rád hrál v každém – Galileo, Láska je láska, Elixír života, Adéla ještě nevečeřela...

Takže Gabriela Osvaldová a Ondřej Soukup tě museli dobře znát? Stejně jako Michal Kocourek... Znali, ale vždycky jenom jako tanečníka, hereckou roli mě nikdy nedali. Chci být všestranný, proto chodím na hodiny jevištní mluvy. Strašně rád bych dostal nabídku nejen na pěknou muzikálovou roli, ale třeba i na nějakou činohru. Ale jsem realista a nepočítám s tím, že mi jen tak něco spadne do klína.

Přemýšlel jsi o tom, proč dal Michal Kocourek v rozstřelu přednost Lacovi? Jasně, tomu se neubráníš, ale vědomě se snažím nezabývat se věcmi, které se mě netýkají. Jsem jenom interpret, od hodnocení jsou v soutěži jiní a ti mají své důvody, své představy, jak by Robin měl vypadat. Nechci o tom přemýšlet, musel bych spekulovat a vytvářet zbytečné konstrukce. Ty myšlenky prostě vytěsňuju. V tu chvíli jsem na jevišti dělal, co bylo v mých silách. I když to nedopadlo, jak jsem si přál, už to neovlivním.

Takhle uvažuješ nad vším? Snažím se.

Kdy jsi k tomu dospěl? Postupně. Snažím se spíš než spekulovat, co by mohlo být, uvažovat o tom, jak by to mohlo být příště. Brát si ponaučení. Když jsem na jevišti trémou hodně vyklepaný, nepřemýšlím o tom, že jsem se měl chovat tak a tak, ale že příště musím být klidnější. Přemýšlím, jak to udělám. Prostě se nedívám dozadu, ale dopředu. Trochu to souvisí s učením zen buddhismu, které je mi blízké.

K zen buddhismu jsi se dostal jak? Studoval jsem taneční konzervatoř a už tenkrát mě lákalo bojové umění. Na škole byl jeden korepetitor, který dělal karate, tak jsem ho začal dělat taky. On vyznával korejský zen buddhismus, se kterým jsem se díky němu začal trochu seznamovat. Od karate jsem přešel ke kung-fu a pak začal dělat i box. Pak jsem objevil knížku, která mě hodně oslovila. Byly to dopisy jednoho korejského mistra jeho žákům, s jejichž pomocí je na dálku vyučoval. Od té doby se kolem toho motám, ale nejsem žádný skalní buddhista, jen se snažím tuhle filozofii aplikovat na běžný život.

V jakých situacích? Ve všech. Zen buddhismus není víra, jako je třeba křesťanství. Je to učení, jak se dívat na svět, aby si člověk nedělal hlavu z nepříjemných okamžiků, aby zvládal svoje problémy. Jeho smyslem je radovat se z každého okamžiku.

Celou dobu jsi v soutěži kolem sebe šířil atmosféru tajemna. To taky souvisí se zen buddhismem? To spíš byla zástěrka stydlivosti.

Jsi stydlivý? Jsem. Nejen vůči ženám, vůči všem. Nebývám vůdčí typ nebo bavič, a pokud ano, je to pouze ve společnosti, kterou dobře znám. Mezi kluky finalisty jsem byl spíš ten, kdo se držel v pozadí.

Skamarádil jsi se s někým z nich tak hodně, že se z vás stali přátelé? Já mám blízko k Honzovi Křížovi, protože jsme spolu zkoušeli v Plzni Spamalot. Ale kluky jsem znal kromě Davida a Ládi všechny. Společná práce lidi hodně sblíží. K Andrejce jsem nijak netíhl, ale když nás tvůrci dali dohromady a my týden dřeli zpěv a tanec, vytvořil se mezi námi kamarádský vztah, který jsem s žádnou jinou z holek neměl. Ale já si nedělám iluze, že by se z nás všech stali přátelé do konce života. Práce lidi spojí, ale pak se jejich cesty rozejdou. A třeba někdy zase sejdou.

Máš nějaké ohlasy na soutěž, poznávají tě třeba lidi na ulici? Lidi se mi ozývají na Facebook, ale na ulici mě naštěstí nikdo nepoznává. To by mě rozhodilo, mám rád své soukromí. Dělám rád svou práci, ale o přehnanou slávu nestojím, tahle jsem spokojenější. Chtěl bych, aby mě lidi, kteří se kolem muzikálů pohybují, znali díky tomu, co umím, a ne kvůli mé tváři. Jsem nakonec rád, že jsem do soutěže šel, i když jsem to původně neměl v úmyslu. Proto jsem vlastně spokojený, kam až jsem se dostal. Ale jinak to neřeším. Můj životní vrchol nebo mé přání je prostě hrát dobře kvalitní divadlo a být spokojený s tím, co dělám.

Zatím nejsi spokojený? Ale jo, jen je mi trochu líto, že by muzikál mohl být mnohem kvalitnější, než je. Je postavený většinou na tom, že jsou do něj obsazení lidi, kteří umějí hlavně zpívat. Interpret pak stojí vpředu a haleká. Hezky, ale dlouho. A za ním tancuje sbor. Jenže to pak není muzikál, ale opera. Někdy i zbytečně výpravná. Jak už jsem říkal, za vrchol považuju Kočky, kde opravdu ti, co zpívali, uměli hrát i tancovat. Já mám raději současné věci. Nijak mě neoslovují třeba Bídníci, ale moc se mi líbí muzikál Do naha! Jeho téma – práci, starost o dítě – řeší spousta lidí. Navíc je tam skvělá muzika. Mám rád, když je představení komorní, když je divák skoro součástí jeviště a ty emoce jdou přímo na něj.

Přitom ty sám emoce moc najevo nedáváš... No... To je pravda. (směje se Petr)

V dotazníku jsi uváděl, že jsi se koníčků vzdal kvůli rodině? Bylo to kvůli práci. Strašně nerad dělám něco napůl a box ani napůl dělat nejde. Do divadla k tancování jsem se vrátil po osmi letech a jeden čas jsem měl třeba i třicet představení do měsíce. Ale box se dělá hlavně večer. Vyžaduje pravidelný trénink aspoň třikrát týdně, aby člověk nebyl po každém cvičení totálně zničenej. Jenže já když měl volný večer, nešel jsem boxovat, ale raději byl se ženou.

Když člověk mlátí do pytle, neškodí to nějak koordinaci, kterou potřebuje při tanci? Ne, jde jenom o pohyb těla. Jednou uhodíš rukou před sebe, podruhé zvedneš nohu nad hlavu. V obou případech se snažíš, aby tělo poslouchalo hlavu.

Boxující baleťák je ale hodně netypická kombinace. Možná, ale mně to takhle vyhovuje. A navíc to šlo postupně. Teď už box nedělám a zase víc hraju, tancuju a zpívám.

Co plánuješ na léto? S přítelkyní jsme byli loni v lázních v Maďarsku. Já mám sice rád moře, ale tentokrát jsme se poprvé nechali hýčkat masážemi, chodili jsme do sauny, koupali se ve vířivce. Byl to opravdu krásný týden, takže si to letos zopakujeme ve stejných lázních a ve stejném hotelu. Navíc je to vinařská oblast a já víno rád, takže jsem byl opravdu spokojenej. Jako na líbánkách.

Jak jste s přítelkyní dlouho? Sedm a půl roku. Prošli jsme si různými krizemi a zjistili, že chceme být pořád spolu.

Plánujete svatbu? Nebo rodinu? Rodinu ano. O svatbě jsme ještě neuvažovali. V dnešní době to není potřeba. K svatbě mám rozporuplný vztah, dva úhly pohledu a nevím, pro který se rozhodnout. Na jednu stranu si říkám, že je to úřední papír, který mi dovoluje žít s nějakou ženou. Na druhou stranu by bylo hezké mluvit o přítelkyni jako o manželce. Takže se ve mně pere racionalita s romantikou.