Příběh Eriky: Jsem obézní a sama. Mohou za to rodiče

Na vydatnou stravu se v naší rodině vždycky dbalo, víc než na cokoli jiného. Bohužel. Všichni, táta, máma i já, jsme totiž do vínku dostali více kilogramů, než je běžný průměr. Měli jsme s tím bojovat, moji rodiče se ovšem drželi onoho humorného hesla: Až přijde válka, tlustý budou hubený a hubený budou studený. Táta si z toho, že váží více než sto kilogramů, dělal legraci, máma nad svou značnou nadváhou také jen vesele mávala rukou. Tloušťka je v životě nijak neomezovala a krotit se v jídle by je ani ve snu nenapadlo. Ostatně táta neustále prohlašoval, jak moc se mu máma líbí. „Jedno kilo hezčí než druhý,“ tvrdíval šelmovsky. Měli a stále mají hezký vztah a u nás na vesnici jim nikdo nedává najevo, že je jejich vzhled tak trochu nepatřičný. Táta je častým hostem v místní hospůdce, kde mu samozřejmě nikdo nepředhazuje, že by místo holdování pivu měl jezdit na kole. Moji rodiče jsou spokojení lidé. Mají jeden druhého. Ale já jsem sama.

Trpěla jsem už v první třídě

Odmalička mě vykrmovali, jako by jim chyběla soudnost. Museli přece vidět, že jsem, když to řeknu velmi opatrně, až příliš buclatá. A v dnešní době je ještě ke všemu kladen až neúměrný důraz na vzhled, na ženskou krásu, na štíhlou postavu. V první třídě základní školy jsem už byla dvakrát taková než vrstevníci. Zatímco ostatní děti trápilo hlavně to, jak z písmenek skládat slabiky a kolik je dvě a dvě, já jsem od počátku školní docházky trpěla kvůli nadváze. Opravdu se divím, že to moji rodiče, a zejména tedy máma, nevycítili, nepřestali s vykrmováním a nepřihlásili mě na nějaké cvičení. K tloušťce jsem byla zjevně geneticky předurčena, proto bylo třeba proti ní bojovat proti od mých dětských let. Rodiče dělali pravý opak. Táta vždycky vykřikoval, že jídlo bez masa není jídlo, máma vařila dvě teplá jídla denně, kalorická až strach.

Máma vykřikla leknutím

Spolužáci se mi posmívali od první třídy. Ne všichni, ti slušnější buďto mlčeli, anebo se mě dokonce ještě zastávali. Přesto jsem byla od mladších školních let smutná, odstrkovaná holčička. Pro velkou část třídy jsem byla „ta tlustá“, jaksi automaticky vyčleněná z kolektivu. Proto na školní léta nevzpomínám ráda. Měla jsem cejch. Když mi bylo čtrnáct, vzbouřila jsem se. Už léta jsem matce popisovala, že se ve třídě necítím dobře, že se mi děti smějí, ona mě vždycky odbyla. Jen poznamenala, že děti jsou hloupé a že si jich nemám všímat. To se lehce řekne. A tak jsem v pubertě prohlásila, že začínám držet přísnou dietu. Máma doopravdy vykřikla leknutím, když jsem to řekla. Začala jsem to i realizovat, například jsem si s sebou do školy nevzala chleby s moravským uzeným, ale jen jablko. Druhý den už jsme, máma a já, seděly v ordinaci dětského lékaře. Máma mě tam přivlekla s tím, že trpím anorexií.

Brožura skončila v koši

Dětská lékařka ji vyslechla a ubezpečila, že v tomto případě se o anorexii rozhodně nejedná. Pokud se dobře pamatuji, mluvila jí do duše a odnesly jsme si domů dokonce i brožuru o zdravé výživě, kterou máma bohužel hodila do koše, jakmile vkročila do kuchyně. Výhružně při tom mumlala, že žádná třicetiletá přemoudřelá slečinka ji nebude poučovat o tom, jak má živit vlastní dceru. Od té doby jsem si čas od času prosadila relativně zdravější svačinu, ale to samozřejmě nestačilo. Bylo třeba, abych měla i daleko více pohybu, jenomže moje rodina byla, řekněme, televizní. Neexistovalo, aby se rodiče zvedli a šli třeba jen na procházku. Na horách nebyli ani jednou v životě, a jestli někdy jezdili na kole, muselo to být tak dávno, že se na to nepamatuji.

Jediný vztah

A tak jsem, pravda, nemusela už úplně všechno dojídat a namísto pěti knedlíků jsem dostávala jenom tři, ale to mě už nemohlo zachránit. Připadala jsem si odsouzená k věčné samotě. Do tanečních jsem chodit odmítla, i když mě máma k tomu přemlouvala několik týdnů. Párkrát kvůli tomu i plakala, protože všechny její kamarádky s dcerami do tanečních chodily. Bylo mi to fuk, tu ostudu bych nepřežila. Když jsem odmaturovala na střední ekonomické škole, šla jsem pomáhat mámě do obchodu, má totiž v naší vesnici malý krámek. V té době jsem ještě nikdy nechodila s klukem. A i ve svém nynějším věku mám za sebou jen jediný vztah, který se tedy opravdu nepovedl. Všelijak na mě v obchodě pomrkával jeden z místních, dokonce to byl kamarád mého otce. O dost starší než já, ženatý. Scházeli jsme se tajně za vesnicí, tvrdil, že se rozvede, a já, i když jsem věděla, jaké je to klišé, jsem tomu uvěřila. Románek trval pouhé dva měsíce, do doby, kdy jsem zjistila, jaký je to žvanil. Navíc jsme spolu ani nemohli nikam chodit, a koho by bavilo scházet se stále jen potají v lese? A tak jsem dodnes sama, bydlím u rodičů a trápím se. Chodím běhat, žiju daleko zdravěji než dřívě, zhubla jsem o devět kilogramů, jenomže… Jenomže to na mně není vůbec vidět.

Erika (33), jižní Čechy

Přečtěte si i další příběhy našich čtenářek: