Příběh Dany: Po dítěti 25 kilo nahoře, muž má milenku, ale já bojuji!

Dana je vzdělaná šestatřicetiletá dáma, maminka ročního Adámka. Na toho si ale musela deset let počkat. A manžel jí zrovna oporou nebyl. Své problémy zaháněla jídlem. Teď už je to jinak. Dala si předsevzetí – vyrvat svého muže z náruče milenky. Tento příběh nám svěřila jako odstrašující příklad i motivaci pro ostatní.

Můj vymodlený chlapeček se narodil, když mi bylo pětatřicet, ale s partnerem, dnes už manželem, jsme se o dítě snažili od mých pětadvaceti let. Deset let čekání na dítě se trochu podepsalo na mé psychice, snad se to dá i pochopit. Ke konci tohoto období jsem už nemyslela na nic jiného a nedokázala jsem se z ničeho radovat, i když důvody by byly…

Byla jsem myšlenkou na dítě posedlá

Měla jsem úspěchy v práci, jsem inženýrka pracuji v renomované firmě na vedoucí pozici, ale nic z toho už mě ani nezajímalo ani neuspokojovalo. Vzpomínám si, že jsme byli na dovolené v Egyptě a já jsem ze čtrnácti dní polovinu strávila zavřená v pokoji luxusního hotelu, ze kterého se mi nechtělo udělat ani krok. Ostatním účastníkům zájezdu, kteří byli paf z toho, že nevycházím, můj muž namluvil, že mě trápí astma. Co jim měl říci? Že celé dny stojím u okna, dívám se ven a tečou mi slzy?

Když jsem otěhotněla, cítila jsem takové štěstí, že to nedokážu popsat, ani kdybych se rozkrájela. Říkala jsem si, že už se nikdy kvůli ničemu nebudu trápit, že už budu jenom šťastná. Těhotenství probíhalo bez větších problémů podle známého scénáře. Prvních několik měsíců jsem byla ospalá, plačtivá a věčně se mi zvedal žaludek, přesto jsem se cítila jako královna.

Nebyl to náš společný boj

Bohužel co s týká mého manželství, objevily se trhliny, zdaleka ne první. Můj muž se realizuje prostřednictvím své veleúspěšné firmy, a tak můj boj o dítě sledoval spíše shovívavě. Vlastně mám-li být zcela upřímná, opravdu jsem měla a mám pocit, že se jednalo skutečně jen o můj boj, nikoli o náš společný. Můj muž zřejmě už ani nepočítal s tím, že otěhotním, a byl tomu podle mne (i když nahlas bych to nikdy nevyslovila) docela rád… Během našeho už docela dlouhého svazku jsme měli jednu vážnou krizi, ani nevím, kolik je to let, asi tak pět…

Z kolegyně milenka?

Tehdy jsem si říkala, že to s tím pobýváním v práci už přehání, se služebními cestami jakbysmet. Když jsem se o tom zmínila mámě, odvětila, že mě nechce strašit, ale ani nesmyslně chlácholit, nicméně podle jejího názoru důvodem manželovy věčné nepřítomnosti nemusí být jen téměř až chorobná zaneprázdněnost. A také že nebyla… tehdy si z kolegyně udělal zároveň milenku. Na druhou stranu chápu, že jsem se svou věčnou snahou otěhotnět možná už byla únavná, nepříjemná a trapná. Nakonec se mi k milence přiznal a z nás dvou si po, doufám že nikoli dlouhých úvahách, vybral mě. Nikdy jsem nechtěla znát její jméno, vědět, jak vypadá, a také jsem si přála, abych se to nikdy nedověděla. Což se bohužel nestalo, ale to předbíhám…

Kvůli dítěti jsem zapomněla na sebe

A přiznávám, že po dobu těhotenství jsem opravdu trošku „ujela“ svému obvyklému životu, obvyklým myšlenkám, vlastně i své práci…

A to přišlo s Adámkem. Změnil mě k nepoznání, a to i vzhledově. Zanedbávala jsem sebe, manžela, širší rodinu, sebevzdělávání, všechno – jen Adámek byl důležitý. Manžel ho samozřejmě miluje, v tomhle mu nebudu křivdit, i jeho otcovství změnilo a určitě k lepšímu. Přinejmenším pochopil, že jsou i jiné báječné věci – kromě jeho firmy – a že mít syna a pokračovatele také není špatné. Ne že by mi manžel v domácnosti nějak přehnaně pomáhal, ale s Adámkem si krásně hraje, chodí s ním na procházky, a teď dokonce i zavedl tradici nedělních rodinných výletů, která se ovšem pomalu vytrácí. Manžel zase už bojuje s nedostatkem času.

Přesčasy? Milenka!

Bohužel znám příčinu. Je jí třicet let a pracuje v manželově firmě. Je to zase ona, tamta. Manžel se k ní po letech vrátil. Ptáte se, jak to mohu vědět… Jednoduše, a vím to určitě. Přišla mi to říci, tak je bezostyšná. Normálně zazvonila, když jsem ukládala dítě spát. Umíte si možná představit, nebo spíše neumíte, jak vypadal okamžik, kdy jsme stanuly ve dveřích proti sobě.

Ona byla krásná, štíhlá jako víla, nádherné světlé vlasy, značkové šaty, nijak zbytečně dlouhé. Jistě se na naše setkání pečlivě připravovala, zato mě zastihla zcela nepřipravenou. Přibrala jsem po dítěti bezmála pětadvacet kilo a natolik jsem se věnovala jen a jen dítěti, že jsem jaksi zapomněla na sebe, na to, že i já jsem kdysi vypadala sexy a přitažlivě… a není to zase tak dávno… Cítila jsem se hrozně. Pozvala jsem ji dál a ta sebevědomá můra mi oznámila, že má vážný vztah s mým manželem a že se se mnou přichází poradit, co dál…

Zavolala bych na ni psa, kdybych nějakého měla. Cítila jsem se příšerně: byla jsem hrozně tlustá, rozcuchaná, v ošklivých kostičkovaných domácích šatech, pobryndaných jahodovou dětskou přesnídávkou. Jako když se nádherná filmová hvězda nechává vyfotografovat s lachtanem…

Rychle jsem ji vyprovodila, ani kávu jsem jí nenabídla. Seděly jsme v altánku na zahradě dohromady asi pět minut. Řekla jsem jí, že pro mě se toto setkání vlastně vůbec neuskutečnilo, protože ona pro mě není vůbec důležitá, stejně jako není důležitá pro mého muže. Byla tak rozčilená! Křičela, že se ještě uvidí… Ale křičet jsem měla spíš já, ne?

Manželovi jsem se ani v nejmenším nezmínila, že tady ta ženská byla.

Tvrdě na sobě pracuji, držím dietu, chodím cvičit, chovám se mile, předstírám dobrou náladu, kterou nemám, a uvnitř se cítím bídně. Bojím se, že zůstanu s Adámkem sama, a můj muž, kterého mám stále ráda, někam navždy zmizí s tou povrchní blondýnou. Proč musí být vždycky něco za něco?

Dana (36)

Přečtěte si i další příběhy našich čtenářek: