Příběh Marty: Alkohol mě dostal na dno, ale zvládla jsem to

Oproti mým kamarádkám jsem se vdávala v devětadvaceti a snad proto, že jsme se s Mirkem vzali v „pozdějším“ věku, naše manželství bylo dlouho spokojené. Po narození Amálky nás trápil jediný problém – kde vzít peníze na rekonstrukci domku, který manžel zdědil po strýci. Aby dcera nevyrůstala na staveništi, u banky jsme si vzali půjčku.

Když bylo Amálce pět let, Mirek dostal finančně zajímavou nabídku, která ovšem obnášela cestování po republice a práci o víkendech. Bylo mi jasné, že pokud kývnu, manžela si moc neužiju, ale měli jsme dluhy, a tak nebylo co řešit. Chvíli mi trvalo než jsem si na Mirkovu nepřítomnost zvykla, ale na stýskání jsem čas neměla. Zaměstnání, péče o dceru i domácnost mi dávaly zabrat.

Peníze byly, láska už ne

Od manželova nástupu na nové místo uběhlo šestnáct let. Dávno jsme splatili dluhy, z dcery vyrostla krásná žena a se svým přítelem Liborem plánovala společnou budoucnost. Zvenčí jsme vypadali jako šťastná rodina, jenže to bylo jen zdání. Z našeho vztahu se vytratil sex, touha i něžnosti a já to brala jako „daň“ letitého vztahu i manželovu únavu a věk. Oči mi otevřela dcera.

„Mami, nechtěla jsem ti to říct, ale už mám tátova lhaní po krk! Když jsem před měsícem služebně jela do Plzně, zašla jsem na ústředí firmy, pod kterou spadá filiálka, u který táta dělá a tam jsem se dozvěděla věci! Otec před šesti lety povýšil a od té doby už necestuje po republice, ale sedí v kanclu!“ Nezmohla jsem se na slovo a rozbrečela se. Když jsem se trochu uklidnila, dceru jsem požádala, aby otci nic neříkala, že tohle musím vyřešit sama.

Jiná volba než rozvod nebyla

Mirek se večer vrátil ze „služební cesty“ a sotva vešel do předsíně, s přemáháním jsem se zeptala, jak se měl. Když zamumlal, že to bylo náročné a je utahaný jako pes, přestala jsem předstírat klid. „To věřím, to po třídenním sexu bývá!“ a vychrlila jsem na něj všechno, co jsem se od Amálky dozvěděla. Byl tak zaskočený, že přiznal nejen pětiletý vztah s kolegyní, ale i že s ní má dvouletého syna. Dala jsem mu hodinu na to, aby se sbalil a vypadnul. Rozvod jsem ustála celkem důstojně, ale když mi o tři měsíce později dcera oznámila, že s Liborem se budou brát a odstěhují se do města, zamávalo to se mnou. „Mami, vím, že to teď máš těžký, jenže svatbu máme naplánovanou už půl roku, mělo to být překvapení. Ale budu tě často navštěvovat, sedmdesát kilometrů není konec světa. A teď to nejlepší: už deset týdnů jsem těhotná.“ Místo abych se radovala, hystericky jsem se rozbrečela...

Samotu jsem zaháněla pitím

Svatba dcery pro mě byla horší než rozvod. Zůstala jsem sama a připadala si nepotřebná, zbytečná. Všechno, co jsem dřív měla ráda, mě přestalo těšit a ani narození vnučky na tom nic nezměnilo. Je hrozné to přiznat, ale žárlila jsem, že dcera byla šťastná, měla milujícího manžela, rodinu a já neměla nic! Můj život se scvrkl na práci, nákup, zřídka úklid a televizi a jedinými mými „společníky“ se staly cigarety a víno. Nejdřív mi na den stačila sedmička, pak litrovka a nakonec jsem přešla na vodku. Jako většina alkoholiček i já pila tajně a dávala si pozor, aby na mně v práci nic nebylo poznat nebo aby mě opilou nenachytala dcera, když mě s vnučkou přijela navštívit. Díky tomu, že se vždy musela ohlásit předem a večer jsem si nepřála, aby mi volala (lhala jsem, že chodím brzy spát), závislost se mi před ní dařilo tajit.

Jednoho dne spadla klec

Jenže pití se mi začalo vymykat a kvůli pozdním příchodům i nekvalitní práci jsem byla přeřazena na hůř placené místo. Aby o mě dcera nezjistila pravdu, schválně jsem na ni byla nepříjemná a kontaktu se vyhýbala. Za necelé čtyři roky přesto spadla klec. Amálka, která pořád měla klíče od bytu (na to jsem zapomněla!), za mnou i s vnučkou neohlášeně přijely. Na zvonek jsem nereagovala a dcera by asi odešla, jenže jsem porazila židli a hluk mě prozradil. „Mami, vždyť ty jsi opilá! Bože, tady je chlív, a těch vypitých lahví!“ Snažila jsem se předstírat, že jsem střízlivá, ale byl to trapas. „Maminko, co je babičce? Motá se a má tu hrozný nepořádek,“ řekla tehdy pětiletá Hanička. Když jsem ji objala a blekotala, že mi nic není, jen jsem unavená, vnučka se štítivě odtáhla. „Fuj, strašně smrdíš a vypadáš ošklivě. Takovou babičku nechci!“ I v opilosti mě její slova příšerně ranila a zahanbeně jsem dceru požádala, aby odešly. „Jistě, ale zítra si promluvíme.“

Do konce života nemám vyhráno

Druhý den jsem dceři přiznala, proč jsem začala pít i jak jsem si myslela, že až budu chtít, přestanu. „Mockrát jsem s pitím chtěla skončit, ale když jsem přišla domů, kde mě nikdo nečekal, nepotřeboval, zase jsem sáhla po láhvi. Ale na to, co mi včera řekla Hanička, do smrti nezapomenu!“ Amálka mi nic nevyčítala, naopak se obviňovala a to bylo horší, než kdyby na mě křičela. „Nesmíš si dávat vinu, za to, jak jsem dopadla, jsem zodpovědná jenom já! Po včerejšku chci s pitím skutečně přestat, pomůžeš mi?“

O co lehčí bylo propadnout alkoholu, o to těžší bylo se ze závislosti dostat. Dcera mě odvezla do protialkoholní léčebny, ale poprvé jsem léčbu po čtrnácti dnech vzdala. Napodruhé to vyšlo, ale na tři měsíce, které jsem v ní strávila, i po třech letech nerada vzpomínám. Jsem svým nejbližším za obrovskou podporu moc vděčná, stejně tak zaměstnavateli, který mě po léčbě přijal zpátky. Sice jsem se závislosti zbavila, ale vím, že je to časovaná bomba a do konce života nemám vyhráno. A když někdy dostanu chuť na alkohol, mám spolehlivý „antabus“ – album s fotkami dcery a vnučky.

Marta (58)

ZAJÍMÁTE NÁS! Své zajímavé životní příběhy a kotrmelce nám můžete psát na mail: prima-zeny@iprima.cz s heslem Příběh. Na požádání zachováme anonymitu! Děkujeme

Přečtěte si také další příběhy čtenářek: