Nemusí jít o fyzické násilí, stejně častý je psychický nátlak, který zneužívá senility, naivity, bezbrannosti či neinformovanosti starých lidí. Ti, co se tohoto jednání dopouštějí, jsou často sice netrestaní, nicméně anetičtí jedinci, postrádající soucit. Zajímá je pouze vlastní prospěch, nemají respekt nejen ke stáří, ale ani k morálním hodnotám. Senioři nemají ustláno na růžích ani v léčebnách či domovech pro přestárlé. I tam bývá častým jevem zanedbávání péče (proleženiny apod.), občas ponižování. Přitom je smutnou ironií, že mnozí si pobyt v těchto ústavech sami platí a vůbec ne malými částkami…
Problém je o to palčivější tím, že se nevěnuje masivní pozornost celému fenoménu, ale spíš jednotlivým případům, kdy už dojde k závažnějšímu trestnému činu. Přitom před lety průzkum Zdravotní fakulty Jihočeské univerzity zjistil, že 13 % seniorů zažilo přímé fyzické napadení, 20 % se setkalo s psychickým nátlakem. Navíc je tu fakt, že podle odhadu gerontologů 84 % (!) seniorů týrání ze strachu nepřizná! Toto smutné číslo nakonec dotvrzují soudní statistiky. Podobné kauzy končí před trestním senátem jen zřídka, a pokud k tomu dojde, většinou proto, že násilí přerostlo všechny meze a skončilo smrtí či těžkým zraněním oběti.
Jeden případ za všechny. Osmdesátiletou stařenku vlastní rodina izolovala v malé komůrce, kde měla jen starou postel, potřebu musela konat do kyblíku, který si jednou za den, kdy byla z komůrky na chvíli „vypuštěna“, sama vylévala do záchodu. Občas měla „povoleno“ omýt se v umyvadle, do koupelny nesměla. Jedla zbytky (nebo také nic), pila vodu z vodovodu. Celé dny trávila o samotě, bez jakéhokoli rozptýlení třeba v podobě knihy. Dcera, která později všechno sváděla na manžela s násilnickými sklony, ji držela při životě hlavně kvůli slušnému důchodu, který stařence pochopitelně okamžitě zabavili!
Vysvobození přišlo až v podobě desetiletého vnuka, který babičce zprvu tajně nosil jídlo a bavil se s ní, aby nakonec takové týrání nevydržel a svěřil všechno spolužačce, o níž věděl, že její otec pracuje jako vyšetřovatel u policie. Bohužel, ani tato kauza soudem neskončila. Oběť totiž nedala nezbytný souhlas k zahájení trestního stíhání osoby jí blízké. Na zásah Odboru sociální péče byla stařenka alespoň přemístěna do Domova důchodců, kde se jí daří, když ne dobře, tak určitě lépe. Stojí za zmínku, že ji tam nikdo z rodiny – až na mladého zachránce – za rok pobytu nenavštívil. Místo toho si dcera s manželem pečlivě zjišťovali u notáře existenci případné závěti.
Týrání sice nemusí mít vždy tak drastickou formu, nicméně je pro něj signifikantní, že k němu dochází skrytě a bývá také obtížně odhalitelné. Někdy trvá dlouhá léta a ukončí ho až smrt oběti. Senioři totiž sami nemají sílu – psychickou ani fyzickou – takovému jednání vzdorovat, nicméně musí být pro ně vyloženě deprimující, že ti, kteří jim vděčí za život, se k nim chovají hůře než k psovi. Může pomoci i zdánlivá drobnost, například když sousedé nejsou lhostejní, co se děje v jejich okolí, pošťačka si při doručování důchodu všimne nejen podpisu osoby, které peníze předá, ale i toho, v jakém je stavu...
Chování k seniorům je smutným odrazem života společnosti a nastavuje jí nemilosrdné zrcadlo. A nezaškodilo by si uvědomit, že stáří se týká každého…
Jan Janula
