Příběh Markéty: Jsem nezdravě závislá na partnerovi
Příběh Markéty: Jsem nezdravě závislá na partnerovi Zdroj: istock.com
Mám vážný problém, který nedokážu vyřešit. Ale měla bych, nebo se z toho zblázním…
Vdávala jsem se z velké lásky za spolužáka z „vejšky“. Když si dnes vzpomenu, jak hluboce jsem byla do něho zamilovaná, nevycházím z údivu, nechápu, jak jsem mohla být tak zaslepená. Imponovalo mi, jaká je to vůdčí osobnost, že se líbí ženám, že je zábavný, vtipný. Pocházel z dobře situované rodiny, bylo jasné, že po škole bude usilovat o nějaké lukrativní zaměstnání, které díky rodinným kontaktům a vysokému sebevědomí také získá. Všechno to se splnilo. Když jsem se vdávala, říkala jsem si, že se mi splnil životní sen každé ženy: ten princ na bílém koni si pro mne doopravdy přijel. Dnes se tomu jen nevěřícně usmívám. Kéž bych si bývala vzala obyčejného kluka, tichého, laskavého, nijak zvlášť ambiciózního…
Nechválil mě
Po svatbě jsme se stěhovali do vily, kterou věnovali Kamilovi rodiče, když dosáhl plnoletosti. Do roka se narodila dvojčata, dvě holčičky. Už tehdy se do mého štěstí vkrádaly jisté pochybnosti. Kamil tvrdil, že ve vzorné rodině se žena stará o děti a domácnost a muž vydělává. Jeho názory patřily někam do minulého století. V té době jsem byla, jak se říká, v jednom kole, a tak jsem neměla čas se tím trápit. Aby na mě byl manžel pyšný, starala jsem se o dvojčata vskutku příkladně, vařila mu teplou večeři, uklizeno bylo tak, že kdybychom chtěli, mohli jsme jíst z podlahy. K mému údivu mě Kamil nijak nechválil, ba naopak. Když pořádal večírky, a to bylo často, měla jsem zvláštní pocit, že mě zesměšňuje. Říkal třeba: „Tak to je moje choť, ona je taková hospodyňka, představte si: Kdyby večer nechala ve dřezu neumyté nádobí, nejspíš neusne.“ Společnost, kterou tvořili pánové v obleku a značkově oblečené emancipované dámy v lodičkách na podpatku, se rozesmála.
Být matkou je smysluplné
Bylo to zvláštní: dělala jsem navlas to, co chtěl, přitom mi nepřipadalo, že by si toho jakkoli vážil. Čas od času mě opravdu ponižoval, ale tak lehce, nenápadně. Bylo mi to velice nepříjemné. I já jsem vystudovala vysokou školu a měla jisté ambice, ale oba jsme se přece shodli, že být matkou na plný úvazek je smysluplné a pro dvojčata to nejlepší, co mohu udělat. Proč to tedy můj muž dostatečně neocenil? Mrzelo mě to, začala jsem mu to vytýkat, což nenáviděl. Veškerou kritiku, i oprávněnou, považoval za surový útok na svou osobu. Odcizili jsme se. Nemohla jsem si nevšimnout, že se vrací domů z práce čím dál později a že počet jeho služebních cest rapidně stoupá. Co horšího: sama na sobě jsem začala pozorovat, že po deseti letech v domácnosti jsem trochu jiná, než jsem bývala. Ubývalo sebevědomí, přibývalo kilogramů.
Nemám kam jít
Moje sebejistota byla pryč. Už jsem nebyla zdaleka tak hezká jako dříve, ztratila jsem kontakt se svou původní profesí, zjistila jsem, že se bojím pracovat s moderní technikou. Trvalo dlouho, než jsem se vůbec naučila odeslat e-mail. Poprosila jsem manžela, aby mi vysvětlil, jak se s počítačem pracuje, a on povídá: „K čemu ti to bude, prosím tě?“ V současné době jsem zralá na návštěvu psychiatra. S mužem jsme jako dva cizinci, on se ke mně chová přezíravě, občas cítím posměch. Nejlépe by mi bylo bez něho, ale jsem bezmocná. Nemám kam jít, nemám střechu nad hlavou, vila je napsaná na manžela. Ne že bych byla doma připoutaná k topení, hledat práci bych si mohla, ale na to už nemám sebevědomí, trápí mě pocit, že nic neumím. Jen představa pracovního pohovoru je pro mě noční můrou. Můj muž má bezpochyby milenku. Občas se na mě dívá s takovým soucitným úsměvem a říká mi: „Ty moje chudinko...“
Markéta (42) z Prahy
Autor článku
redakce Prima Zoom
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
